Pityusa - Pharsalos - Phaselis.

Foto: zde  

Starověký nápis vytesaný v antickém šutru praví, že město bylo založeno občany Rhodu. Prý r. 690 př.n.l. a už o pár desítek let později bylo významným obchodním centrem na obchodní cestě z Řecka do Syrie. V r. 446 př.n.l. ho ovládli Peršané a v r. 334 ho získal Alexander Veliký, který tam na pozvání občanů přezimoval. Prý mu za to dali zlatou korunu - aby ne, "takovej vejvar"!

Po jeho smrti získali přístav Egypťané, pak Lykiové, byl dobyt piráty a v r. 42 n.l. Brutem, čímž připojen k Římské říši. V r. 129 pak zavítal i císař Hadrián a na jeho počest postavena brána. V roce 650 sem ale vtrhli Arabové a nenechali kámen na kameni. Od té doby je to sem tam kámen, sem tam zeď. Část akvaduktu se ovšem zachovala, také divadlo a zbytky staveb. Zálivy, tedy přístavy, jsou hned tři, takže tu panoval zřejmě dost čilý obchodní ruch.

Po našem příchodu se vyrojí něco fotografů a hejno celkem dobře živených koček a všichni společně nás pronásledují, přes celou agoru až k jižnímu přístavu. Kluci turecký volají: "Foto, foto" a velkej, zrzavej, drzej kocour si stoupne před nechápavého turistu a ječí: "Bakšííííš!" Prcháme zpátky na parkoviště, kde z jezírka (mokřadu, jak by řekl odborník) neskutečně kvákají žáby. Docela slušnej randál na jedno pusté město.

Večeře je stejně málo vynalézavá jako oběd, takže si dáváme aspoň víno, které má být v předplacené ceně a "zdarma" je od 7 hodin až do půlnoci. Obsluhující číšník je pak buď zavilý machometán nebo majitel hotelu (nebo obojí), na objednávku kývne a přinese cokoli kromě vína. Nedáme se a obsloužíme se sami… 

Myra - Demre

Foto: zde a zde 

Panorama Myra a sv. Mikuláš: zde 

…Ale když do Lykie už zavítal, k proudnému Xanthu,
panovník Lykie širé ho uvítal vlídně jak hosta:
hostil ho po devět dní a devět dal dobytčat zabit. … (Homér, Ilias)

Takže máme od Homéra potvrzeno, že se nacházíme ve starověké Lykii. Dle jedné starořecké báje, se měl stát králem území kdysi jakýsi Lykos, ovšem pravda je, že ve starořečtině "lykos" znamenalo "vlk" a tahle verze nám připadá pravděpodobnější. V každém případě, Lýkiové si po celou dobu antiky zachovali svou vlastní kulturu, řeč i písmo, ať byli pod vlivem Řeků, Peršanů nebo Říma. Své (bohaté) mrtvé pochovávali do skalních hrobů a jedna taková nekropole se nachází v Myře. Mrtvý ovšem nemohl zůstat jen tak na pospas povětří v otevřené hrobce a tak do hrobu byl spolu s mrtvým dopraven i "věrný" otrok, nechali mu tam něco kamenů a maltu a on se tam i se svým pánem zazdil. Co na tenhle způsob pohřbívání věrní otroci říkali, těžko říct…

Mimo nekropoli zachoval se s těch dob místně jen amfiteater, ale v okolním písku je prý antických památek ještě dost a dost… Není divu, Malá Asie prostě byla helénská, i tady je jedno z míst, kde se narodili Apolon a Artemis, tady splynul Hermafrodit s nymfou Salmakis a báje o Chimérách tu mají svůj reálný základ ve vyvěrajích a hořících plynech. Do Myry se uchýlil na své křesťanské misi zřejmě i sv. Pavel s Tarsu po svém obrácení a zcela nepochybně se tu v r. 300 n.l. stal biskupem sv. Mikuláš z Myry, který tu 6. prosince někdy kolem r. 350 i zemřel a byl pochován. Původně - protože v 11. století, po islamizaci Malé Asie, převezli italští námořníci jeho ostatky do Bari.

Vyrážíme tedy na další fádní oběd a po něm do dnešní Myry-Demre do baziliky sv. Mikuláše. Zaparkujeme na náměstí a nevěříme vlastním očím - na soklu, obehnán plůtkem, tančí tu Santa Claus ve svém červeném kožíšku a čepičce. Zařídil pan starosta osobně a prý si to nedal vymluvit. Santa Claus a sant Nikolaus jedno jest a basta! Ono to multi-kulti asi fakt nebude jednoduché…

Přicházíme k bazilice, stáří se na ní podepsalo a podpírá ji hliníková konstrukce, která kryje i podlahu u hlavního vchodu. V 19. století se pokoušel o renovaci baziliky ruský car Alexander (nezapomínejme, že křesťanství tu bylo byzantské), ale dál se zas o ni nikdo nestaral. Je víc než obdivuhodné, že to přežila. Využívám toho, že ostatní se kupí kolem průvodce jak kuřátka u kvočny a já mám baziliku sama pro sebe a nikdo mi neleze do záběru. Krom chrámového kocoura, který dostane kus sýra od snídaně. V postranních místnostech jsou někde malované stropy a na podlaze mramorová mozaika. V hlavní lodi není už žádná výzdoba ani oltář, ale přesto je nepochybné, že jde o křesťanskou církevní stavbu. Je to záležitost světla či spíše usebraného příšeří. Zbytky sarkofágu sv. Mikuláše jsou kryté sklem, ale přesto působí impozantně.

Bazilika je členitá, takže není divu, že na konci prohlídky zase chybí Uwe, který je po kratší pátrací akci dopaden co Maneken-Pis někde za sakristií, lapen a zahnán do autobusu. Nazim nás přepočítá a když prý budeme hodní, dostane se nám večer kulturní vložky v podobě břišního tance. Pravda, s takovou nemravností nikdy ROHatí nepřišli, ale tuším "chatrč na tůristi", takže bych se docela dobře obešla. Leč pánové korporativně sliní, takže není zbytí. Hrozba je mírněna příslibem ochutnávky vína, což v praxi vypadá tak, že si objednáte za vlastní peníze flašku, a když vám chutná, tak druhou….

Jsme usazeni, okostýmovaný švarný šejk s nalepenými vousy se nechává fotit s přitulenými rekreantkami a společnost se rozehřívá. Pak vypukne tma, randál,bubny, pištci, dupání - na jevišti se rozsvítí a já v duchu zaúpím. Je to přesně, jak jsem čekala - místní folklorní sdružení secvičilo něco národních tanečků a maminky ušily doma kostýmy. Pak přichází "zlatý hřeb", ovšem k břišnímu tanci to má daleko, holka, určitě ne ošklivá, se "tak ňák žížalí" a snaží se tvářit chlípně. Vystoupení by ovšem bylo příliš krátké a tak účinkující tahají na podium sádelnaté Bavoračky (ano, zapojíme se soudruzi…), které si tam natřásají faldy k ohromnému gaudiu nezúčastněných. Pánové tiše pláčí a já tvrdě říkám: "Dobře vám tak!"

Simena - Kekova

Foto: zde 

K snídani je obligátní "švédský" stůl , včetně sýra, u kterého mám podezření na stejný rostlinný původ, jako u českého "eidamu". Nevadí, kočičím prosebníkům zřejmě chutná a tak beru na cestu vydatný balíček.

Uháníme více méně novou silnicí a já se čím dál víc divím, že Turky ta eroze okolních skal zřejmě nijak zvlášť nezneklidňuje a tesají do nich silnice a dlabou tunely. Jednotlivé uvolněné desky se sunou jedna po druhé a v podstatě je drží jen mohutné kořeny borovic, kterými jsou skály hustě porostlé a které k té erozi vydatně přispívají. Občas se ovšem skála utrhne i s tou borovicí. Darmo si představuju, co by se dělo, kdyby se takový kus skály utrhl třeba v Hřensku…. Na silnici samotné jsem žádný kámen nikdy neviděla, aniž službu, která by je odklízela, ale hromádky kamenů podél cesty svědčí o tom, že tak někdo činí.

Konec konců, co jim jiného zbývá, donedávna to byl kraj, kam se bylo možné dostat jedině po moři a také jedině moře mohlo uživit těch pár lidí, kteří tu žili. Dneska se zapomenuté rybářské vesničky mění v hotelové komplexy a místní se živí pěstováním zeleniny. To se seberou balvany a kameny z okolí a postaví se z nich největší plošina, jaká se na dané místo vejde, naveze se zem a na ní se postaví skleníky - igelitové a rozprostírající se všude, kde to jen trochu jde. Lhostejno, zda vedle antického naleziště, či mezi strmými skalami. Hezké to není, ale dělá to kde kdo, takže to zřejmě vynáší…

Simena- Kale, založena v 5. stol. Př. n.l. je další z antických přístavů velmi výhodně položených na obchodní cestě. Od moře ho chránil ostrov Kekova posazený před ústím zálivu. O prosperitě svědčí i pevnost na kopci, vystavěná za Byzantské éry, nad jejímiž zbytky dnes vlaje turecká vlajka - jako ostatně všude, kde to jenom jde. Chyba jen, že místo se nachází v dodnes aktivní tektonické oblasti. Prosperita Simeny skončila ve 4. století strašným zemětřesením, při kterém se celý přístav propadl o 4 metry hlouběji a trosky zalilo moře. Vršky bývalých kopců dnes trčí ze zálivu jako ostrůvky a lidé z vesničky se živí rybařením a vožením turistů okolo zálivu, kde jsou patrné zbytky osídlení. Lépe vybavené lodě pak mají specielní okénka , kterými jde nahlédnout i pod hladinu. 

V okolí se zřejmě nalézají acháty, které se leští a navlečené na šňůrkách prodávají turistům. Což je záležitost ženských, které ale mají zřejmě zrovna oběd na plotně a tak je ty baby turistické, co se v tom přehrabují a nevědí, co si vybrat, docela zdržují. Vesnice sama pak je zcela "turecky zadrátovaná", tj. elektrika se natáhne od nejbližšího možného místa dál, přebývající metry drátu se prostě někde obtočí, však se to bude časem hodit a veškerá instalace působí dojmem, že nemůže fungovat a naopak musí vyhubit veškeré obyvatelstvo. Opak je pravdou a v "baru" na to jede i klimatizace…

V hotelu si lze, za dvě eura na hodinu půjčit počítač a tak neodolám a posílám dítku esemesku, ať si večer zapne Skype. Není to jednoduché, musíme se připojit na jeden z našich počítačů doma a z toho teprv volat. Nakonec to vychází, dítko ukníkává, že jako:" vo co de, všechno je v pořádku, samo v poho…". Zbývá ještě čas a tak se připojuji na známý blog a pokouším se zdolat nástrahy turecké klábosnice. Místo "ú" má "í" a pak ještě jedno, ale na českém webu obojí vychází jako "ý", takže píšu, že "Výno je pýtelné" a jiné blbiny, ale i tak mám nějak pocit, že svět je na svém místě.