Rodina najednou vznesla dotaz, kde že máme řízky? (Tradiční strava cestujících Čechů, že ano.). Neměla jsem, ale v sousedním řeznictví mívají smažené řízky coby svačinu nebo oběd pro místní pracující. Ani jsem nemukla a zakoupila čtyři horké kousky. Uložila jsem je do kufru pod stahovací roletku a vyrazili jsme.

Ze začátku cesty se zdálo, že to bude peklo. Borůvice kvílela, až nám došlo, že tím vyjadřuje názor na náš výběr hudby. Vyměnili jsme CD a byl klid.

Před Hradcem Králové se roletka sama od sebe srolovala a autem se rozvoněly řízky. Bylo jasné, že posádka byla postižena akutním hladomorem, a tak jsme sjeli z hlavní silnice, vytáhli deku a na louce zasedli k pikniku. Borůvku jsme prohnali po louce, takže se probudila až čtvrt hodiny před koncem cesty.

Dojeli jsme do Ludvíkova. Došli jsme k jízdárně, kde se od skupinky lidí oddělila sympatická Hefziba a začala se nám věnovat. Po prvních třech větách jsme přešly na angličtinu a spokojeně spolu oddrmolily všechno, co bylo potřeba. Večer jsem se ještě prošla s Borůvkou po vesnici - všichni se tak dozvěděli, že přijeli cizinci se psem, protože místní psi řvali sborem.

I když měla Borůvka s sebou pelech, stejně spávala mezi našimi spacáky- asi se s námi cítila líp. V kempu jsme byli jediní Češi. Ostatní byli Holanďani, což dělalo zejména Hefzibě starosti, jestli si tam nebudeme připadat divně. Ani ne, všichni mluvili anglicky, takže komunikace nebyla problém. Vedle nás tábořil rodinný klan - dědeček s babičkou se svými třemi dcerami a jejich rodinami, a taky s černou psicí Lisou, dvaapůlletou dámou, jejíž láskou byl šišatý míč. Kdo šel kolem, ten jí ho hodil.

V kempu měli jiní Holanďané ještě menší černou značně oprsklou Amy, která byla schopna krást Borůvce pana Kuře, a ňufat jí do misky. Naše moula vždycky jen koukala, jak je jí odnášena hračka a pak si za námi došla s tázavým pohledem, co s tím jako budeme dělat?

Během jednoho dne se naše i holandské děti skamarádily. Kuba mlel anglicky jako o život a Kačka tam, kde jí chyběla slova, hrála pantomimu (má angličtinu teprve dva roky). Bylo to lepší než jazykový kurz.

Druhý den bylo pošmourno. U snídaně jsme neustále házeli Borůvce tenisák, aby se pořádně proběhla. U zámku jsme postavili auto pro jistotu pod strom, upozornili paní hlídačku na parkovišti, že je v autě pes, a vyrazili na prohlídku. Zámek byl krásný a prohlídka jedna z nejdelších, co jsme zažili.

Jen ze zbrojnice jsme viděli pouze 2 místnosti místo 7. Malý okruh Zbrojnice průvodci očividně nemilovali, v pokladně se vymlouvali na zaneprázdnění průvodců, ale myslím si, že do zbrojnice chodí prostě šťouralové, co o tom něco vědí a pořád se na něco ptají. Já jsem psovou stejně tak dlouho v autě nechávat nechtěla, tak jsem zbrojnici navrhla rodině a sama zamířila na parkoviště, kde jsem v autě probudila Šípkovou Borůvku. Vzápětí dorazila zklamaná část rodiny bez prohlídky.

Ale nevadilo, po obědě ve Frýdlantu na náměstí - pubertální mládež nelze na jídle šidit - jsme se vydali podle tipů Xerxové na vodopády Štolpichu. Byly krásné, připomínaly mi Šumavské Povydří. Až úplně nahoře jsme si dali borůvky všichni včetně psové a zase to slezli dolů. Asi v poslední čtvrtině cesty bylo vidět, že Borůvka je utahaná, děti taky, ale slib zmrzliny je dost vzpružil. Po cestě zpět jsme ještě okoukli baziliku v Hejnicích, před kterou se dala koupit i ta slíbená zmrzka a dojeli jsme do kempu.

Ve středu jsme dopoledne vyrazili na Protrženou přehradu. Byli jsme varováni, že asi budeme zklamaní, a asi proto jsme zklamaní nebyli vůbec, naopak. Celé to místo má zvláštní atmosféru, když si představíte, že v tom úzkém údolíčku hučela voda....

Oběd jsme měli v Desné. Borůvku jsme jako vždy uložili pod stůl. Vtom se dostavil bernský salašnický pes Monty patřící obsluze, vlezl za Borůvkou pod stůl a málem jej odnesl na zádech. Obsluhující paní ho přišla vyhodit a Borůvka dostala vodu dřív než my pití.

Po obědě jsme se vydali do osady Jizerka. Líbila se mi moc, před rokem 1945 to byla funkční osada se školou, sklárnou, hasičkou... Dneska jsou to všechno chalupy nebo penzióny.

Kačka se neustále ptala, jestli ji vezmeme do Jablonce, že potřebuje nakoupit korálkový materiál. Bylo jasné, že se bez toho neobejdeme, takže ještě navečer bylo slečně přání splněno. Jelikož psi do prodejny nesmí, zopakovali jsme si venku s Borůvkou skoro všechno, co jsme se na cvičáku naučili. Vzbudili jsme tím zájem jedné paní, co tam šla nakupovat, o plemeno kavalíra.

Ve čtvrtek měly děti domluvené na odpoledne jízdy na koni. Vypadli jsme jen na dopoledne - narazili jsme na zmínky o skanzenu v Jindřichovicích.

U brány areálu se nás ujal průvodce, který nás všude provedl a všechno vysvětlil. Statek byl zrekonstruován za peníze z EU. Občas tu pořádají dětské tábory nebo semináře. Nemají tu elektřinu (ale připojení na internet ano), zato mají spoustu hospodářských zvířat, původních zemědělských strojů a větrný mlýn. Ten stojí na louce a prý semele 3 pytle mouky, když jede jednou za týden (prý tam málo fouká). Chovají stádo koz a dělají vynikající kozí sýr - obzvlášť ten s česnekem a tymiánem mě úplně uchvátil.

Odpoledne měl Kuba s Kačkou hodinu jízdy. Bylo vedro a ani koním se nechtělo hýbat. Jen Gideon, který vyučoval, překypoval energií. Děti si koně vykartáčovaly, vyfasovaly přilby, učily se sedlat a vyjely na jízdárnu. Tam je Gideon učil základy a myslím si, že to zvládly dobře.

Měli tam Holanďanku na stáži, která celý den vypomáhala u koní. Gideon potřeboval pomoc, zavolal na ni, holčina vstala, udělala dva rozhoupané kroky a sesypala se. Odnesli ji ze sluníčka, napojili a uložili ve stínu. Za chvíli byla v pořádku.

Sluníčko až píchalo a najednou se na obzoru objevily mraky. Blížily se velice rychle a tmavly. Došlo nám, že jde do tuhého a naházeli jsme oblečení do tašek, které jsme odstěhovali do auta. Uklidili jsme židličky do stanu a začalo TO.

Vítr nám stan stáčel nad hlavou do vrtule a skládací tyčky začaly vyskakovat ze svých míst. Kája vyběhl ven, zaparkoval auto před stanem, aby zachytil první nápor větru a vlezl za námi. Byl promočený na kost. Seděli jsme ve stanu a poslouchali, jak kolem nás praskají stromy. Po podlážce nám tekla voda, ale zdálo se, že do ložniček se nedostala. Borůvka mi ležela na klíně a klimbala. Byla plná dojmů z toho dne - kromě návštěvy u koz zkusila Lise ukrást granule z misky. Lisa se na to hloupé psisko jen shovívavě dívala.

V nejhorší bouřce běhal Gideon po kempu a u každého stanu se starostlivě ptal, jestli jsou dotyční v pořádku. Pokud chtějí, mohou jít do společenské místnosti - "kantýny".

Koncem bouřky jsem utíkala po louce a ujelo mi to - a upadla jsem dost špatně, jedna noha mi uvázla pode mnou, takže jsem na ni vlastně skoro dosedla. Zabolelo to, zařvala jsem, ale zvedla jsem se. Kája se na mě podíval a prorocky pronesl: "Uvidíme, až pomine šok." A taky jo.

Kotník začal tuhnout a otékat, takže nakonec jsme se rozhodli jet do nemocnice. Holanďané nám odebrali děti a psa. Zeptali se jenom, jestli večeřeli, a když zjistili, že ne, okamžitě je odveleli ke svým dětem a hromadě jídla. Gideon nám vysvětlil, kde je ve Frýdlantu první pomoc a pro případ potřeby nám dal své telefonní číslo.

Kotník byl naštěstí jen silně podvrtnutý. Sádru jsem odmítla, nechala si to zabandážovat a jeli jsme zpět. Všude se válely přeražené stromy, cestou do nemocnice jsme dokonce jeli dost dlouhou objížďkou, protože cesta byla zatarasená spadlým stromem.

V kempu nešla elektřina, ale všichni byli rádi, že to přece jen dobře dopadlo - nejbližší strom se zlomil 5 metrů od nás. Spacáky nebyly tak suché, jak se na první pohmat zdálo. Měli jsme původně odjet v pátek dopoledne, ale nakonec jsme se rozhodli jet v noci. Cesta do Brna v noci trvala asi tři a půl hodiny.

Děti se pořád ptaly, jestli pojedeme do Jizerek znovu. Slíbili jsme, že příští rok určitě.

Další fotky jsou k nahlédnutí zde