Předchozí díl najdete zde.

DEN 3. Neděle.

Dnes jsem se musela do spacáku trochu zachumlat. Předpověd pro Modravu sice stejná jako včera pro Strážný, ale teploměr ukazoval nejnižší teplotu 0,5 °C. Když vstávám, padne dokonce na 0,4 °C. Je vidět, že největší zima je mezi 4:00 a 5:00 ráno.

Vyrážím kolem 6:00 stejně jako včera. Jsem oblečená stejně jako včera. Ale jinovatka na loukách kolem Roklanského potoka a mrazivě ledový vzduch se do mého těla zakusuje i přes bundu se zuřivou ostrostí. Teploměr drží 0,5 °C. Kdybych zastavila, ať se přiobleču, určitě umrznu. Když se pak dostávám na sluníčko v místech, kde probleskuje mezi stromy, hřeje pěkně do zad a na oblékání nemám ani pomyšlení. Mrazivé ticho mě dokonale obklopuje. Ani ptáci v téhle zimě radši neotvírají zobáčky a tak mě doprovází jen zvuk vlastních kroků po asfaltu a stoupající pára z dechu.

Roklanský potok pramení u hranic a tak pokračuju proti proudu několik kilometrů, než přejdu k jeho přítoku – Javořímu potoku. Ani ne hodina cesty a 4 kilometry a ve větrovce a dlouhých kalhotech mi začíná být na slunci opravdu teplo. Naštěstí ještě pořád pokračuju mezi stromy, kam sluníčko nedosáhne.

Červená značka na Poledník je od rozcestí Tmavý potok v období 16. 11. až 14. 7. zavřená kvůli hnízdění. Stejně jako minule, i tentokrát musím jít jinudy. Volím modrou a zelenou značku, čímž mě čeká 7 kilometrů táhlého stoupání. V 7:30 z něj mám za sebou sotva kilometr, ale slunce začíná pražit tak, že větrovka jde dolů a kalhoty půjdou na nejbližším vhodném místě, kde se budu moct pohodlně převléknout.

Cestou potkávám první partu, která spala na nouzovém nocovišti na Poledníku, a nakonec napočítám celých 30 lidí, kteří z nocoviště odchází. Těsně pod vrcholem Poledník (1315 m n. m.) se dávám do řeči s jednou turistkou, shodou okolností Plzeňačkou. Prý je tento předposlední víkend v červnu poslední snesitelný na víkend ztrávený na Šumavě a o prázdninách zde nastává peklo. Nejoblíbenější nocoviště jsou Bučina, Modrava a Poledník a skýtají super trasu na víkend pro Pražáky, Plzeňáky i ostatní turisty, kteří to sem mají na víkend blízko. Podle mých zpráv bylo včera na Bučině 15 stanů a tady na Poledníku jich dnes bylo minimálně stejně tolik.

V 9:30 dosahuju vrcholu Poledník s rozhlednou, která se jmenuje stejně. Poledník. Je tu pusto a prázdno. Poslední nocující jsem minula před několika minutami cestou k rozhledně a krom obsluhy bistra a infocentra tu jsem jediný návštěvník. Parádička. Kupuju si vstup na rozhlednu a užívám si hezky udělanou expozici v prostorách budovy, opravované v roce 2020 – 2021. Co si už tolik neužívám, jsou poslední metry k vyhlídkové plošině, které vedou sice vnitřkem budovy, ale po prudkém kovovém žebříku a chybí mi nějaké držadlo, abych z žebříku přešla na plošinu. Nakonec se mi daří po odložení foťáku na kovový rošt vylézt po čtyřech. Kruhový výhled do okolí kazí silný opar, takže jsou vidět jen okolní vrcholy. Na Alpy sem budu muset přijít zase někdy příště. Ačkoli… ten žebřík mi to možná rozmluví i beze slov.

Výhled z Poledníku

Po hodince odpočinku pokračuju dál. Cesta k Prášilskému jezeru je široká a vyasfaltovaná. Táhne se lesem přímo vystavená slunečnímu žáru a slunci, které brzy dosáhne nejvyššího bodu na své oběžné dráze. Včera byl letní slunovrat a tak si užívám tento víkend nejdelších dnů v roce. A vzhledem k vedru mi teda přijdou opravdu dlouhé.

U ledovcového Prášilského jezera se není před sluncem kam schovat, trošku stínu u lavičky už okupuje rodinka, která sem přišla dřív než já. Postávám u cedule informující o ledovcových jezerech a zaslechnu dva borce s krosnama, jak se baví o tom, že do něj skočí se smýt. Cedule přeškrtlého panáčka totiž podle nich znamená, že se nesmí šlapat v místě cedule umístěné na dřeveném plotě k jezeru právě od plotu. Vysvětluju jim, že se tam fakt koupat nesmí.

Mezi Prášilským jezerem a obcí Prášily už není žádný les, spíše jen dlouhá a nekonečná mýtina. Odpolední slunce se opírá do obnažených písků, které všechno teplo akumulují a odrážejí zpět. Znáte ten režim z trouby, kdy je pečení spodní i horní? Právě si to zkouším na vlastní kúži. Kůrčičku radši křupavou nebo jemnou a vláčnou?

Prach skřípe mezi zuby, štípe v očích a nenechá mě se pořádně nadechnout. Už se těším do cukrárny v Prášilech, která by měla být otevřená. Chci se do ní alespoň na hodinku svalit, jíst zmrzlinu a vyhnout se spalujícímu žáru. V Prášilech nakonec zůstávám skoro 2 hodiny, ale ne v cukrárně. Předražená zmrzlina mě sice osvěžila, ale celková útrata za chuťový požitek nestála. Snad jen latté nebylo co vytknout. Zahrádka cukrárny neposkytuje ani chladivý stín, takže nakupuju v přilehlém obchodě vodu a klidím se do stínu mohutného stromu u zastávky. Do dnešního cíle mi zbývá jen 8 kilometrů a mám do večera hromadu času. Co s ním lze udělat lepšího, než si přidat dalších 5 kilometrů a pár výškových?

Kolem Jezerního potoka, jak se jmenuje na Šumavě asi každý druhý, stoupám k nejmenšímu šumavskému ledovcovému jezeru, k jezeru Laka. Odměnou za stoupání podél Jezerního potoka mi jsou orchideje, kvetoucí podél cesty. U jezera odpočívám v milosrdném stínu vysokých stromů. Slunce konečně klesá k obzoru a jeho spalující žár zeslabuje. Nejvyšší čas si tu dát svačinku a chvíli posedět, než se vydám na poslední úsek cesty.

K nouzovému nocovišti Hůrka docházím zase kolem 18:00 a jsem zvědavá, zda tu potkám kluka, co jde Stezku Českem. Na něj nenatrefím, ale k noclehu se tu chystá jiný mladík. Vypadá to, že tu dnes bude nocovat sám, tak ho alespoň pořádně vyzpovídám ohledně cesty, vybavení a dalších věcí, které zajímají jen nás, podobně postižené. Možná si to ale jen myslím, jak jsem byla upozorněna kamarády. To, že je někdo turista, neznamená, že ho zajímá vybavení, okolní zajímavosti nebo že se o tom vůbec chce bavit. Opouštím nocoviště, situované u bývalé sklářské vsi Hůrka, a jdu se podívat, co po ní zbylo. Zbytky kostela, hřbitov a hřbitovní kaple.

Smutnou historii pohraničních oblastí nechávám za sebou stejně jako celou Šumavu. Poslední kilometry do obce Nová Hůrka utíkají mnohem pomaleji, než všechny předchozí. Je čas se rozloučit, další nouzová nocoviště, na kterých bych mohla přespat, tu už nejsou. A loučit se mi moc nechce. Jenže zítra se do oblasti valí děsivé bouřky, kterým se celkem s chutí vyhnu, přestože původně jsem měla tuhle trasu až do úterý. Vděčím jen náhodě nebo i svým vychozeným nohám, že jsem trasu zmákla trochu rychleji?

Z pohodlí domova zpětně zjišťuju, že v pondělí se přes jižní Čechy prohnala supercela.

Musím se naučit spát sama venku, abych už nemusela obtěžovat známé a kamarády, jestli si neudělají na víkend čas. A to se mi líp zkouší, když nade mnou neburácí bouřka, která láme stromy.

Vždycky jsem chtěla být součástí smečky. Mít kolem sebe přátele, se kterými je každý vandr a pobyt v přírodě radost. Mít možnost s někým sdílet nadšení, chmury i bezbřehou volnost. Být mezi svými. Jenže ostatní nechtějí a nemohou každý víkend ven. A pokud mohou, tak možná ani často nechtěji. Hromada kompromisů od vstávání, přes kilometry až po spánek a spoje domů a nakonec i témata k hovoru si často představujeme každý odlišná, což se dá skloubit na jednodenním výletě snáz, než při několikadenním vandru.

Musím se přetvořit ve vlka samotáře, který svoji smečku má v bezpečí domovských lesů, aby se měl po každé výpravě kam vracet. Přišel čas uvědomit si, že pokud se nenaučím nebát se být o samotě také v noci, bude počet vandrů a přespávaček neustále klesat s tím, jak klesají časové a fyzické možnosti mých přátel. Jenže pro mě je pobyt venku důležitý jako dýchání.

Zvládnu přerod ve vlka samotáře? To ukáže jen čas. Zatím ale vím, že šumavská nouzová nocoviště mi vždy poskytnou dostatečně bezpečný azyl, kdykoli budu chtít vyrazit sama. Jen jsou trochu z ruky.

KONEC.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz