A na vlastní pěst. A bez juniora. (S rodičema... furt v autě... takovej vopruz!). Volba padla na sever Itálie, zajímavých míst je tam habaděj.
Takže jsem sedla na internet a dva dny brouzdala, abych alespoň rámcově vytyčila trasu. A jednoho dne ráno jsme mrskli do auta kabelu hader, kosmetický kufřík, stan, karimatky, spacáky, podrobnou mapu, 4 tatranky a tři lahve vody a vyrazili na jih. Trasa samozřejmě klasická - Benátky, Padova, Verona, Florencie, Pisa.
Nebudu unavovat líčením známých památek, katedrál, paláců, galerií... Mnoho lidí podobnou trasu absolvovalo. Jen řeknu, že jsem byla nadšená, často okouzlená, každý den k smrti unavená a občas i trochu zklamaná. Všechno se stihnout nedalo, i když jsem někdy měla pocit, že už jsem viděla všechno a něco i víckrát. Ve foťáku jsem měla čtyřgigovou kartu a nestačila mi.
Nebyla bych to já, kdybych si do plánované trasy nevsunula nějakou tu svou libůstku. V Padově, krásném universitním městě, jsem si vynutila i nejstarší universitní botanickou zahradu na světě. Na oplátku jsme si před Florencií střihli městečko Maranello a, ano, pánové čtete dobře, Gallerii Ferarri (tolik červené jsem v životě neviděla).
A pak ještě neplánovaná, původně odpočinková zastávka u Lago di Garda. To by si ovšem můj nejdražší nesměl uplatnit svoji libůstku "Hele kopec! Vylezeme na něj!". Takže původně zamýšlený odpočinek u jezera s koupáním a opalováním se proměnil ve výlet na Monte Baldo.

Padova - Orto Botanico
Padovská universita je z nejstarších v Evropě a její botanická zahrada byla založena už v roce 1545. Jako většina středověkých universitních zahrad byla specializována na léčivé rostliny. Byly v ní shromažďovány i exotické rostliny z benátských kolonií. Do dneška si zahrada zachovala svůj původní středověký půdorys.
Je kruhová, obehnaná zdí, rozdělená na kvadranty, každý je věnovaný jiným rostlinám. Mají tam velkou sbírku vodních rostlin a masožravek. Samozřejmě i vzácné rostliny severovýchodní Itálie. Neobvyklá je expozice pro slabozraké. Vybrali květiny aromatické, s výrazným tvarem listů, pichlavé i sametové a doplnili popisky v Braillově písmu.
Nejstarší rostlinou zahrady je Goethova palma - Chamaerops humilis z roku 1585. Je úžasná. Bohužel se nedá dost dobře vyfotit, protože okolo ní (tuším někdy v19. st.) postavili skleník. Od roku 1680 tam pěstují platan východní. Dnes je dutý a z původního kmenu je jen skořápka.
Ze stejné doby je jinan a magnolie. Podobně starých magnolií tam mají několik. Sice nejsou momentálně tak atraktivní, přesto působí impozantně.
I moje kaktusová vášeň došla ukojení. Spousta kaktusů se letní. A ten sortiment agáví. Jen echinocactus grusonii mají v Olomouci podstatně větší.
Lekníny a ostatní vodní rostliny mě tentokrát přímo okouzlily.
Můj nejdražší nechápal a zpovzdálí pozoroval, jak dřepím na bobku a prohlížím každou druhou kytku a nadšeně volám "jééé, koukej, taková nádherná agáve!" a "podívej, taky mají viktorii a venku na dvorku, žádný skleník!", když jsem si chtěla vyfotit nádherně kvetoucí lotos, musela jsem balancovat na kamenné obrubě bazénku o šířce kladiny (ještě že mě neviděl žádný hlídač). Prostě po chvíli nasadil výraz zřízence, co hlídá neškodného blázna na vycházce.
Jeho v Padově uchvátila tramvaj. Tramvaje tam jezdí jen po jedné koleji (mají ještě normální kola s pneumatikami) a nemají žádnou trolej. Probudil se v něm technik a celou dobu, co jsme na náměstí Prato della Valle seděli a pili jejich úžasné café, zoufale přemýšlel, na co to jezdí, kde to sákryš bere šťávu... Vygůglil to. Jezdí to na baterky a kolej plní pouze vodící funkci. Každá ta tramvaj s sebou vozí skoro tunu baterií. Tož tak.

Monte Baldo
Původně jsme si u Laga di Garde chtěli odpočinout. Vykoupat se, chvíli se slunit a vůbec lenošit. Alespoň jeden den. Jenže... Začalo to už večer. Vidíš ty krásné hory okolo? Jo, vidím, pěkné, no a? Na Monte Baldo vede lanovka. No a? Co kdybychom si tam vyjeli, bude tam příjemněji. Nemám na to boty. To není možné, že by ani jedny z těch pěti párů bot, co máš s sebou, nebyly vhodné? Zkrátím to. Vyjeli jsme na Monte Baldo (cca 1850m) a slezli to dolů pěšky. Asi 10 km. A v balerínách!
Původně mi sliboval, že se nahoře rozhlédneme a pojedeme lanovkou dolů. Ovšem to nepočítal (nebo možná počítal, ale že by tušil... to se mi nechce věřit) s mou kytičkovou úchylkou. Na lanovce jsem totiž zase začala vřískat "Šmarjá! Koukej. Támhle dole pod stromy rostou bramboříky. To jsem ještě neviděla. Volně v přírodě. Nojo, vždyť oni jsou tu vlastně doma. Tudy musíme jít zpátky, musím si je vyfotit." A čertíci v jeho hlavě se zaradovali.
Vrcholek Monte Balda byl v mraku, takže nějaké rozhlížení bylo bezpředmětné. Ti ochráničovaní a opřilbovaní cvoci, co si lanovkou nechali vyvézt bicykly, nasedli na své stroje a pustili se rovnou dolů mezi pasoucí se krávy. Kravinec - nekravinec.
My vzhledem k mé poněkud méně vhodné obuvi vyrazili po cestě. Paráda. Druhá botanická zahrada. Maxialpinium. Opět jsem byla za cvoka. Můj nejdražší dělal ještěrku (vyhříval se na kameni), zatímco jsem si musela slézt (vylézt) o kus níž (výš), protože zrovna tam rostla nějaká úžasná kytka. A v tomto opojení jsem si ani nevšimla, jak se vzdalujeme od lanovky. Když mi to došlo, bylo už pozdě. K dolní stanici lanovky jsme došli ze strany a bramboříky jsem ani nezahlédla. Bylo mi do breku. Nahoru přece znovu nepojedu. Ach jo. Tak dobře, jedeme zpátky.
Zpátky jsme jeli jinou cestou. Silnička uzounká sotva tak na jedno auto, přilepená ke skále, zatáčky do protisměru, pohled dolů jen pro silné nátury. A najednou rozšíření a místo pro piknik (Italové si na to potrpí). "Zastav! Pokocháme se výhledem." Výhled nebyl, stráň byla zarostlá, ale najednou se rozhlédnu a vidím Italku, co přijela s mužským na kole, rochá v batohu a do pusy si vetkla brambořík, aby měla volné ruce.
To není možné! Kde ho ta čůza uškubla? Ruce jí urazit. Káča nenechavá... Musí tu někde být. Někde blízko. Jela na kole, to nikde nelozila. Vyrazila jsem podél cesty a... tady je. Tady taky. A tady jich je hned několik! Sakra, kde mám foťák?!

Maranello
Cestou do Florencie projet Modenou a nezajet do Maranella? To prostě nejde. Tentokrát měl zrychlený tep můj nejdražší a potom, co vydržel mé jásání nad každým "bejlím", jsem se musela tvářit alespoň zvědavě. Už na parkovišti před Gallerií Ferrari mi bylo jasné, že v tom nejsem sama. Kluci od 5 do 100 let, všichni dychtiví, s očima rozzářenýma, netrpělivě utíkali ke vchodu a ženy a dívky je s vědoucím úsměvem volným tempem následovaly.
Uvnitř bylo tolik naglančených červených aut, až mi oči přecházely. Motory, auta, formule, poháry, trofeje... I pracovna pana Enza Ferrari. I pneumatika, co jí po závodě sundali z Schumacherovy formule.
Ale i pro mne bylo zajímavé vidět, jak se formule za pár let změnily. A ta stará auta mají své kouzlo. Vybrala bych si. Okouzlilo mne Ferrari 250 GT California z roku 1957. To je snad nejkrásnější auto na světě. Psssst! Neříkejte to mému Svišťovi. Je žárlivý a někde by mě nechal. Ještěže je aspoň červený.
 
Další fotky najde zde:
http://bubusa.rajce.idnes.cz/Padova_-_orto_botanico/
http://bubusa.rajce.idnes.cz/Monte_Baldo/
http://bubusa.rajce.idnes.cz/Maranello_-_Ferrari/