ROZCESTNÍK: Orlické hory - díl 4., září 2024
Orlické hory, září 2024 foto: Mawenzi, Neviditelný pes
Předchozí díl najde na tomto odkazu. Trasa výletu: https://mapy.cz/s/bosavasazo
DEN 4. Pondělí.
Je jen pár stupňů nad nulou a my hned ráno šlapeme mokrou trávou k Zemské bráně, kde chceme posnídat. Těch 400 metrů ke kamennému mostu, který se klene nad Divokou Orlicí, zaříznutou ve skalnatém údolí v přírodní rezervaci Zemská brána, zvládneme rychle. Žene nás totiž hlad a hlavně touha po horkém čaji a něčem teplém do bříška. Konečně se mi hodí rukavice, které mám s sebou přibalené na cestu. Hluboké lesy dávají tušit, že slunce už vychází, ale na jeho blahodárné teplo si budeme muset počkat. Zmrzlými prsty se snažím dolovat snídani a otevřít nový pytlík oříšků tak, ať se nerozsype všude kolem. Nešetřím dary, kterými mě potěšila Mirka. Přesto si domů celé balení oříšků dovezu na příště.
Prokřehlé prsty se ohřívají o ešus s horkým čajem a od pusy jde pára. Snídáme na mostě z roku 1900 a sledujeme, jak Divoká Orlice skotačí po balvanech a šumí ve svém skalnatém korytě. Dnes půjdeme podél jejího břehu po naučné stezce Zemské brány až do Klášterce nad Orlicí, kde se od Divoké Orlice oddělíme. Na stezku protkanou kořeny jehličnanů, která místy vede po skalnatých cestičkách, se těším. Už to není ten radostný pocit z objevování nových míst, který jsem tu zažila poprvé. Naopak se dostavuje těšení se ze známého. Už vím, kdy přijde Pašerácká lávka, po jejíž chatrné předchůdkyni se v dávných dobách pašovalo zboží, ale stejně se na řeku jiskřící v prvních paprscích slunce, které proniká mezi stromy do údolí, dívám s údivem.
Skalnatá stezička dolů k řece je navlhlá a kluzká. Ranní rosa pokryla kamenné plochy jemnou klouzavou vrstvou, která číhá na nepozorné chodce. Při focení řeky z balvanovitého dna si musíme dávat pozor, abychom se nechtěně nevykoupali. Vody se mi zdá v korytu tak normálně, jak to znám ze svých předchozích návštěv, jen malý strom pod mostem je vyvrácený, jak se přes zřejmě něj převalila větší masa vody. Chlad z vody a zařízlého údolí mě po chvíli vyžene ze statické pozice u stativu pokračovat dál po cestě.
Snadný rovný úsek kolem vody je ideální pro svižnou chůzi na zahřátí těla. U Pašerácké lávky konečně v korunách vysokých stromů probleskne slunce a teplým paprskem nahmatá moji tvář, zatím ještě prochladlou. Sluníčko! Konečně. Hradba stromů propouští teplo i světlo a já můžu konečně začít sundávat nějaké vrstvy. Když se zadívám na řeku, abych se pokochala jejím mohutným tokem, zahlédnu ledňáčka, jak letí těsně nad hladinou.
Očima bloudím po řece, zatímco nohy mě vedou po široké bezpečné cestě kolem rekreačního střediska Orlice, podaří se mi zahlédnout i žlutého konipase horského, jak se koupe na kameni na opačné straně řeky. Jsme na silnici a procházíme chatovou oblastí. Přesto nás modrá značka za prvními domy vede po té straně řeky, kde není žádná silnice, a jen malá turistická stezička zaříznutá do prudkého svahu nás vede dál.
Slunce se dostává výš na oblohu a v údolí se pomalu začíná oteplovat. Když docházíme do Klášterce nad Orlicí, je už teplo jako v předchozích dnech. I ten vítr fouká pořád se stejnou silou, takže se ve stínu Konzumu v centru obce nezdržíme moc dlouho. Přece jen nás doteď chránily stromy, ale tady na hlavní silnici má vítr zase rozlet i sílu.
Procházíme kolem vodní nádrže Pastviny. Je teplý konec září a toto turisticky oblíbené místo zeje prázdnotou. Však nám taky cyklista u obchodu hned první den říkal, že tady tu v kempu bývá pravidelně, ale teď poprvé v něm spal sám. Vodní plocha severního konce nádrže se mírně čeří a odráží se v ní bílá oblaka. Víc z monumentální přečerpávací nádrže, která se táhne několik kilometrů k jihu, neuvidíme. Po necelém kilometru odbočujeme od přehrady a konečně i ze silnice zase do lesa.
Říčka Orlička si skotačí po kamení. Mezi stromy mi svítí na záda sluníčko a silný hukot vody přehluší i štěbání ptáků. Poklidné stoupání nás vede pár kilometrů kolem přítoku Divoké Orlice. U chatové oblasti těsně za obcí Pastviny jsme byli svědky jediného místa, neprůjezdného po povodních a deštích autem. Voda vymlela ve štěrkové cestě pěknou díru a projel by tudy leda tank. My naštěstí nemáme kola a bez potíží po zelené značce projdeme dál. Stačí jen trochu víc zvedat nohy.
Dokud nás Orlička vede do mírného kopce, neumím si vybrat, který vodopádek na kamenech, po kterých poskakuje, fotit. Neustále odbíhám z cesty a hledám ten nejlepší. Brzy se ale cesta zařízne do svahu a z potoka už není nic vidět. Fialové stráně plné opojné vůně nás vedou až na konec stoupání. Tady už začínají žloutnout listy a alespoň na pár desítkách metrů mám ten zlatavě zbarvený podzim na dosah. Orlické hory zatím ještě listy neshazují. Ještě není čas.
Orlička nás dovede až do Českých Petrovic, na úpatí kopce Adam, kde sama pramení. Je vedro, první den chodím jen v tílku a dlouhý úsek po asfaltu na nemilosrdném slunci je únavný. Nohám se nechce, nejradši by si někde sedly a prostě jen tak seděly. Bez hnutí. Vyzuté. V Petrovicích jsou tři hospody a všechny jsou zavřené. Asi nožkám nezbyde, než odšlapat poslední kilometr vesnicí, až na hranici s Polskem, kde by si mohly dát ve stínu stromů pauzu. Nejbližší obchod máme až zítra v poledne, a i když mi nic nechybí, zmrzlina by v tom teple bodla.
Fata morgana! České Petrovice mají vlastní obchod, o kterém mapy.cz nevědí. Filip jde hned poslat na portál fotky a připravit tak další turisty o toto opojné překvapení. Vietnamská večerka má otevřeno a v mrazáku má speciálně pro mě dva ledňáky Haagen Dazs. Chvíli vedu se svýma nohama vnitřní boj, abych je nakonec přesvědčila, že není nutný do každé nohy jeden.
Na sluníčku v závětří obchodu se ale tak dobře odpočívá, že nakonec podlehnu a do každé nohy jeden padne.
Odpočatí pokračujeme dál a u křížku konečně odbočujeme ze silnice. Louky se kolem nás vlní a slunce bude do dvou hodin za obzorem. Tohle místo mi moc připomíná odbočku z obce Háj v Krušných horách do osady Königsmühle. Stíny se natahují podobně jako tenkrát a hřejivé teplo sálá z prašné cesty.
Tahle cesta ale vede do Polska, k hraniční soše svatého Jana Nepomuckého, za kterou se vnoříme na malou chvíli do lesa. Červený potok zde tvoří přirozenou hranici mezi dvěma státy. Stačí přejít mostek a jsme u zbytků kamenných zdí dávného stavení. Česko nebo Polsko, osud pohraničních obyvatel byl pro většinu podobně těžký a smutný. Zbytkům stavby dodává tísnivost šero lesa, kam už nízko položené slunce nedosvítí. Zřícenina barokní kapličky ze zaniklé obce Červený potok opodál vybízí k tiché lesní prosbě. Třeba aby mi kámen neskočil z klenutého vchodu na hlavu, zrovna když pod ním budu procházet.
Cestou po hraně remízku, lemujícího Červený potok, dojdeme zpět k hranici, kde je parkoviště i posezení. Tabule u silnice láká na ovčí sýry i klobásky, ale nečekaně ji jen někdo „zapomněl uklidit“. U dřevěného bistra je pusto, okna zabedněná a vůbec to nevypadá, že tu někdy bylo něco k jídlu. Za trest z cedule u parkoviště botou otřu křídový nápis Otevřeno, aby nemátla další turisty.
Jsme zpátky na parkovišti a v zapadajícím slunci si děláme večeři. Nespěcháme, užíváme si posledních paprsků, než slunce zapadne za kopec. Spát chceme v přilehlém lese, přesně na kopci, který nám skryl sluníčko při večeři.
Spát na kopci, když se poslední dny vítr kolem prohání se silou odvát dětské draky z jejich rukou, není nejlepší nápad. Přesto můj zkušený zrak a pár průzkumných kroků navíc odhalí palouček na kraji lesa, který je před větrem celkem chráněný. Jako bonus je pokrytý měkkým mechem a hebkou nízkou trávou. Tady by to šlo.
Zpovzdálí hraje cvrček sólo a vítr, prohánějící se po louce, jen hučí v korunách stromů. Mezi hradbu lesa se nedostane, ale zvuky ve větvích produkuje děsivé. Ještě ve 20 hodin, kdy se chystám ulehnout, je 14 °C. Noc je teplá a jasná. Filip vyráží se stativem fotit na louku noční oblohu a já jdu vyvíjet činnost s uspokojivějším výsledkem, na niž mají ale bohužel povětrnostní podmínky vliv stejný jako na focení. Hučení ve větvích mě nenechává usnout.
Vítr cloumá stativem a obloha se zatahuje. Dovedu si představit to zklamání, které mám jen z vyprávění. Fotky prý nebudou nic moc a můj spánek na tom bude podobně.
Mýtinka v lese je před větrem krytá opravdu dobře. Jen ten zvuk kvílejících stromů, jejichž větve o sebe chřestí, celou noc drásá moje uši. Občas mě v noci budí šišky, dopadající s žuchnutím na mýtinku okolo nás. Některé používají stěnu tarpu jako trampolínu a vesele si skotačí nad mojí hlavou, než dopadnou měkce do mechu.
Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz