Neviditelný pes

ROZCESTNÍK: Sněžné hory - hydroelektrický komplex

17.2.2009

Nejsou příliš vysoké. Nejvyšší, Mount Kzciuszko, má jen 2228m a navíc jsou erozí zaoblené, takže tvarem připomínají Nízké Tatry nebo Jeseníky či Krkonoše. Mají však ohromnou rozlohu, na kterou v zimě zpravidla napadne spousta sněhu. Průměrné roční srážky jsou v této oblasti kolem 1 800 mm.

Hlavní hřeben Sněžných hor také dělí povodí řek, co v těchto horách vznikají. Řeka jménem Sněžná svádí veškerou vodu s východních svahů pohoří poměrně krátkou cestou do Pacifiku. Řeky Murray, Swampy Plains a Tumut odvádí vodu ze západních svahů do vnitrozemí na západ, aby se pak stočila na jih do moře. Východní svahy pohoří mají podstatně větší rozlohu než svahy západní a tak také zachytí více životodárné vody, která po statisíce let odtékala Sněžnou řekou do Pacifiku.

Nápad na zachycení vod tekoucích do Sněžné řeky a jejich přesměrování na západ do vnitrozemí vznikl už v osmdesátých letech 19. století. Trvalo však až do let čtyřicátých, ve století dvacátém, než se kolem toho začalo něco dělat. V roku 1944 byla ustavena komise, která měla vyzkoumat proveditelnost tohoto konceptu.

Strašlivá sucha v úrodných oblastech kolem řek Murray a Murrumbidgee dala k tomuto patřičný podnět. A tak v červenci roku 1949 bylo započato gigantické dílo, které bylo dokončeno za 25 let roku 1974 v termínu a při dodržení rozpočtu 820 milionů klokaních dolarů. Nyní se řadí mezi moderní technické divy světa. Ekologický vliv tohoto díla na krajinu je kapitolou samou pro sebe a tentokrát se jím zabývat nebudeme.

Tento hydroelektrický komplex je největší svého druhu na světě. Voda co by odtékala na východ krátkou cestou Sněžnou řekou je schraňována v přehradních nádržích a potom systémem tunelů, čerpacích stanic a elektráren přesměrována na západ a vypuštěna do řek Murray a Murrumbidgee k rozsáhlým závlahovým systémům. Na stavbě po dobu dvaceti pěti let pracovalo více jak 100 000 lidí z více jak 30 zemí světa. Nechyběli ani lidé z bývalého Československa.

Pro většinu to byla tvrdá zkouška. Neznámé a pro mnohé i strašidelné prostředí australské divočiny, podivné počasí, neznámý jazyk a tvrdá práce, kterou v životě nevykonávali. Primitivní ubytování pod stany, australská strava, nevalná, i když v dostatečném množství. Tak se vytvořily skupiny podle národností a netrvalo dlouho, kdy Italové si začali vařit špagety, Maďaři guláš a Češi vepřo knedlo zelo. Tady vznikl základ dnešním australským kulinárním zázrakům, kdy na jedné ulici najdete kuchyně celého světa.

Hlavní dílo představuje 16 velkých přehrad, sedm elektráren, z toho dvě pod zemí, dvě přečerpávající stanice, 145 kilometrů tunelů ražených v žule, 80 km akvaduktů a tlakového potrubí. Takto získaná voda umožňuje v rozsáhlých závlahových oblastech vypěstovat zemědělské produkty v hodnotě třech miliard klokaních dolarů ročně. Navíc ovšem elektřina z hydroelektráren pokrývá odběrové špičky v celé Klokánii.

Dílo se dělí na dvě základní části, které jsou však propojeny podzemními tunely. Komplex „Snowy - Tumut“ vypouští vodu do řeky Tumut co se vlévá do řeky Murrumbigee, kolem které jsou rozsáhlé závlahové oblasti. Komplex „Snowy - Murray“ zásobuje vodou řeku Murray, kolem které jsou také ohromné plochy zavlažovány tímto elixírem života.

Na počátku stavby, v rocích 1949 - 59 tvořili pracovní síly imigranti z válkou rozvrácené Evropy. A tak se nezřídka stávalo, že vedle sebe pracovali Němec a Rus co spolu bojovali u Stalingradu, či Němec a Angličan co spolu sváděli letecké souboje v bitvě o Anglii. A navázala se tak mnohá celoživotní přátelství bývalých protivníků. Tak už to v Klokánii chodí. Třeba zdejší liga válečných veteránů (RSL) není jen pro Australany, ale členy mohou být váleční veteráni všech armád, včetně německé, české sovětské či rudé. Tam si jsou už všichni rovni a kupodivu si rozumějí.

Po dobu stavby vzniklo v prostoru Sněžných hor sedm regionálních městeček a přes stovku přechodných pracovních táborů. Nebylo to nic pro měkejše, zvláště prvních deset let, kdy i v zimě bydleli v pracovních táborech jen s nejnutnějším mobiliářem a pod stany. Nejlépe se měly děti, pro které byly provozovány řádné školy, byť i pod stany. Ovšem po vyučování jim patřilo lákavé okolí nedotčené přírody. Rybolov v horských potocích, toulky bušem a lovení drobné zvěře. V zimě ovšem lyžování a jiné sněhové radovánky.

Některá městečka přežila i do dnes. Slouží převážně k ubytování zaměstnanců tohoto hydroelektrického komplexu. Jako třeba městečko Cabramurra. Toto má to privilegium, že je nejvýše položená osada v Austrálii. Leží 1488 metrů nad mořem a sníh tam leží po 4 měsíce v roce. Vznikla v roku 1954 jako vesnice pro budovatele tohoto komplexu. Dnes nepostrádá komfort moderního života.

Podle posledního sčítání lidu v osadě žije 60 obyvatel. Je tam 48 pěkných domků, supermarket, benzinová pumpa, škola, hospoda, krytý bazén a lyžařská sjezdovka s vlekem a nočním osvětlením. Nechybí stanice první pomoci a heliport k případné evakuaci akutních případů do nemocnice v Tumutu, Coomě a nebo v Canbeře. Nejbližší je 110 km a Canberra, kde je nemocnice nejlépe vybavená, 223 km daleko.

Technické problémy, se kterými se lidé po dobu stavby potýkali, byly unikátní a mnohdy první na světě. Už v roku 1960 musela všechna vozidla na stavbách mít bezpečnostní pásy, které musely být používány.

Od roku 1960 používali v technickém centru tehdy ještě tranzistorový počítač „SNOWCOM“ postavený na zakázku na Sydneyské univerzitě. Sloužil do roku 1967, kdy byl nahrazen modernějším. Při ražbě tunelů byly vyvinuty nové a unikátní technologie jak při vlastním ražení, tak i v následném zpevňování stěn, které byly pak úspěšně použity i jinde ve světě.

Všech sedm elektráren vyrobí ročně 4500 gigawatthodin ekologicky čisté elektřiny. Elektrárna Tumut 1 je umístěna 366 metrů pod zemí a elektrárna Tumut 2 je 244 metrů pod povrchem. Všechny elektrárny mají dohromady 31 turbogenerátorů o kapacitě 3 756 megawattů. Celý komplex má 16 velkých přehrad pěti různých typů, 145 km tunelů, 80 km akvaduktů a tlakového potrubí protíná celý komplex.

Přečerpávající stanice jsou dvě a nejsou to žádní drobečci. V Jindabyne jsou dvě čerpadla, co dovedou z vteřinu přečerpat 25,5 kubických metrů vody do výše 232 metrů a v elektrárně Tumut 3 mají čerpadla 3 co za vteřinu přečerpají 297 kubických metrů vody do výše 155 metrů.

Celý komplex je ve velké většině pod zemí, pouhá dvě procenta jsou viditelná na povrchu. Zabírá plochu 5 124 km čtverečních. Během 25 let stavby zahynulo při nebezpečné práci 124 pracovníků.

Další fotky najdete zde - a nejen fotky, jsou tam i zajímavé tabulky 



zpět na článek