ROZCESTNÍK: Pokhara 1996
Nedávno jsem se dal do skenování starých černo-bílých negativů a mezi jinými jsem narazil i na ty, které v roce 1996 fotil náš syn Martin, když jsme se toulali po Himalájských kopcích. Dovolil jsem si některé vybrat a dát je na Rajče. Tentokrát to jsou snímky z města Pokhara, odkud jsme se potom vydali na naše toulky do kopců. Typické velké město na indickém subkontinentu, tedy všude plno špíny, vzduch skoro nedýchatelný a „ozdobený“ všudepřítomným odérem výkalů všeho živého včetně početných lidí. Toto nepálské město jsme poznávali na dvakrát. Nejdříve první den na počátku našich toulek a nakonec poslední den před návratem do Kathmandu a dále domů, mezi klokany. Pro nás, Australany, exotika. Popis se však vztahuje do minulosti v roce 1996, kdy jsme se tímto městem potulovali. Zde jsou moje oskenované barevné diáčky na porovnání: Odkaz a Odkaz
Z Kathmandu jsme po 8 hodinách zdolali zhruba 200 km velice „zajímavé“ jízdy autobusem a dojeli jsme na jakousi louku v Pokhaře, kde byla konečná autobusu. Krosny dolů se střechy a pak bohorovně ignorovat dav nabízející odvoz taxíkem a nebo rikšou. Vyhledali jsme v tom bordelu lidi, co nás čekali z našeho hotelu, ti nás naložili do dvou osobních aut (Toyota Corolla model 1976) a hbitě nás špinavými pokharskými ulicemi odvezli do hotelu. Cestou jsme si stačili všimnout, že po ulicích se potuluje podstatně víc posvátných krav než v Kathmandu, jezdila tu zajímavá vozidla, připomínající půdní frézu blahé paměti v zemích střední Evropy, jenže větší, a jednoválcové dýzláky. Říkají jim tam „walking tractor“ a je to pomsta z Číny.
Co nás však upoutalo nejvíc, byla auta. Všecko stejná značka a všecko stejnej model až na vzácné výjimky. Patrně tam zvládli kloning Toyoty Corolly z r. 1976. Navíc všechna osobní auta, většinou taxíky, měla žlutou střechu. No ale do hotelu jsme ve zdraví dorazili kolem 14:30, tam nám zaměstnanci drapli krosny a než jsme se nadáli, tak jsme byli ubytovaní ve dvou pěkných komfortních pokojích. Sprcha, záchod a slušně velký pokoj, vše čisté a upravené. To jsme ještě netušili, že to je náš polední slušný záchod na dobu vandru. Hotel je pěkná dvoupatrová vilka z kamene, zasazená v pěkné a bujné, typicky nepálské zahradě. Před hotelem ulice, kde jsou krámky určené pro turisty a kde se dostane VŠE. Přes ulici už jen trocha trávy a břeh krásného velkého jezera Phewa. Však čtvrť se tam velice chytře jmenuje Lakeside a hotel pro změnu Lakeside hotel.
Hned jak jsme se zabydleli, tak jsme se zmínili panu hoteliérovi, že bychom byli rádi, kdyby nám mohl zorganizovat Trekking Permit (Povolení k vandru) ještě tento den, protože jsme měli oproti plánu den zpoždění, díky problému s lístky na autobus. Milej pan hoteliér nám řekl, že to půjde velice těžko, je už pozdě a příslušný úředník, co musí ten ferbl podepsat, už nebude v kanceláři. Tak jsem mu zdůraznil, že bychom jeho snahu velice ocenili a že jsme v jeho hotelu díky dobré pověsti jeho služeb a kdyby se to podařilo, že bychom neváhali jeho establishment komukoliv doporučit. Poté slíbil se vynasnažit.
Poté jsme provedli hygienickou očistu a vydali se na procházku po ulici s kšeftíky. Dan si tam v jedné chatrči, co byla pobočka Rasta banky, vyměnil víc peněz na vandr, tam už nebude kde. Jane si koupila lepší a levnou krosnu a svoji nechala v hotelu do návratu. Cestou jsme debatovali, že se hoteliér asi nebude moc snažit přes ta povolení, protože to bychom zůstali jen jednu noc a přišel by o další kšeft s námi. Pak jsme si v hotelové restauraci dali chutnou, vydatnou a hlavně levnou večeři. Za popíjení jantarového moku výborné chuti jsme probírali naše rozdílné cesty. To už jsme měli vymáknutý to pivo, co nám připomínalo českobudějický. Dělají tam tři místní piva, všechna jsou dobrá. Tuborg vaří v Dánské licenci, St. Miguel ve filipínské a Star, co nám chutnalo nejvíc, nevím.
Jak se tak bavíme o cestě Danovy party autobusem zpět do Dumre a nás dál k začátku cesty, tak kolem 21:30 se ke stolu přiblížil pan hotelier, s úsměvem od ucha k uchu a v hnědé tlapce svíral jasně žlutý a fungl nový Trekking Permits. Okamžitě jsme mu řekli, jak si ceníme jeho úsilí a že bez váhání jeho podnik komukoliv doporučíme. Také jsme ho požádali o zorganizování našeho transportu na 6:00 ráno. On ale odvětil, že považoval za svoji povinnost zajistit autobus pro sahiba Dana a ladies Wanitu a Jane, který pro ně přijede v 6:20 až k hotelu. Pro sahiby George a Martina zajistil taxi na stejnou dobu a také pro všechny usmlouval ty nejvýhodnější ceny jízdného, k naší všeobecné spokojenosti. Nám nezbylo než odejít do svých pokojů a zabalit, co se dalo, na zítřejší časný start. Po 22 hod ještě došel jeden ze zaměstnanců a oznámil nám, že nás přijde ráno o 5:45 vzbudit a že nám zajistil snídani na 6:00. Prostě všichni se maximálně snažili a JEJICH hosté byli nadmíru spokojení s poskytovanými službami. Tuším, že leckde by se mohli od těchto lidí v Nepálu učit, jak se jedná s hosty. Se spokojeným pocitem úspěšného dne jsme usnuli.
Po 3 týdnech, na závěr našich toulek po himalájských kopcích, jsme za $ 10 a hodinu jízdy taxíkem byli u „našeho“ hotelu. V recepci nás vítali jako staré známé, přesto že jsme přijeli o den spíš, než bylo dojednáno. Ujišťovali nás, že „náš“ pokoj je připraven a okamžitě drapli naše krosny a klusali s nimi do stejného pokoje, co jsme měli posledně. Je to od nich pěkný, jeden se cítí víc jako doma, je ve známým prostředí. Venku přestává pršet, ale vzduch je furt jako v prádelně. Vybalujeme se, pereme drobnosti, sušíme jak prádlo, tak zmoklé věci a pak se jdeme projít podél jezera po ulici lemované kšeftíky, co už dobře známe. Míříme do pobočky Rasta banky, co je v plechové chatrči, vyměnit nějaké dolary za rupie, které nám dochází.
Na procházce jsme se rozhodli, že se navečeříme jinde než v hotelu a zapadli jsme do nedalekého Tibetského restaurantu. Vyhrávala tam tibetská muzika, na naše uši něco skutečně zajímavého, na stolech čisťoučké ubrusy a okamžitě se nás ujal pingl a nabízel nám několik stolů k výběru. Jakmile jsme zasedli, tak rozžehl svíčku na stole, podal nám lístek nápojů a menu. Dali jsme si pivo značky Star a bůvola na česneku s rýží. Bylo to vynikající a porce tak pro nosiče, sotva jsme to snědli. Po jídle se pingl zdvořile zeptal, jestli chceme desert, a honem dodal, že ten je zadarmo jako bonus pro hosty. I když jsme už byli dost plní, tak jsme řekli že jo. To bysme nemohli být, kdo jsme, abysme nesežrali něco, co se nabízí zadarmo. Zákusek byl vydatný a hlavě velice chutný. Celá tato trachtace nás stála celých A$ 11.- pro oba dva. Todle je bratru, teda australskýmu bratru od nepálskýho bratra, skoro zadarmo. Pak už nám nezbylo než se odkutálet nějakých 100 m do našeho hotelu, zalézt do pelechu a nechat si zdát o výjimečně chutných bůvolech.
Je sobotní ráno 12/10 a my se budíme do mlhavého počasí. Nejsou vidět ani kopce naproti za jezerem, neřkuli nádherný masív Annapurny a dominantní Machapuchare na severu. Škoda. Dáváme si na čas a než se vybabráme, tak je kolem 8 ráno. Projdeme pěknou bujnou nepálskou zahradu a v hotelové restauraci si dáme lehkou snídani. Ten včerejší bůvol na česneku nám dal zabrat. V recepci jsme si vyřídili jízdenky na zítřejší cestu. Bylo nám řečeno, že v 6:30 ráno nás autobus společnosti Peace and Heaven vyzvedne přímo v hotelu.
Pak jsme si vzali věci na focení a vydali se do Pokhary obdivovat cvrkot. Bylo co. Posvátné krávy se mísily s ranním provozem, vzduch se stával nedýchatelný díky spoustě dopravních prostředků s dvoutaktními motorky a pálícími kvanta oleje. Nejsympatičtější nám byli cyklisti, rikšové, co dupali do pedálů, a obchodníci se stánky, které tlačili. Ty byly na čtyřech kolech od bicyklu a nad tabulí či stolem měli na čtyřech tyčkách, co trčely v každém rohu, střechu z něčeho, co nepropustilo jak sluníčko, tak déšť. Materiály té střechy byly, co příležitost poskytne. Tito obchodníci prodávali zeleninu a ovoce.
Pomalu jsme se dostávali do centra města. Doprava houstla a vzduch úměrně s ní. Vedle hlavní ulice měli kanalizaci krytou železobetonovými panely do U, krytými betonovými panely. Evidentně pokrok. Jen škoda, že občas nějaký ten panel scházel a v chodníku zela díra jako past na mamuty. Neoznačená, neohražená, ale zato pečlivě obcházená jak lidmi, tak dobytkem. Je vidět, že jsou ještě zvyklí čumět na cestu, kam šlapou. Tento zvyk u západní zdegenerované společnosti dávno vymizel a občas některý z turistů tak zahučel do kanálu.
Značnou část provozu tvořily již dříve zmíněné Walking Tractors, tedy zbytnělé půdní frézy. Každý měl dvoukolový návěs a když na něm nejelo aspoň 20 domorodců, tak na něm vezli fantasticky velký a nebo těžký náklad. Tidle dvoukoloví tahouni se vyskytovali ve dvou velikostech a nebo lépe kubatůrách. Ten slabší měl převodovku hnanou od óbrovského setrvačníku dvěma klínovými řemeny a ten silnější měl ty řemeny tři. Jediný válec dýzlovýho motoru bafal jako kdysi prehistorické elektrické agregáty na chatách v horách v Česku. Taky se tak startovaly. To se vyndala velká klika, nasadila se na střed toho setrvačníku a ten se roztočil, jak to nejrychleji šlo. Pak se přehodila dekompresní páčka, ve válci se odehrálo první vznícení, nastal výbuch a bylo vyhráno. Motor běžel. Převodovky oplývaly dvěma rychlostmi vpřed a jednou zpět. Chladiče otevřené a často vodou dolívané trůnily na vršku tohoto zázraku bolšój těchnýky. Po rovině vyvíjely závratnou rychlost 20 km/hod a umně se šplhaly přes vysoké schodky. Při tomto výkonu se motor vždy téměř zastavil a po překonání překážky se opět rozběhl do původního rytmu.
Octli jsme se na tržišti, které lemuje hlavní ulici. Místní fast food, fritované zázraky v těstíčku byly na každých pěti krocích. Jinak tam bylo k dostání opět VŠE. Vládl tam patřičnej bordel a placama byl jeden po kotníky ve zbytcích zeleniny, ovoce ba i vnitřností dobytka od řezníků. Ještě že jsme byli v pohorkách. Taky se tam dostala sterea, baterky, filmy, foťáky, oblečení, boty, výbava na trekking atd.
Většina chatrčí měla plechové střechy zatížené šutry. Hřebíky jsou přepych. Taky tam byla spousta různých řemeslníků. Řemeslo provozovali přímo na place pod oblohou a nebo pod plechovou stříškou. Krejčí, ševci, Tibeťani vyráběli stříbrné šperky a také vyšívači. To jsou chlapíci nadmíru zruční ve vyšívání obrázků, ornamentů a nebo nápisů. Většinou na trika. Mají k tomu speciální vyšívací motorizovaný šicí stroj, jedoucí na 12V akumulátor z auta. Látku napne na vyšívací kruh a pak to už je jen fantastická zručnost a koordinace. Mašina jede na plné kule a milej vyšívač TVOŘÍ. Pohybuje kruhem pod jehlou, kolenem řídí šířku stehu, jedním okem čumí na práci a druhým na předlohu. Výsledek je dokonalá kopie předlohy. Dejte mu fotku a nebo pohled a do deseti minut to máte vyšitý, na čem chcete.
Na hlavní křižovatce tam mají kruhovej objezd a uprostřed je socha nějakýho potentáta. Na objezdu se uvelebily tři posvátný krávy a tak všechno opatrně objíždělo nejen objezd, ale i je. Na jednom rohu je pár velkých stromů a pod nimi obecní pumpa. Tam to je ve stínu a byl tam chumel domorodek provádějící velké prádlo v nepálském stylu a hlavně štěbetající. Ty baby jsou všude stejný. Odtud vedla ulice, která nás velice zajímala. Tam se opravuje od bicyklů vše až po náklaďáky. Mají tam kšeftíky s náhradními díly na všechny ty jejich dopravní prostředky. Kola a motorky, to bylo jaxi normální, i když primitivní.
Jakmile se ale přešlo do domény Walking Tractors, tak to už byla exotika. Skoro nic nedělají vevnitř. Stačí parcelka 5x5 m. Hlína černá, nasáklá olejem, naftou a benzínem. Černá břečka pomalu odtéká přes chodník do stoky. V olejovým bahýnku se konají jak výměny olejů (ten se mění až když už sotva teče), tak i generálky motorů a převodovek. U všeho ti střízlíci sedí na bobku a vždycky jich je na jedné práci několik. Co dělají, když začne lejt, to nevím. Tyto opravny jsou prokládány dílnami se soustruhy a frézami z roku 2. Stěny těchto místností jsou absolutně černé od oleje a maziva.
Také tam svařují elektrikou. Jak to ale dělají, to nevím. Nepoužívají žádnou masku a nebo brýle. Čumí na práci okem nechráněným a jak to blikne, tak zavře oči a svařuje po paměti. Energii pro svařovačku získávají tak, že 2 izolované dráty přehodí odizolovanými a do háčku ohnutými konci přes elektrické vedení na ulici. O měření spotřeby se tu nikdo nestará. Podle toho to vše zde taky vypadá. Opravny aut jsou podobné, ale ve větším, parcela je 25x25 m a zem je ještě víc prosáklá olejem a naftou. Na takové parcele je aspoň 10 aut podepřených špalky a nebo cihlami a pod každým aspoň 2 a další 2 jim pomáhají.
Obdobné to je tam, kde dávají dohromady kastle čili karosérie. Tam vždycky to nejhorší auto rozřežou na prvočinitele a ty pak používají k oživení polomrtvých ale lepších karoserií. Není to složité, všechna auta jsou Toyota Corolla a stejný model. Co je zajímavé, že na nikoho tam žádné to auto neupadne a nezapasuje ho to do toho olejového bahna. Stejné, jen ve větším se děje s autobusy a náklaďáky. Taky jsme tam uviděli velice pěknou anglickou motorku, tedy motocykl. Pětistovku jednoválec čtyřtakt Royal Enfield. Vypadala tak na r. výroby 1950. Ale nebyla. Je to současný výrobek z Indie, kde tyto historické stroje vyrábí v licenci právě včíl.
No a protože se pomalu nachýlilo poledne a my jsme byli tím couráním a smradem uondaní, tak jsme zašli zpět k jezeru, pro změnu v italské restauraci jsme si dali oběd, došli až do hotelu a dali si po obědě chrupecc. Po probuzení jsme ošetřili a vyčistili naše kamery a vydali se do blízkého okolí koupit nějaké tretky pro kamarádky. Skončili jsme se stříbrnými tibetskými šperky. Pěkná brož a náušnice s tyrkysy. Za $12.50 to bylo zadarmo.
Večer jsme opět navštívili tibetskou hospodu, kde jsme se včera tak úspěšně přežrali. Jídlo i servis byly zase vynikající a levné. Po večeři jsme se ještě naposledy prošli po ulici kolem jezera a ještě kousek dál, kde jsou samé hotely pro turisty. Tam je dost obchodů také jen pro ně. Ceny podobné jako v Sydney a tudíž pro domorodce nedostupné. Drogerie, supermarket, sportovní potřeby, oblečení a já nevím ještě co. Až za tmy jsme se vrátili do hotelu. Při průchodu recepcí nám neopomněli oznámit, že nás přijdou ráno vzbudit o 5:30, abychom byli připraveni, až pro nás po snídani přijede autobus. Po příjemné sprše jsme upadli a nevěděli o světě.
Obrázky najdete zde na Rajčeti.
Psáno 19-11-2024.
