Mapa trasy: Odkaz

Před dvěma lety jsem chtěla navštívit Ještěd. Den před jeho dosažením, vzdálenostně asi 20 kilometrů pěší trasy, jsem kvůli zranění kotníku výlet ukončila a Ještěd nenavštívila. Ale to nevadí, protože mi neutekl a pěkně si počkal, až budu v kondici se na něj vyškrábat a užít si pohled do okolí.

Začíná týdenní dovolená, která prvním dnem a asi deseti kilometry lízne východní hranu Lužických hor, poté na dalších 40 kiláků a dva dny dny chůze přejde do Ještědsko – kozákovského hřbetu, neboli Podještědí s nejvyšší horou Ještěd (1012 m), a nakonec plynule přejde do Jizerských hor, kde se 70 kilometry naplní poslední tři dny volna.

DEN 1. SOBOTA.
17 km ↑535m ↓444 m

Hrádek nad Nisou je město, ležící blízko česko–německo–polského trojmezí. Odtud vede moje trasa, která dnešním úsekem kopíruje poslední kilometry z mojí velké dovolené v roce 2021, kterou jsem ukončila na Jítravě. Dnes je konec také v Jítravě, ale tentokrát doufám ve zdárné dosažení Ještědu, nejvyššího kopce Podještědí a pomyslného cíle, který mi před dvěma lety utekl jen o vlásek.

První zastávka těsně za Hrádkem nad Nisou je zatopený bývalý lignitový důl Kristýna, kde byla těžba ukončena koncem 60 let a dnes slouží místo obklopené lesy k rekreaci nejen místních.

Je vedro a po chladném deštivém týdnu je to velký skok. První kilometry do mírného kopce jsou náročné, batoh plný chleba a jídla na celý týden mě táhne k zemi. Naprosto jasně vím, proč je batoh na tři dny se spaním venku lehčí. Asi se nutně potřebuju naučit živit pránou a nemít půlku batohu nacpanou jídlem. O stativu v batohu ani nemluvě, tentokrát ho snad nepotáhnu zbytečně.

První zastavení je u rozcestí Cikánský kout, Bílý potok si tu skotačí v chladém stínu lesa po hranici Čech a Německa a v korunách stromů si lebedí množství ptáků, kteří zpěvem překřikují jeden druhého a na chvíli se ukáže i veverka. Je to krásné místo k odpočinku. Mírné a táhlé stoupání k tomuto místu bylo přípravkou na dlouhé a prudké stoupání na Popovu skálu (565 m), jejíž vrchol zdobí skalní vyhlídka přístupná po železných schodech. Před dvěma lety jsme utíkali bouřkám, a ač jsem se na skalnatém vrcholu necítila dobře, výhledy do okolí byly mnohem impozantnější, než v dnešním horkém dni se silným oparem. Dobrá viditelnost vypadá jinak.

Odsud na Jítravu už to znám. Jsem tu koncem května a ne začátkem června, jako posledně. Les je stejný jako tenkrát, ale přesto jiný. Víc svěží. Je nádherný a jsem ráda, že jsem si za začátek trasy zvolila právě tento úsek, aby mě vzpomínkami vrátil na moji zatím nejdelší cestu v délce 460 kilometrů.

Dnes není takové horko, ale přesto si tělo ještě nezvyklo pracovat ve vyšších teplotách a radši by chladno minulého týdne. Dnešní stoupání ani kilometry nejsou náročné, ale na první den to docela stačí. Funím z vedra a všechna místa, kde bych si chtěla sednout a spočinout a zkontrolovat nečekaně bolící pravou šlapku, jsou plná turistů. V přístřešku, kam by se v pohodě vešlo 6 lidí, se zásadně roztahují třeba jen dva lidé a vůbec nejeví zájem udělat kousek místa. Asi žiju ve špatným světě, když vždy, když vidím kolemjdoucího, tak se zeptám a případně batoh sundám z lavice, aby bylo dost místa pro všechny.

Je zajímavé, že i po dvou letech si vybavuju, že tudy se nemusí jít po značce, ale po vychozené cestičce až k bunkru bývalého hraničního opevnění a pak kousek kolem Horních skal až ke skalnímu masivu Žralok, kdy se vystoupá až do korun okolních jehličnanů a člověk je rázem vysoko v korunách stromů na lezecky oblíbených skalách.

Odbočka na červenou je dobře schovaná v pokácených stromech a není poznat, kam se má pokračovat dál. Dva němečtí turisté se právě vracejí ze špatné cesty a rukama ukazují ve správném směru i s německým „Weg“. Na červenou značku tak Němci navádějí líp než turistické značení.

Ke Sloním kamenům je nutno překonat prudký padák, kde v terénu snadno podjede noha. Tenhle padák mi byl minule osudný. Únava a hlad, které mě hnaly netrpělivě na benzinku v Jítravě, zapříčinily, že jsem špatně šlápla a natáhla si kotník. Dnes jsem opatrnější a hlavně jsem na cestě první den a ne dvacátý čtvrtý.

Sloní kameny, zvětralé křídové pískovce jsou oblé, dvacet metrů vysoké balvany, v nichž jsou vytesané schůdky, a kdo se nebojí, může po drolivém pískovci vylézt až nahoru. Teda mohl, dnes jsou všude cedule, že se nahoru nesmí. Já teda ceduli k tomu, aby mě to ani nenapadlo, nepotřebuju.

Smažím se na sluníčku na terase penzionu Jítravské pivnice a při čekání na večeři můžu sledovat koníky v ladném pohybu s jezdci. Právě tu probíhá nějaká soutěž a terasa restaurace je plná koňáků. Do horkého podvečera lehce pofukuje slabý vánek a vzduchem se nese zvuk z amplionu a hemžení kolem závodního prostranství. Chtěla jsem si číst, ale sledovat koně je taky fajn večerníček.

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz