Předchozí díl najdete zde.

Pátek. DEN 2.

22,8 km ↑1268 ↓826

Ráno ve stínu je ještě chladné, ale sluníčko rychle vystupuje nad lesy a prohřívá místa, kam dosáhnou jeho paprsky.

Dnes nás čeká 20 kiláků a 1000 výškových metrů, přepůlených obědem na Inovecké chatě, která je v podstatě v půlce trasy. Chceme vyrážet v 8:00, ale holky jsou připravené už o půl hodiny dřív. Taky nemají tak velkou snídani o třech chodech jako já, takže když vstávají brzy po mě, je jasné, že brzdou dnešního rána bude ten, kdo se na snídani nešidí.

Suchá vůně hlíny a spáleného čehosi se v zajímavé směsici mísí ve vzduchu. Lehký vánek dokáže ve stínu na holých rukou vyvolat husí kůži, ale na sluníčku už to pěkně peče. Svlíkat nebo oblíkat? Zásadně bychom to chtěly naopak, než jak to zrovna provedeme. Skoro tři kilometry soustavného stoupání ale prohřejí každé, i sebeztuhlejší, tělo. Je to jasné. Rozhodně svlíkat.

Prudkým klesáním do obce Mnichova Lehota ztrácíme nastoupané výškové metry. Jediným skutečným neduhem na naší cestě je snaha překonat bezpečně evropskou mezinárodní silnici E572 k obchodu Dobroty od Mnicha, kde plánujeme nálet na klobásky a sýry.

V obchůdku to voní, všechny si kupujeme nějakou dobrotu. Holky sužuje hlad a chystají se nakoupené pochutiny rychle zpracovat. To mají za to, že neposnídaly tři chody jako já. Já na svačinu nemám ani pomyšlení, tak jen ochutnávám. Kdybych nebyla od snídaně nacpaná k prasknutí, určitě všechno sežeru teď hned:)

Až v těchto místech technicky vstupujeme do oblasti Povážského Inovce. Doposud nachozené kilometry patřily Strážovský vrchům, které se rozléhají severovýchodně od Povážského Inovce.

Následujících 5 kilometrů soustavně stoupáme až na Inoveckou chatu, kde se uvelebíme na obídek. Jelení guláš nezahuštěný moukou nemůžu nechat na lístku bez povšimnutí.

Jelení guláš na Inovecké chatě. Považský Inovec, květen 2025, den 2

Dneska z nějakého důvodu po každém jídle stoupáme a tak i po oběde v Inovecké chatě musíme hned zase do kopce. Naštěstí nás od nejvyššího vrcholu Inovec s výškou 1042 m n. m. dělí jen 2 kilometry a necelých 256 metrů výškových. Stoupáme skoro hodinu. Po sjezdovce to jde pomalu a když z ní uhneme, o nic rychleji to nejde. Nakonec ale vylezeme nahoru i se zátěží na zádech i v pupících.

Prudké, ale schůdné stoupání

Na vrcholu jsou dva vysílače a rozhledna, která není při stoupání na vrchol vidět. Chvíli se děsím toho, že rozhledna bude na jednom z vysílačů, ale naštěstí se pletu, přestože mám nakonec pravdu. Rozhledna je na jednom nízkém meteorologickém telekomunikačním stožáru, přezdívaném Helena, s plošinou ve výšce 21m. Na Inovci jsou tedy stožáry vlastně tři.

Výhled kazí opar z horka, ale jsou vidět výrazná skalnatá Vršatecká Bradla, Bílé Karpaty s nezaměnitelným Velkým Javorníkem i Malé Karpaty, kterými budeme za pár dní procházet až do Bratislavy.

Na Inovci jsou další turisté a místo útulny Izby, kam na dnešní noc míříme, nám doporučují novou útulnu na Panské Javorině. Je to sice dál a větší kopec, ale dá se to stihnout? Dá. Jenže 2,5 kilometru a 190 výškových metrů, to není jen tak. Z Inovce odcházíme před 16 h a čas, kterého jsme měly ještě před chvíli hromadu, najednou někam zmizel.

Na útulnu Izbu nám to trvá 2,5 hodiny a to ještě musíme k tamnímu prameni pro vodu, protože na Panské Javorině žádný pramen není.

Od studánky odcházíme kolem 18:30 a ještě nás čeká tak hodina a kus chůze, kterou začínáme dost prudkým výšvihem na rozcestí Tri Boky.

Chodit po lese po západu slunce, to není nic neobvyklého, pokud jste v ČR, krajině medvěduprosté. Ale na Považském Inovci a vůbec na většině Slovenska patří les v noci zvířatům a šelmám. Není nutné se bezhlavě bát, ale je dobré pohybovat se po lese jen v hodinách mezi východem a západem slunce a v noci ho přenechat lesním obyvatelům, protože se ve tmě pohybují a orientují výrazně lépe, než my lidé.

Vrchol Panská Javorina s dřevěnou rozhlednou dosahujeme v 19:45.
Západ slunce je do 20 minut a stihly jsme to skvěle. Už při závěrečném stoupání k vrcholu barví nízké slunce vše do oranžova a samotný západ slunce nad Bílými Karpaty je úchvatný.

Nová útulna kousek pod vrcholem je prostorná stavba s místem snad pro 10 nocležníků vevnitř a ještě i venku na terase se pár kousků vejde. Nejsme tu ale sami. Parta dvou mladých párů, turista, co šel loni cestu SNP, a parta mlaďochů, co si sem vyrazila od auta jen na západ slunce. S Jančou usuzujeme, že v útulně bude hluk i chrápaní, a radši si stavíme tarpíky mezi útulnou a rozhlednou. Je to parádní nápad, protože pod dveřmi do tarpíku vidím krásně celý horizont – jak ve tmě svítí obydlená místa.

Usínám kolem 22 h a málem bych zapoměla, že jsem ráno chtěla vstávat na východ slunce. Naštěstí mi ale zůstala na smartphonu otevřená aplikace s časy východů a západů a tak mi to při nastavování budíka dojde. Vstávat v 5:40 by bylo fakt pozdě.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz