ROZCESTNÍK: Orlické hory - díl 5., září 2024
Východ slunce na Králickým Sněžníkem a Jeseníky. Orlické hory, září 2024 foto: Mawenzi, Neviditelný pes
Předchozí díl najdete na tomto odkazu.
DEN 5. Úterý.
Je 11 °C a tahle noc byla tou nejteplejší z celého výletu. Částečně se stíhám sbalit, než vyrazíme na louku fotit hřeben Králického Sněžníku a Jeseníku těsně před svítáním. Růžová a oranžová jsou barvy oblohy, po které plují tmavé mraky. Krajina těsně před východem slunce je úchvatná a je to regulérně nejkrásnější východ slunce, který letos vidím. Noční vítr, který večer přivál oblačnost, ji také přes noc rozfoukal. Výhled na hřebeny na východě je nepopsatelný, a když mám k tomu péřovku a teplé podvlíkačky, mohu si větrnou vyhlídku užít na maximum. Bylo to zvláštní ráno. Magické a tiché, jen vítr hučel v korunách jinak ztichlé krajiny. S východem sluníčka začínají opatrně štěbetat i ptáci. Stačí zamrkat a slunce je najednou nad obzorem a celá ta podívaná je pryč.
Vítr nám ani dneska nedá pokoj, snídani si necháváme až na nějaké hezké místo, kde si budeme moct sednout a v klidu si uvařit. To správné místečko nacházíme u pěchotního srubu K-S 38 U křížku. Posezení je sice větrné, ale v zádveří masivního vstupu do srubu nefouká a tak je to bezpečné místo pro uvaření horkého čaje.
Dnes mám hodně energie a tak šlapu probouzejícím se lesem první. Filip je za mnou a jen si hlídám, aby mě neztratil z dohledu a neodbočila jsem někde nečekaně a on mě nepřešel. Škoda, že svoji přemíru energie neumím poslat dál. Nějak ji ze sebe ale dostat musím. Třeba svižnou chůzí. Hole se s každým krokem zapichují do hlíny mezi kořeny a v pravidelném rytmu doplňují moje na mechu sotva slyšitelné kroky. Letím z kopce dolů a smírčí kříž nad Vlčkovicemi mě přitahuje takovou silou, že nemůžu zpomalit, ani kdybych chtěla. Ne snad, že bych cítila energie míst, která navštívím, ale zvědavost a nadšení, že uvidím něco hezkého nebo zajímavého, to je to, co mě nezastavitelně žene plnou elánu vpřed. Jenže ostatní to tak často nevidí a nad mým nadšením jen kroutí hlavou.
U smírčího kříže je nádherný výhled na obec Vlčkovice i do okolí a posezení vybízí na chvíli spočinout a tím výhledem se pokochat. Kocháme se. Minutku. Víc není čas, protože mraky se ženou a my se chceme schovat do sucha, než nás doženou.
Za silnicí, zaklesnutou mezi kopci se zvedá náš nejbližší cíl. Vrchol Studený. Cestou v aleji mezi poli sklesáme dolů mezi kopce a pak se vydáváme zase nahoru. Je teplo, ale fouká studený vítr a po obloze se začínají honit tmavé mraky. Dusno ve vzduchu je čím dál tím blíž. Jsme tak zpocení, že kdyby začalo pršet, nepoznáme ani rozdíl.
Ve kterém století byl ze skalnatého výhledu pohled až na Králický Snežník, si nejsem jistá, ale v tomto to určitě nebylo. Vzrostlé jehličnany brání výhledu, seč mohou, a tak snad něco vidí alespoň horolezci, pro něž jsou tyto skály vybaveny lezeckými cestami. My se zadíváme alespoň na stav našich batohů a ujíme nějaké drobné zásoby. Dnes nás čeká obchod v Těchoníně a tak se těším na něco dobrého. Třeba na papriku a banány.
Šedá obloha nás pronásleduje a vítr temně hučí za našimi zády. Zastavit se a ohlédnout by se člověk bál, aby ho ta temnota nepohltila. Pospícháme, co nám síly stačí, abychom asfaltový úsek překonali včas. Už vidíme autobusovou zastávku v centru obce Těchonín, od které je obchod vzdálen jen několik desítek metrů. Přesto nás kapky dostihnou dřív, než stihneme kryté zastávky dosáhnout. Padají zlehka a zkouší, jak moc se na ně těšíme. Když zjistí, že moc ne, přidají na intenzitě, aby nám ukázaly, kdo je tady pánem. Temnota nás dostihla.
V kryté zastávce překonáme první větší dešťovou nadílku, abych pak vyrazila prozkoumat taje místního obchůdku. A s prázdnou jsem rozhodně neodešla. Tolik dobrot, na který jsem měla chuť, a stačilo jen stát a rozhlížet se po regálech nijak velkého obchůdku. Místo v batohu ale nesmlouvavě křičelo, že banán stačí jeden, a hlávka salátu, tak na tu ať se ani nedívám. Poslechla jsem ho. Umlčelo mě totiž argumenty.
Pokračujeme dál mokrou ztichlou krajinou proti proudu Čerňovického potoka, který pramení pod Suchým vrchem. Potok je po prudkém dešti nasycen novou vláhou a skotačí si po skalnatém dnu s energií, která mě už dnes opustila. Čerňovický potok klesá do Těchonína skalnatým údolím Kobylí důl, kterým stoupáme nahoru na Suchý vrch.
U cesty narážíme na pomník Václava Berana a Václava Beníška, kteří v oblasti po konci války v roce 1945 zneškodňovali pěší i dělostřeleckou munici na Těchonínsku a nešťastnou náhodou se sami stali obětmi nevybuchlé munice.
Kaskády nás vedou až k hájovně na Zakopance. V místě zaniklé středověké obce Hynkovice se nám nad hlavami o své místo perou sluníčko a těžké mraky. Rychle stoupáme hustými lesy nahoru k Suchému vrchu. Před dalším deštěm chci totiž stihnout navštívit ještě vrchol Vysoký kámen, ze kterého sice není žádná vyhlídka, ale vede k němu krásná cesta převážně po vrstevnici, posázená množstvím srubů a řopíků. A taky je ještě moc brzo se jít ubytovat. Dneska nás čeká horká sprcha a pohodlná postel a tak do ní můžeme padnout zcela zmožení. Minimálně podle mě.
Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz