Předchozí díl najdete na tomto odkazu a trasu výletu zde:

https://mapy.cz/s/bosavasazo

Na večeři nás hostí Kramářova chata na Suchém vrchu z roku 1928, vystavěná turistickým hnutím. Podobně jako chata na Šerlichu i Kramářova chata sloužila nějaký čas německé armádě, aby nakonec zůstala dlouho zavřená. Naštěstí přežila i úmyslně založený požár a turistům se otevřela po rekonstrukci v roce 2012 i s původní rozhlednou.

Zatímco večeříme, provazy deště bubnují do oken. Není sezóna a uprostřed týdne jsme tu na večeři sami. Číšník mi nese porci jednoznačně větší, než uvádí gramáž na jídelním lístku, a udiveně nevěří, jak to do mě padá. Je neslušné vylízat talíř? Když se nikdo nedívá, tak určitě není.

DEN 6. Středa.

Ráno se dívám z okna. Výhled odtud vždycky stojí za to, ale dnes jej přikryla mlha. Bílé šedivo sedí na Suchém vrchu a nepropustí ani paprsek slunce nebo kousek oblohy. Jen vlhká mlha, která přikryla krajinu po nočním dešti. Předpověď na dnešek je mlha doprovázená deštěm.

Dívám se na předpověď na další dny. V sobotu má být v Brně sluníčko… Co když budu dneska doma brzo? Mohla bych si sobotní povinnosti přeložit a v sobotu bych mohla dát výlet kolem Brna. Hm. Vyměnit kilometry v dešti za kilometry ve slunečném dni najednou vypadá docela dobře. Nejen proto, že mokré boty od včerejška nevyschly tolik, jak bych si představovala. Filip mě chvíli podezřívá, že si z něj jen utahuju a je to chyták, na který se nemá chytit. Ale on déšť nesnáší tak moc, že nevidím důvod ho ten poslední den zbytečně trápit. A ještě bych stihla dneska vytáhnout muže i s pejsky, než odjede pracovně na pár dní pryč.

Cestou od Suchého vrchu.

Skotačím z kopce a tlapy se sotva dotýkají země. Filipa po očku kontroluju, jestli je na obzoru. Někde tam za mnou funí v mlze. Lesklé kořeny stromů se třpytí v kapkách mlhy, která se roztéká po krajině. Mokré zelené a žluté listy jsou zářivě lesklé v šedivé mlze a voda dodává zeleni šťavnatost, jakou ve slunných dnech nikdy nemá. Miluju mlhu, jak halí les do tajemného hávu a v lese je tajemná atmosféra.

Orlické hory, září 2024. Na vlak do obce Červená Voda.

Ani nevím jak, ale najednou jsme v Červené Vodě. Krajinou jemně šumí déšť a já se těším domů a zároveň bych si dala ještě týden. Schizofrenní stav, který nastává na každém vícedenním výletu. Sbohem, Orlické hory. Slunečné a vřelé. Nashledanou, Orlické hory. Mlžné a tajemné. Vyprovodily jste mě svými nejmocnějšími živly, deštěm i větrem, na vlak domů bezpečně a spolehlivě a dohlédly jste na to, že v pořádku nasednu. Protože pak budu mít důvod se k vám zase vrátit.
KONEC

Další výlet příště :-) Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz