ROZCESTNÍK: Poněkud chaotická zpráva o jednom výletu do Turecka (3)
Attaleia - Antalya
Foto: zde
Ráno vyrážíme do Antálye a jediné, co mne překvapuje, že některé skály jsou tu přece jen zasíťované - asi už to padalo moc. Ovšem síť udrží kámen, nebo snad zpomalí balvan - pokud půjde o celou skálu, tak síť pojede i s ní…
Osídleno od neolitu, dnes správní středisko celé provincie. Ve 2. století př.n.l., kdy tomuhle území vládl Pergamon, napadlo pergamonského krále Attalu II., že by nebylo špatné založit město, přesněji tedy obchodní přístav, který by přinášel potřebný zisk a kde jinde ho založit než na řece, která nevysychala a přinášela dostatek sladké vody, o kterou tu vždycky byla tak trochu nouze. Stejné zemětřesení, které utopilo a zničilo Simenu, vyzvedlo ústí zdejší řeky o 12 m, takže je v Antalyi dodnes vodopád.
Jako v celé provincii je i tady řada římských památek včetně brány císaře Hadriána, který se tu zastavil v r. 130 n.l. Do starého města jdeme kolem domu Mustafa Kemaly Atatürka, který je zařízen stylem začátku minulého století a vyvolává dojem, že dotyčný pán byl docela skromný člověk. Ten kousek starého města se tak trochu budí a opravuje a spokojeně podřimuje kousek stranou od celkem moderního ruchu a vzruchu.
Nová Antalya je opravdu nová, staví se a staví ne vždy ku prospěchu estetiky a to, co svým stylem a zdobností připomíná staré Turecko, rozhodně vypadá o něco lépe. Stavby ovšem nejsou levné a byty mají přes sto metrů, aby se velké rodiny vešly (často zabírají celé patro) a tak jsou tu oblíbena bytová družstva. Střecha každého takového domu se přímo ježí panely a připojenými sudy a budí dojem, že se celé Turecko dalo na fotovoltaiku (vzhledem k počtu slunečných dnů by to možná nebylo od věci), ale skutečnost je mnohem jednodušší. Jedná se o trubkovou konstrukci zalitou asfaltem, který plní jakousi akumulačně-tepelnou funkci a ohřívá vodu v trubkách. Tato pak v podobě páry stoupá do sudu, kde kondenzuje a odtud je sváděna do bytů. Množství ohřáté vody stačí prý tak pro 2-3 nejvyšší patra, ostatní mají smůlu, ačli si neosadí panely a sudy vlastní.
Antályi ovšem objevili v posledních letech ruští turisté, což pro celou oblast znamená neskutečný a vítaný penězovod, ale zároveň i urbanistickou katastrofu. Hotelové komplexy dle přání mohovité klientely kopírují od chrámu Vasilije Blaženého až po benátský dóžecí palác cokoliv. Také poptávka po rusky mluvících zaměstnancích stoupá a leckde už z dvojjazyčných nápisů němčinu vytlačila ruština.
Jsme odveleni do docela příjemné restaurace, ovšem jídlo je stejné jako všude jinde a jeho účelem je posílení našeho organismu před hlavním náporem celého dne - návštěvou tureckého tržiště. Protože, když už tady tůristujeme, tak ať taky koukáme pustit chlup!
Nemáme v úmyslu nakupovat, krom pár drobných dárečků, ale ten kolorit místního rumrajchu nás docela zajímá a tak vyrážíme na obchůzku. Obchůzka se ovšem odehrává v dosti svižném tempu, zpomalit a tudíž ani fotit se nedá, okamžitě je člověk lapen, vlečen a lákán, odmávnu tureckého dotěru a ozve se za mnou vzteklé "Papagáj". Do papouchů mě ještě nikdo nenadal, ale nevadí, jdeme dál.
Už chápu, proč značkoví výrobci zuří, padělků je tu zcela neuvěřitelné množství, hodinky, kabelky… Gucci, Versace, vietnamská tržiště u nás se mohou jít schovat. Nutno ovšem říci, že nejen kůže je kvalitní a vypracování pečlivé. Ovšem odborník rozdíl pozná, na rozdíl od některých ministerských paní předsedových neblahé paměti. Značky mě nijak zvlášť neuchvacují, jen tak přemýšlím, co bude Turecko dělat, jestli se jim podaří skutečně vstoupit do EU. Bude po nich vyžadováno, aby s tím okamžitě skončili, ale co s tou, až příliš velkou, spoustou lidí, které to slušně živí…
Dárečky už máme nakoupené, když tu procházíme kolem obchodu s vystaveným koženým kabátem. Kůže je, už na první pohled, tak kvalitní, že neodolám, abych si nesáhla a ukápne mi mlsná slina, což samozřejmě majiteli neujde. Jsem vtažena dovnitř, obtočena pláštěm příslušné velikosti a představení začíná. Protože opravdu nemám v úmyslu nakupovat, užívám si to docela bez zábran a nasazuju nesmyslně nízkou cenu. Majitel se chytá za srdce, vykládá, že cena je vysoká, ale on jen kvůli mně půjde o100€ níž.
Vrtím hlavou, trvám na svém, bavím se, majitel kvílí, slevuje, tančí, běduje, slevuje, fámulus mne zalévá čajem, už jsme na polovině ceny, opět odmítám, majitel rozehrává svůj rejstřík naplno, děti zemřou hladem a jeho žena bude zneuctěna, další čaj, ale už jsme na třetině. Říkám si, že je nevyšší čas to skončit, než Turka opravdu klepne a energicky se otáčím. "Madam!" Chytá mě za ruku, vleče zpátky - čtvrtina. Znovu vrtím hlavou, říkám, že tolik peněz u sebe nemám, že si dojdu vybrat a cestou si to rozmyslím a Turek zakvílí jak padající bomba - pětina! A najednou, po vrcholném dramatickém výkonu, chlapík z ničehož nic vadne a já chápu, že jsme na konci a můj muž, který tomu tyjátru zatím jaksi vytřeštěně přihlížel, vytahuje peněženku. Ceny znám, vím, že Turek už opravdu níž jít nemůže a tak přichází moje chvíle… vlastně jsem takový kabát vždycky chtěla…:)
Vracíme se zpátky a já sleduju prstíčky pidimininaretů vykukujících mezi střechami. To mají Turci místo trpaslíků na zahrádkách. Muezin by se nevešel, ale to se natáhne drát, přidělají na věžičku ampliony a nikdo se nikam nemusí štrapicírovat. Jen, když je jich víc pohromadě, začne to poněkud připomínat nádražní halu. "Alláhu akbar".
Pammukalle a Hierapolis
Nocovali jsme v Kemeru naposled, čehož někteří využili k tomu, aby nenocovali, při čemž chlemtali poslední decky vína zdarma a tudíž nastupují do autobusu ráno poněkud unavení, odhodlaní tu cestu do Kusadasi prospat. Nestřídmost se jim ovšem vymstí, neboť jsou asi v polovině cesty neurvale probuzeni (přece jste si ten výlet zaplatili, tak vás ho nenecháme zaspat) a vyhnáni ven. Jsme u Pammukale.
Prý před 15 000 lety začala tu někde z podzemí tryskat voda plná kysličníku uhličitého a organického vápence, a protože jí do toho nikdo nemluvil vytvořila během tisíciletí nádherné travertinové kaskády s bazénky teplé vody, kde bylo příjemné a léčivé se koupat. Už v antice to věděli a vzniklo tu několik měst, která opět zanikla, ale pammukalské terasy přežily i zemětřesení a staly se přírodní památkou, která se dostala do seznamu UNESCO. Přírodní památky navštěvují turisté a chtějí se cachtat a co kdyby nám to rozbili, ovšem zakázat se to nedá a obchodně by se to využít mělo, tak se nad zbytky antických lázní vystaví nová lázeňská budova, vody je dost a bylo by škoda, kdyby odtekla jen tak zbůhdarma, takže se staví a kope, až se překopne. Terasy najednou vysychají a vodu je nutné přivádět uměle, což ovšem stojí peníze a tak se šetří a vždycky se naplní tak jeden bazének, aby si turisti nestěžovali…
Turisti by si stěžovali, kdyby bylo komu, ale takhle se odevzdaně zouvají a jdou se bosky pocachtat aspoň v tom jednom bazénku, při čemž se jistý Willi smekne a kutálí až do poloviny travertinového vrchu. Nic si sice nezláme, ovšem suchý travertin je něco jako šmirgl a Willi teče ze všech konců jako cedník. Ženský ječej, pánové raděj, Nazim tuhne v rysech, strážci Pammukale řvou, že jim znečistil přírodní památku, žebraví psi štěkají a jediný, kdo kupodivu neječí je ona bláznivá zdravotní sestra, která s přehledem sáhne do tašky a vyndá přiměřené množství obvazů a náplastí. Willi je odborně zalepen a zavázán a my můžeme vyrazit na prohlídku Hierapolis.
Dvě "města" v blízkosti Pammukale zmiňuje už Hérodotos, ale teprve v r. 190 př.n.l. dostává pergamský král Eumen II. nápad založit tu skutečné město. Největšího rozkvětu se pak Hierapolis dočkala za vlády císaře Tiberia v letech 14 - 35 n.l., ale i pak celkem spokojeně vegetovala, až přišlo zemětřesení. V r. 1334. Jen o rok dříve se budoucí Karel IV. stal markrabětem moravským, o pouhé 3 roky později umírá Giotto a v r. 1340 vypuká v Evropě Válka stoletá.
Díky Willimu jsme se ovšem dost zdrželi a tak nás přes Hierapolis Nazim žene ostrým tempem. Je to strašná škoda, protože jestli někdy někde bylo vybráno ideální místo pro stavbu města, bylo to tady. Chráněno horami, na rozlehlých mírných kopcích, povlovně se svažujících do údolí, zalité sluncem. Genius loci je tu dodnes přítomen zcela hmatatelně… Spěcháme. Mustafa práská knírem a šlape na to, až se mu naleštěné polobotky blýskají. Přesto přijíždíme pozdě, nicméně dostáváme ještě teplou večeři a resuscitujeme se místním, docela dobrým vínem.
Kdosi se ptá Nazima, jak to, že on jako Turek má modré oči? A Nazim vysvětluje, že v Turecku se vyskytují celkem tři typy - mediteránský, kavkazký a pak modrooký a světlovlasý jako on, o nichž nikdo neví, kde se vzali. Svrbí mě pusa začít vyprávět o janičárech a o nepříjemném tureckém zvyku chytat na dobytých územích malé chlapce a cvičit je pak k boji. A že úsloví "Poturčenec horší Turka", nevzniklo jen tak pro nic za nic. O otrocích pak vůbec nemluvě. A že když má někdo hlavičku jak makovičku, modré oči a světlehnědé vlasy, tak mohl být pradědeček třeba od Hodonína. Nevím ovšem co by na to Nazim říkal a tak raděj mlčím.