Předchozí díl najdete zde.

Neděle. DEN 4.

16 km ↑297 ↓565. Mapa: Odkaz

Vstávám zase ve 4:30, protože začínají zpívat první ptáci a můj celkově špatný spánek se tak už nedá déle udržet. Na paměti mám radu Miri, ať nechodím ráno moc brzy po svítání a večer se soumrakem. Přesto jsem necelou hodinu po východu slunce připravená vyrazit.

Začínám stoupáním ve vymletém úvozu v hustém a křovinatém lese. Rolničku mám pro jistotu připevněnou tak, aby zvonila s každým mým krokem. Husté lesy jsou nezvykle tmavé i v jasném slunečném dni, natož brzy po ránu, když je obloha lehce zatažená. Vyplaším jen divočáka, ale taky dobře.

Vymletým úvozem v hustém lese

Stoupám na Trhovičnou louku, na které jsem měla původně spát, a jsou tu hned dva přístřešky. Pobořený a relativně nově postavený. Louka je v hustém lese nepatřičně strašidelná a jsem ráda, že jsem spala na otevřeném prostoru s řídkým lesním porostem. Civilizovanost spacího místa mě zřejmě vhodně uklidnila, aby mě s děsem nebudily libovolné zvuky lesa. Dokonce nepřišla jediná noční můra, což je u mě nezvyk.

Pokračuju tmavým a vlhkým ránem, po noční bouřce je v lese vysoká vlhkost a tráva je mokrá. Oblečení se mi lepí na tělo a těžce se dýchá. V hlavě mi to neustále šrotuje, ačkoli většinou mám v hlavě prázdno. Přemýšlím o „Expedici M“.

M jako Miriam.
M jako Mamut i Mawenzi.
M jako Malé Karpaty.
M jako Memoriál za Timíčka, když v květnu 2017, zrovna když jsem první květnový svátek trávila v Malých Karpatech, šel nečekaně na operaci střeva.

Bylo to rychlé, jen se mi tak trochu nezdál, ale nic, abych neodjela pryč. A nakonec byla operace úspěšná a kamarád Vlastík tehdy řekl, že můžu „Memoriál“ za Timíčka chodit do Karpat každý rok. Když jsem přijela domů, věděla jsem, že ačkoli operace úspěšná byla, Memoriál za Timíčka nikdy nepřinese myšlenou radost. Tehdejší článek jsem psala na podlaze, jeho hlavu opřenou o koleno, a věděla jsem, že to je naposledy, co jsme spolu. Druhý den odešel za duhový most.

Miri mi dala vytištěný itinerář a já měla z domu rozkreslené jednotlivé denní etapy po dnech, takže jsem byla připravená sólovandr podniknout. Ale spát další dny sama venku? Zvládnu to?

Po dnešní relativně klidné noci jsem tušila, že ano, ale rozhodnutá jsem nebyla. Něco jiného je dojít 30 kiláků a spát jednu noc venku, a něco jiného je dát si k tomu dalších 110 kilometrů a šest nocí venku. Na to jsem připravená nebyla.

Obrázková hora plná svatých obrázků je ještě v hustém bukovém lese, ale za zatáčkou se už z lesní cesty napojuji na asfalt. Stejně jako hluboké lesy začínaly hned za prvními domy Trenčína, do Piešťan je přechod z lesa do města také tak rychlý. Stačí pár kroků a jdu mezi domy k řece Váh, která dala pohoří, které jsem právě nechala za zády, název. Než jsem to promyslela, byla jsem v cíli.

V Elizabeth Café v parku u řeky Váh nabíjím telefon a přemýšlím. Po 11 h mají přijít další deště. Co teď? Do Brezové pod Bradlom na startovní zastávku Malých Karpat se mohu přesunout i dřívějším autobusem, ale nejsem si jistá. Muž mi včera do telefonu nijak sólovandr nerozmlouval, ale zároveň bylo zřejmé, že když budu občas spát v penzionu po cestě, bude mnohem klidnější. Řeším to aktuálně tak, že si rezervuji na dnešní den penzion. Možnosti strávit zbytek dne i noc v suchu a dát si sprchu nejde odolávat dlouho.

14:00. Penzion Diana.
Nemám zrovna nejlevnější ubytování, co by šlo v Piešťanech sehnat, ale je blízko nádraží, abych ráno v tom dešti nemusela chodit daleko. Jen kilák a půl pěšky, když má ráno zase pršet, co víc si přát?

Že mám na pokoji vanu, předčilo všechna moje očekávání a snídaně podáváná už od 7 h ráno mě ujistily, že tenhle penzion za tu cenu stojí. Dávám si pořádný relax a pak se za šumění deště nořím s tužkou do itineráře a procházím si pečlivě mapu i předpověď.

Pršet má celou noc, zítra dopoledne i zítra odpoledne. Pak se déšť plynule přesune i do celého úterý. Předpověd na středu i čtvrtek je také spíše deštivá, ale v pátek už to vypadá na sluníčko.

Přepočítávám si jídlo, abych dokoupila jen nejnutnější drobnosti a nenesla nic navíc. Přepírám ponožky a tričko a doufám, že ve vlhkém dni se dostatečně prosuší. Pomáhám si místním fénem a vymačkáváním přebytečnou vody do suchého ručníku. Co neuschne přes noc, už rozhodně další dny neusuším. Pokud ráno po snídani nepojedu domů. Pak to bude jedno.

Jdu se rozvalit do pohodlné postele a přikrýt se hebce povlečenou peřinou. Vůbec mi nevadí, že právě nestoupám v dešti do prvního kopce Malých Karpat z Brezové pod Bradlom. A už vůbec mi nevadí, že jsem potem ulepené tělo vyměnila za tělo čisťoučké z vany. Nepříjemná syntetická látka ze spacáku se mi nebude celou noc lepit na obličej a vysoká vlhkost za okny bude stejně nepříjemná jako dotěrný hmyz zvenku za okenní sítí. Ani si jí nevšimnu. Dobrou noc.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz