Trasa zde: Odkaz

Dvacet minut vlakem a pět kilometrů pěšky. To mě dělí od mojí první testovací noci. Jsem nervózní zatím jen málo. Je světlo a já jsem v bezpečí vlaku. Snažím se na nic nemyslet. Na tmu. Na zvuky. Na možné hosty lidské i zvířecí. Na to, že ptáček skákající v listí dokáže ve fantazii vykreslit medvěda kroužícího kolem své oběti.

Blíží se déšť a já akorát vystupuju z vlaku. Vyrážím do vlhkého dusného podvečera a cestou na Velký Kosíř (442 m n. m.) potkávám samé protijedoucí cyklisty. Závidím jim jejich kola, ale nakonec to na vrchol k rozhledně stíhám za sucha. V přístřešku už chystá dřevo žena mého věku. Připravuje se na narozeninovou oslavu, která by tu měla brzo propuknout, a já su tady tak trochu navíc.

Parta holek v kosmických trikotech si opéká špekáčky nad ohněm z šišek, které jsem nanosila z lesa. Však i šiška dobře hoří, když je dřevo všude vysbírané. Moc si mě nevšímají a mě uklidňuje, že je tu živo. Nad rozhlednou Velký Kosíř, která tu stojí od roku 2013 a aktuálně je pro veřejnost uzavřená, se stmívá. Obloha je zatažená a občas z ní spadne několik kapek.

Sedím opodál a nechci rušit. Ale nakonec mě dožene únava a taky zima. Chumlám se do spacáku bez obav, balící se oslaveňkyně dodaly tomuto místu jistotu a bezpečí. Když se jejich hlasy začínají vzdalovat, konečně se mi daří usnout.

Velký Kosíř, květen 2024

V noci mě budí jen štěkání srnce a déšť. Nebojím se, tyhle zvuky znám. Přístřešek mi poskytuje jistotu, klid a sucho. Se zajateným dechem naslouchám, zda neuslyším i jiné zvuky, ale jinak je klid. Zavírám oči a spím dál až do rána, kdy mě budí měkké světlo. Obloha se barví do růžova a není vůbec znát, že tu má dnes napršet až 20 mm srážek.

Vyspala jsem se dobře, ale jsem ráda, že je noc za mnou. V noci je 13 °C a letos to byla moje první noc venku. V půlce května… Zahajuju sezónu dost pozdě, ale ten opojný pocit, že se zas po svých dostanu někam dál než na nejbližší zastávku MHD, ten rozhodně stojí za to.

Když si chci vydrbat kly, zase se ozve štěkání srnce. Nakročím do lesa, zdalipak ho neuvidím, a mám štěstí. Srnec si mě všímá, na chvíli v mém směru zastaví zrak a pak mizí v lese. Dokonalé ranní setkání. Než se zase vrátím do přístřešku, začíná pršet. Nejvyšší čas vyrazit na sraz s kamarádem Pavlem, který mi dnes bude dělat společnost.

Video se štěkáním srnce:

Nevzít si péřovou vestičku byla školácká chyba. Pche, 14 °C nejnižší pocitová přes den. Nevím, kolik přesně je, ale je mi docela chladno a to jsem zabalená do všeho, co mám. Sedím v přístřešku Gabrielov mezi Velkým Kosířem a obcí Čechy pod Kosířem a vyčkávám v suchu a chladu na Pavla, až dorazí autem z Brna, kde už přešlo to nejhorší a neúprosně se to žene na severovýchod.

Tady zatím jen prší. Za chvíli ale budou padat trakaře, protože silný vítr žene bouřkovou frontu od Rakouska do Polska a co nevidět bude tady. Takže 11 mm srážek za hodinu? Nevěřím předpovědi, ale i kdyby to byla půlka, je to slušnej slejvák. Vítr mi krade veškeré moje teplo a zafukuje ke mně do přístřešku stovky jemných, dešťových kapek. Do pláštěnky jsem už zabalená, nemusím už hnout prstem, abych se před deštěm ochránila. Než se naděju, do přístřešku buší miliony těžkých kapek a mně přichází zpráva, že na to dneska kašleme a že mě Pavel vyzvedne dole v obci a uděláme si náhradní program v suchu.

Než dojede, dorazím v dešti k autobusové kryté zastávce v Čechách pod Kosířem, abych mohla čekat v suchu. Zastávka je kousek od muzea kočárů a to je dokonce otevřené! Pavel přijíždí akorát tak, abychom stihli prohlídku, kterou si teda rozhodně užíváme. Muzeum kočárů k návštěvě doporučuji, stojí to za to. A nakonec se ještě zasmějeme, protože první kočár, který muzeum získalo do sbírek, vyrobil jmenovec mého kamaráda.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!