Výhoda je v tom, že na silnicích není skoro žádný provoz a navíc je v okolní krajině více k vidění. Dojel jsem k malé přehradě jménem Paddy’s River dam, kde jsem strávil 2 noci a podíval se po krásném okolí.

Pak jsem se vydal dále do podhorského městečka Tumbarumba, kde jsem jen doplnil palivo a vydal se horskou silničkou přes hory a doly do nejvyšší osady v Klokánii, Cabramurry,70 km vzdálené. Při výjezdu z městečka vidím nad obzorem parádní pyrocumulus, tedy mračno které se vytvoří nad požárem buše. To jsem ještě netušil, že tento požár mě bude sledovat další dva dny.

Úzká silnička se kroutí a šplhá nahoru a s měnící se nadmořskou výškou se mění i charakter buše. Cesta je pomalá, ale zato je na co se dívat. I když díky četným ostrým zatáčkám a prudkému srázu po jedné straně silničky by se mělo věnovat více pozornosti vozovce. Výhoda je, že tu není žádný provoz a za celou cestu jsem nepotkal jiné vozidlo. Tato cesta se jmenuje „Elliott Way“ a v obtížném horském terénu byla vybudována díky výstavbě hydroelektrického komplexu ve Sněžných horách. Asi po 25 km silnička překračuje horský hřeben a počne prudce klesat do hlubokánského údolí k řece Tumut na konci přehradního jezera Talbingo.

Po 48 km jsme na místě. U jezera je místo ke kempování vybavené záchody a tak zde zůstávám, již je pozdní odpoledne. Trochu se projdu po okolí, požár buše je nyní za horským hřebenem a kouř kalí oblohu. Na místě je zakempováno několik rybářů, kteří si sem dovezli svoje motorové lodičky a na těchto se vydávají na jezero lovit ryby. Je plné pstruhů. Záhy se začíná stmívat a tak mám časnou večerku.

Další den se budím do kalného rána, ve vzduchu je cítit kouř z nedalekého požáru buše a je to první ráno co na tomto vandru nemrzne. Nad jezerem jsou zavěšeny záclony mlh a ptáci vítají další den svým zpěvem. Rychle se balím a vyjíždím směr Cabramurra, která je ještě 22 km daleko. Po pěkném mostu se přejíždí řeka Tumut a pak opět prudce vzhůru serpentýnami a bušem.

Cestou zastavuji u hydroelektrárny Tumut 2. Tedy jen u jejího vjezdu. Vlastní elektrárna je 224 metrů hluboko ve skalním masívu hor. Ohromné haly velikosti fotbalového hřiště s 30 metrů vysokými stropy jsou vystříleny v rostlé žule, spolu s tunely a jinými prostorami. Voda spadá tunely Z výšky 262,1 metrů ke čtyřem turbogenerátorům se souhrnným výkonem 286,4 megawattů. Gigantické dílo.

Odtud pokračujeme kolem osmimílového potoka (Eight mile creek) až se dostáváme k velké rozvodně elektrického proudu, nyní už nedaleko osady Cabramurra, kam míříme. V osadě jedem rovnou na vyhlídku nad osadou a v ranním sluníčku fotíme okolí. Jsme zde 1488 metrů nad mořem. Potkáváme zde dalšího fotografa, mladíka z Argentiny, co pracuje pro hydroelektrický komplex. Trochu pokecáme, vyfotíme, co chceme a já si ještě prohlížím lokalitu místního lyžařského klubu, klubovnu a sjezdovku se šleprem.

Okolní svahy skýtají smutný obraz. V roce 2003 zde řádil velký požár buše a kvůli velkému suchu buš neregeneroval. Svahy jsou plné suchých stromů. Nedaleko na hřebeni je vidět požár buše co nás už druhý den provází. Jeho kouř kalí jinak průzračný horský vzduch a činí výhledy zajímavými. Pak pokračujme směrem na osadu jménem Kiandra, kde se počátkem druhé poloviny devatenáctého století těžilo zlato.

Cestou dojíždíme k jezeru jménem „Three Mile Dam“, kde jsou zakempovaní nějací rybáři. Je stále ještě poměrně časné ráno, všude leží jinovatka a od vody čiší chlad. Je to tu kolem 1400 metrů nad mořem. Sluníčko se odráží v klidné hladině jezera a volavka si hledá snídani. Odtud už to je co by kamenem dohodil k bývalým zlatým polím u Kiandry.

Zde je stará drtička zlatonosného kamene, rotační síto a jiné předměty které se kdysi používaly k dobývání zlata. Nejvíce se zde zlatonosný kámen dobýval hydraulickou metodou, právě vodou přivedenou z „Three Mile dam“. Zimy byly kruté a pro zlatokopy tvrdé. Teploty zde dovedou klesnout na -20°C a sněhu napadne přes 2 metry. A hodně jich bydlelo pod stany. Když si představím, jakou měli v roku 1860 výbavu, tak mě nezbývá než se divit, že to vůbec přežili.

Osada Kiandra vznikla roku 1860 díky nálezu zlata, kdy měla 7000 obyvatel, aby po vyčerpání zlatých polí pomalu umírala na úbytě až roku 1970 zanikla. V roce 1870 zde vznikl nejstarší lyžařský klub v Klokánii. Australané vždycky měli a dosud mají ke sportu velice kladný vztah.

Odtud se vydáváme směrem k pobřeží Pacifiku přes městečka Cooma, kde je hlavní správa hydroelektrického komplexu a Nimmitabel, který vznikl v roce 1830, a přes Hnědé hory, kde jsme čtyři dny pobyli na už čtyřicátém výročním potlachu českých trampů žijících v Klokánii. Ale o tom až v nějakém dalším povídání.

Další fotky najdete zde