Předchozí den najdete na tomto odkazu.

DEN 2. Sobota.

Předpověď na dnešní noc slibuje 10 °C a na tu zítřejší taktéž. Ani nedopínám spacák, neplánuju se uvařit. Nad ránem mě ale budí zima, takže spacák dopínám a podivuju se, že v něm není dostatečně teplo. Ráno teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 4,1 °C a už se nedivím, že nedopnutý spacák mi nestačil. Když kolem 6:00 vycházím z nocoviště (kde jsem se nevím proč snažila opravdu tiše najíst i sbalit, protože holky měly stan z celého obřího prostoru hned vedle mě), teplota na teploměru odpovídá času na hodinkách.

Slunce teprve lehce olizuje vrcholky vysokých stromů a vysoká tráva je mokrá z ranní rosy, která bude ještě několik hodin vysychat. V národním parku se nemusí chodit jen po značených turistických trasách, pokud se nejedná o 1. zónu nebo přírodní památky a rezervace. Hned ráno toho využívám, abych sešla na zelenou značku kolem potoku Častá a zároveň jsem nemusela zbytečně ztrácet výšku návratem do obce Strážný.

Potok Častá šumí v ranním tichu a stínu vzrostlých stromů, ačkoli ptáci se už hlásí o slovo a dokonalé ticho tu není. Po červené jsem kolem slunovratových kamenů šla posledně, tak to dneska chce změnu. Zeleno změnu. V mokřinách 1. zóny NP Častá vidím rozlehlé lány suchopýru, jehož české jméno si ne a ne zapamatovat. Pro mě to už navždy bude páperník.

Na červenou značku se napojuji před Knížecími Pláněni. Rozlehlé motýlí louky jsou vyprahlé a horké, motýli si v tetelícím vzduchu ne a ne sednout a pózovat. Jsem ráda, že tu se mnou nikdo není a nikoho nebrzdím svým neustálým číháním, zda si modrásek sedne nebo nesedne na květenu kolem cesty. Okem zahlédnu i ohniváčka, ale ten mi nadšení z fotky nedopřeje. Musím se tak spokojit s můrou jetelovkou, hnědásky, modrásky a okáči. Ulovit se mi nečekaně daří i dlouhozubku svízelovou.

Na hřbitově na Knížecích pláních se zastavím, ale po dopoledni bez lidí je tu ráj cyklistů. Kola opřená o všechny volné lavičky, lidé na sebe přes hřbitov pokřikují a pro mě tu není místo. Nezdržuju se a pokračuju dál. Na Bučinu, kde jsem dnes chtěla nocovat, to mám už jen několik málo kilometrů a to se teprve blíží poledne. Nouzová nocoviště jsou od sebe vzdálená divným počtem kilometrů. Na pohodlný jednodenní výlet je vzdálenost mezi nimi hodně krátká, ale přeskakovat ob nocoviště je zas pro velkou část turistů velké sousto. Mně se 25 kilometrů tak hrozných nezdá, jenže počítá s nejkratší cestou mezi nocovišti a tou já rozhodně nejdu.

Ujdu k dnešním 17 kilometrům ještě jednou tolik? Ale jo, asi se to do setmění dá v pohodě stihnout.

Na Bučině u nepatřičně rozkvetlé repliky železné opony odpočívám v hotelu Alpská vyhlídka. Zmrzlina a džus v tomhle vedru stačí, nic lepšího tu pro mě nemají. Aspoň se nebudu dlouho zdržovat. Nejít po červené se najednou nejeví jako nejlepší nápad, protože bych to po ní měla rozhodně kratší, ale rozhodnutí je rozhodnutí a jeho změnu neplánuju. Nemám k ní žádný důvod.

Mezi Bučinou a pramenem Vltavy potkávám desítky cyklistů, podél Teplé Vltavy po modré značce už ale není skoro žádný turistický provoz. Většina cyklistů sem totiž odbočuje z červené, na kterou se poté zase vracejí. Minimálně za tu prázdnou cestu tahle obchůzka červené značky stojí.

Po běžkařské trase obcházím Kvildu, kde mohu tušit další hromady cyklistů a otevřená občerstvení. Tahle obcházka mě sice připraví o možnost studenýho džusu, ale taky mi ušetří kilák a půl, na kterej se v tomhle pekelným vedru moc necítím. Vedro mě zmáhá, a ačkoli jsem se na pár výletech už letos grilovala, tak nemám pocit, že bych si na to přivykala. Ruce namazané UV faktorem 50 začínají pálit a stín lesa mi poskytuje po mnoha kilometrech na slunci kýžené zchlazení.

Zacházka mimo červenou značku znamená část trasy, na kterou se obzvlášt těším – na Filipohuťský potok. Poslední úsek na Modravu vede kolem kaskádujícího potoka, který se vine hustým jehličnatým lesem. Kvůli tomuhle úseku jsem si chtěla vzít cestovní stativ, ale nakonec jsem odolala. Sice mám vždycky nejtěžší batoh v okolí, ale ač to tak nevypadá, opravdu v něm nemusím mít všechno.

Na Modravě mě k večeři láká restaurace Pivovar Lyer, kde vím, že se dalo najíst i bez lepku, a je to pořád pravda. Ceny jsou sice šumavské, ale porce zeleninového salátu s kuřecím a sýrem je dost velká, aby nasytila i mě.

35 kilometů v nohách mě docela unavilo a zítřejšími kilometry si nejsem vůbec jistá. Na Poledník je to nejkratší cestou 12 kilometrů, i s plánovanou zacházkou na hradlový most 17 kilometrů a to je celkem málo, když je možné na nocovišti stavět stan až v 18:00. Pokud bych šla až na nocoviště Hůrka, vychází to na 35 kiláků, stejně jako dneska. A to má být ještě větší teplo, ve stínu až ke 30 °C a na sluníčku vražedně. To je moc. Čeho se vzdám? Poledníku, nebo hradlového mostu?

Soutěž o vynechanou zajímavost vyhrává hradlový most, protože Poledník slibuje i přes silný opar výhled do okolí a ten si rozhodně nechci nechat po minulé návštěvě, kdy Šumavu halila jen mlha s mlhou, ujít.

Když kolem 18:00 docházím na nocoviště Modrava a stavím stan mezi dalšími šesti, které tu už jsou, zdraví mě starý známý z včerejšího nocoviště. Plzeňák šel dnes část trasy s týpkem, co jde stezku Českem, a jsou domluveni na pokec a pivko. Týpek si dneska užívá penzion a na nocovišti ho tak nepotkám. Neváhám a přidávám se, ačkoli jsme nakonec v pivovaru s Plzeňákem sami. Nevadí, místo o stezce poslouchám o Novém Zélandu a po jednom pivku jdeme spát. Možná na týpka natrefím zítra na Hůrce, když chodí těch 30 kiláků denně, a vytáhnu z něj všechno, co půjde.

Jakmile ulehnu ke spánku, přichází na nocoviště u Roklanského potoka maminka s malým dítětem. Tomu snad ani nemohu mít za zlé, že dělá hluk, i když se ho maminka snaží utišit. Staví si stan hned vedle mě. Kde jste, špuntíky moje?

Dokončení příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz