ROZCESTNÍK: Orlické hory - díl 3., září 2024
Orlické hory, září 2024 foto: Mawenzi, Neviditelný pes
Druhý díl najdete na tomto odkazu.
DEN 3. Neděle.
Nejnižší noční teplota dnes v noci byla 5,8 °C, ale spalo se mi líp než včera. Asi proto, že mi pořád na hlavu nefučel otravný vítr, před kterým jsem tentokrát byla hezky schovaná pod přístřeškem. Vstávám docela pozdě na moje poměry. Sluníčko právě vychází někde u Králického Sněžníku za hradbou stomů, která obklopuje palouk s rozhlednou. Už včera jsem usoudila, že dneska na východ vstávat nemusím, když by stejně nebyl vidět. Ne vždy se mi dobře odhaduje, kde bude sluníčko vycházet, ale před pár dny byla podzimní rovnodennost a to znamená den stejně dlouhý jako noc. A to znamená, že slunce vychází přesně v přímce proti jeho západu. Za stromama.
Vylezu z vyhřátého spacáku a hned se střetnu s realitou zářijového rána. Ledový vítr, 7 °C a slunce nikde. Ptáci začínají štěbetat dost opatrně, možná jim v noci přimrzly zobáčky k sobě. Než dobalíme a dosnídáme, sluníčko nenápadně vystoupá až nad stromy a prozáří nám den. Jasně modrá obloha slibuje už od rána další horký den a ubývající měsíc shlíží přímo na mariánský sloup. Do svatozáře se mi ho napasovat na fotku bohužel nedaří.
Vyrážíme do chladného lesa, dlouhé kalhoty a mikina brání studenému vzduchu, aby se dostal až na kůži. Jenomže už po prvním kilometru chůze začíná být nějak teplo, a to jdeme jen po rovině. Mikiny musí dolů, kalhoty se dají ještě vydržet.
Lesem prosvítají sluneční paprsky a je vidět, že jsme sešli z hřebenové části hor. Včera jsme mezi Masarykovou chatou a Pěticestím potkali dost turistů i cyklistů, dnes už je na kolemjdoucí mnohem chudší den. K Neratovu klesáme po asfaltce, na které není značená turistická trasa. Cesta nás vede mezi stromy porostlými mechy, houbičkami a malými jehličnánky. Stromečky nemají často ani 5 cenťáků na výšku a s mechy tvoří hebký a nádherný les pro lesní víly. Ptačí zpěv se zvyšující se teplotou značně zesiluje.
Lesní cesta nás přivede na žlutou značku do Neratova u nedávno opravené kapličky. Mohla jsem si vybrat, trasu delší, zato kolem známé kapličky svaté Anny, která původně stála na Anenském vrchu, než ji kvůli stavbě bunkrů přestěhovali na Hadinec na jihovýchod pod Anenským vrchem, anebo kratší trasu kolem bezejmené kapličky na žluté značce. Chci samozřejmě vidět obě, ale to by naši trasu prodloužilo o 4 kilometry a 200 výškových. Bohužel dneska potřebujeme stihnout ubytování na Orlické chatě u Rampušáka do 19 hodin večer, a to by nám prodlužka kolem obou kapliček nepěkně zavařila. Musí tedy stačit ta méně známá a kapličku svaté Anny dám zas někdy příště. Musím přece mít důvod se sem vracet:)
Kaplička je nevýrazně bíle omítnutá a má novou střechu. Mám štěstí, je otevřeno, tak mohu nakouknout. Za křížem na zelenající se zdi je těžko čitelný německý nápis. „Antonius v P. bitt für uns, gewidnet im juni 1902, Ebner u Tasler.“ Nakonec to s překladačem rozluštím jako Svatý Antoníne, modli se za nás. Věnováno v červnu 1902. Ebner a Tasler. Na webu obce Neratov se dá dohledat, že několik Taslerů žilo kolem roku 1900 v Neratově, ale co to druhé jméno? Je to další člověk, nebo snad pořád jeden a ten samý? Kaplička svatého Antonia tak pro mě zůstává záhadou, ale díky ní jsem mohla nahlédnout do života Neratova před 100 lety.
Žlutá značka nás vede z kopce dolů podél Neratovského potoka, který se v Neratově vlévá do Divoké Orlice. První zmínky o obci Neratov, německy Bärnwald, jsou uváděny už kolem roku 1550. Obyvatelé měli v bohatých lesích vše, co potřebovali v tehdejší době k životu, chyběl jim jedině boží svatostánek. V roce 1574 již v obci stál dřevěný kostelík. Nový farář nechal v roce 1585 kostel zvětšit a osadit ho zvonem, který zvonil až do roku 1945.
Že vám jméno obce Neratov něco říká, ale nejste si jistí, kde jse o ní slyšeli? Viníkem bude zřejmě nově postavený barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie stavěný v letech 1723 – 1733. Původně dřevěný kostelík přestal stačit z celkem běžného důvodu – zázračnému uzdravení. Ve snu se zjevila Panna Marie rokytnickému faráři, jenž nechal vyřezat milostnou sošku Panny Marie. Zázračné uzdravení místní ženy na sebe nenechalo dlouho čekat. Ale Neratov nemá jen vyřezávanou sošku v rukávu, má také zázračný silný pramen, který u kostela vyvěrá. To jsou dvě esa a jejich kombinace je třaskavá. Zvěsti o zázracích v Neratově brzy způsobily, že původní kostel už nemohl záplavám poutníkům stačit.
Vznikl nový kostel ve tvaru kříže, o jehož architektonickém původu se stále vedou dohady. V jednom ale mají návštěvníci jasno. Poutní místo před 300 lety je významným poutním místem i dnes.
Války kostelu nesvědčily, po druhé světové válce nastal odsun původních obyvatel, navíc střela z pancéřové pěsti sovětských osvoboditelů zapříčinila požár, který kostel poškodil. Obyvatelé se i po odsunu snažili kostel provizorně látat, bohužel byl nakonec v roce 1960 navržen k demolici, ke které jako zázrakem nedošlo. V roce 1973 po zřícení dalších částí kostela byla opět navržena demolice. Kostel zachránilo vzácné barokní schodiště, které chtěli památkáři zachovat a přesunout na zámek Skalka u Rychnova nad Kněžnou.
Přesun schodiště prodloužil dobu, po kterou byly úřady ochotné uvolnit k demolici finance a kostel tak dalším zázrakem nešel k zemi. Po roce 1989 čekal Neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie další zázrak. Nového Rokytnického kněze Josefa Suchára příběh kostela, který spadal pod jeho farnost, zaujal natolik, že začal pod širým nebem v Neratově pořádat mše a usilovat o záchranu tohoto místa.
Od roku 1992 je kostel zapsán na seznam kulturních památek a v dalších letech se dočkal výrazných rekonstukcí. Nejvýraznějším prvkem nové podoby kostela je jeho prosklená střecha, kterou ve slunných dnech dopadá za oltář světlo a v noci je možné pozorovat noční oblohu. I já o poutním kostelu Nanebevzetí Panny Marie slyšela před mnoha lety, ale letos poprvé mám to štěstí, že se mi podaří jej navštívit.
Neratov. 11:45.
Napřed ale musíme do obchodu. A předtím ještě do turistického informačního centra, kolem kterého procházíme. V turistickém centru se poptám, jak to funguje s obchodem. Prý bývá v běžné nákupní hodiny přítomná paní prodavačka, co se vším poradí a můžeme tam jít dva, i když máme aplikaci jen jednu. Také je tu slušné pokrytí wifi, takže nemusíte jako já v lese lovit signál a aplikace se dá v pohodě stáhnout v Neratově. Ještě dostaneme radu, že obchod je zezadu za hospodou, takže ho nemusíme dlouho hledat. Na hospodu je vidět od centra.
U obchodu nikdo není, jen starší paní posedává z boku restaurace a pobaveně nás sleduje, jak se snažíme dostat nakoupit. Neví, netuší, je to novinka. Dostat se do obchodu se nám ale přes několik nezdarů nakonec podaří. Aplikace vygeneruje QR kód, který se naskenuje u dveří a tím se odemknou dveře od prodejny. V obchodě si pak můžeme vybrat, cokoli se nám hodí, a na samoobslužné pokladě hezky naskenujeme všechno zboží. Aha, napřed ale musíme opět dodat QR kód. Pokladna ho chvíli odmítá, až se nakonec umoudří a nám se podaří naskenovat nákup a zaplatit kartou. Penězmi to tady nejde. A těmi jsem zrovna vybavená slušně. Jsme v pohraničí. Mizerný signál, málo míst pro platbu kartou a nakonec, Mamuti prostě neradi kartou platí. Prostě fosilie v 21. století. Nakonec stačí naskenovat třetí QR, aby se po zdárně zaplaceném nákupu odemkly zablokované dveře i zevnitř a my se vítezoslavně s nákupem dostali ven.
Paní se na nás směje a sdílí naši radost s námi. O tu se klidně podělíme, hlavně když nechce sdílet naše zasloužené ledňáky. Po nákupu a svačince můžeme konečně ke slavnému kostelu. Ne že by to nešlo i naopak, ale chceme u kostela posvačit a pak si ho pěkně v klidu prohlédnout a nebýt nervózní z toho, zda nakoupíme, nebo ne. Já na obchodu závislá nejsu, ale když vidím tričko s obrázkem kostela, vím, co mě rozhodně zatíží na celej zbytek dovči. Ale ono se ještě večer bude hodit. Pyžámko s sebou na vandry totiž v případě ubytka fakt netahám.
Kostel se skleněnou střechou se tyčí proti jednolité modré obloze. Vítr fouká tak, že i na sluníčku je spíš chladno, a tak obsadíme slunnou lavičku pod farou naproti kostelu. Napřed doplníme vodu z vydatného Neratovského pramene a pak se jdu konečně podívat dovnitř.
Je neděle, pravé poledne. Kostelní zvon udává čas a většina turistů posedává v hospůdce u silnice. Vyšlo to hezky. Několik lidí je vevnitr v kostele, jehož vnitřek je nezvykle prostorný a vzdušný, jak chybí výzdoba, kazatelny a místo lavic jsou tu jen lehké židle. Prosklenným stropem svítí slunce. Světelný kužel ze střechy dopadá v mírném úhlu za oltář. Je pravé poledne letního času. V zimě by jiště bylo polední slunce přímo nad kostelem a světelná stěna by se střechou tvořila jednu přímku.
Posadím se na chvíli do lavice a nasávám atmosféru tohoto poutního místa, než se zaplní další várkou turistů.
Další zastávkou na dnešní trase je kostel ve Vrchní Orlici, který jsem před lety navštívila. Filip je zmožený vedrem a navrhuje vyhnout se kopci a obejít jej po vrstevnici. Tak proč ne. Zastávku v Netatově jsme trochu protáhli, tak nám malá zkratka přijde vhod. A stoupání, které vynecháme, se nám časově hodí do dnešního plánu.
Vrchní Orlice, jedna z dávno zaniklých obcí po druhé světové válce. Kostel Jana Nepomuckého z 18. století přečkal až do dnešních dnů a od roku 2012 je chráněn jako kulturní památka. V posledních letech prošla stavba náročnými opravami, ale zůstane zachována ve svém surovém stavu, jen udržovaná pro další desetiletí. Otevřenou branou láká k návštěvě a tak neváhám ani malou chvíli. Mám štěstí, nikdo v něm není a mám ho sama pro sebe. Minule jsem tu trefila koncert, díky kterému byl kostel výjimečně otevřený a jsem ráda, že jeho údržba probíhá tak dobře, že dnes může být pro veřejnost otevřený prakticky denně.
Slunce pomalu postupuje po obloze a je konečně ideální čas posedět na sluníčku s výhledem na kostel a jen si vychutnat tuto hezkou chvíli. Nečekaně se rozhoduju navštívit ještě kostel v Bartošovicích, který by měla v příštích letech spojit s Vrchní Orlicí naučná stezka podél Orlice, na kterou se vybírá do kasičky.
Odpolední slunce hezky hřeje do kroku, když stoupáme kolem pastvin s odpočívajícími kravkami. Pěší stezka kolem Orlice je povodněmi nezasažená, ale na loukách jsou vidět místa, kde tekla a rozlévala se voda rozvodněné řeky. Cesta ubíhá i přes kilometry v nohách rychle. Žádné velké stoupání nás kolem vody nečeká a mě pohání radost z toho, že uvidím dnes ještě jeden pro mě neznámý cíl. Těším se na Bartošovický kostel svaté Máří Magdalény z poloviny 18. století, který je umístěn za mohutnými zdmi hřbitova, na kterém leží.
Asfaltové kilometry, které nás díky této mojí zacházce čekají, chceme osvěžit pauzou v některé restauraci v Bartošovicích, ale dnes jsou úplně všechny zavřené. Modrá obloha zalévá krajinu a proti nebi se objeví cibulově kulatá věž našeho cíle. Lehká otrávenost z asfaltu bez odměny je rázem tatam a nadšeně vybíhám kopeček, na kterém byl kostel postaven. Virtuální naučnou stezku, spojující oba kostely, jsem právě absolvovala. Při plánování trasy mi úplně uteklo, že Bartošovický kostel, který jsem v roce 2021 vynechala, je takový kousek z trasy. Přesto jsem díky náhodě tu. A stačilo jen očima spočinout na popisu u pokladničky, který jsem mohla snadno opomenout. Stačilo málo a nemusela jsem mít možnost se pokochat malou výstavou dvou místních fotografů ve vstupu kostela. Krásy okolní krajiny z fotek vystupují v dokonalém tichu kostela a jediný zvuk, který jej narušují jsou mé kroky na kamenné podlaze.
Z Bartošovic stoupáme chvíli po okresce až k místu, kde se v lese napojíme na červenou značku, která nás dovede až k Orlické chatě U Rampušáka. Vracet se zpět na původní trasu by znamenalo další kilometry navíc a problém s časovým plánem. Naštěstí ale po téhle silnici skoro nic nejezdí. Místo aut se po ní prohání ostrý vítr, jemuž v rozletu nebrání žádné stromy. Přes pastviny, které silnici lemují se na obzoru otevírá pohled na Králický Sněžník, který je díky oparu a velké vzdálenosti snadno přehlednutelný. Ale rozhledna ho opět prozradila.
Červená značka jde cestou bunkrů. Míjíme jeden za druhým, každý zvenku v jinak zachovalém stavu. Tmavé siluety bunkrů v hustém podvečerním lese nahánějí obavy i když jsou pusté a dávno neslouží k původnímu účelu. Pod nohama mi praskají větvičky, v korunách stromů se prohání vítr. Za stromy zapadá slunce. Při hledání vhodného úhlu k fotce mi Filip uteče po cestě o pár metrů dál a já najednou vidím zšeřelé místo k vraždě z detektivky jak vyšité. Popoběhnu rychle zpět na cestu, kde je mnohem jasněji, na poslední kilometr k chatě.
Cestu lemují větrem vyvrácené smrky, jejichž kmeny jsou roztříštěné o stále stojící bratry. Vůně jehličí a smrkových silic ve vzduchu je od rozbitých sttomů tak silná, že se na chvíli zastavím a nasávám zhluboka opojně sladkou vůni lesa. Jsme už jen kousek pod Orlickou chatou, můžu si dovolit zastavit se uprostřed kroku, zavřít oči a dýchat. Jsem lesní tvor. Za zavřenými víčky peláším lesem a přeskakuju padlé kmeny. Na jednom z nich se zastavím a dlouze zavyju lesu na pozdrav. Hauuuuu.
Orlická chata U Rampušáka. 19:00.
Na pozdravení hladíme ovečky, které tu chovají. Tohle je náš dnešní cíl. Ubytování mám rezervované, co by nás teď mohlo zaskočit? O příplatku na 1 noc vím, o poplatku za povlečení také. A platit ubytko, abych spala ve spacáku? To nedává smysl. Ale hned po ubytování nás čeká šok. Nedostali jsme ručníky. Na ně se příplatek za ložní prádlo nevztahuje. Na webu nepíšou nic o tom, že ručníky neposkytují, a že je máme mít s sebou se nikdo ani neobtěžoval do potvrzovacího e-mailu upozornit. Tak nevadí, mám tričko z Neratova a to přebytečnou vodu z těla vsákne. Aspoň, že voda je horká a vevnitř je teplo. Ale za 710kč za osobu a noc je ta absence ručníku trochu překvapivá. Ale stejně mě to vlastní ručník pro jistotu nosit nenaučí.
Pokračování přístě.
Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz