První díl najdete na tomto odkazu.

DEN 2. Sobota.

Východ sluníčka se nám odvděčil za včera prošvihnutý západ. Za vzdálenými hřebeny se rozlila oranžová záře, ze které kousek od Králického Sněžníku vykoukl rudý kotouč a pomalu stoupal nad hřebeny Králického Sněžníku a Jeseníku. I rozhlednu Velkou Deštnou, na kterou se na téhle dovolené těším jako na novotu nejvíc, zahlédnu na hranici tmy a denního světla. Přímo po hranici, jen malý kousek od nás. Dělí nás od ní jen snídaně a 9 kilometrů chůze.

Památník vzácné návštěvy, Vrchmezí. Orlické hory, září 2024

Když začnou první sluneční paprsky prosvítat mezi stromy a barvit nosné sloupy rozhledny do oranžova, jsme už sbalení a vyrážíme na cestu. Ale možná se přece jen malou chvíli zdržíme, abychom nakoukli na pomník na vrcholu Vrchmezí, který tu od roku 2012 upozorňuje na významné hosty, kteří svoji nohou spočinuli na stejném vrcholu, jako dnes my. V roce 1779 to byl císař Josef II, v roce 1800 budoucí prezident John Quincy Adams a v roce 1826 polský skladel Fryderyk Chopin, ještě jako student hudební konzervatoře.

Kde stanuli důležití muži historie, dnes stojíme i my, ale nebudeme tu stát dlouho. Na pomník dopadají první paprsky slunce a se mnou už šijí všichni čerti.

Masarykova chata. 9:15
Dnešní civilizace je na dosah ruky, přesto nekonečně vzdálená otevírací hodinou. Čekat až do 10:00 na něco dobrýho do bříška, nebo ujíst z báglu a odpočívat až tam, kde se nám fakt bude líbit? Nakonec ale vyhrává Masarykova chata. Turistů a cyklistů tu je pomálu, venkovní posezení je prázdné a svítí na něj sluníčko. Lehám si na lavici tak, ať mi kšiltovka chrání oči, ale jinak se můžu hezky vyhřívat. Dopolední slunce má i koncem září pěknou sílu, a horskému opalování tu brání jen otravný větřík, kterému to fučení v noci nestačilo.

Masarykova chata na Šerlichu. Orlické hory, září 2024

Běžně se Masarykova chata otevírá už v 9:00, ale dnes hostí svatební hosty a zřejmě proto je výjimečně připravená na turisty až o hodinu později. To čekání za to ale stálo. Čísník mi ke kafi nabízí vrabce s bramborem a Filip po chvilce váhání zavrhuje palačinky a objednává borůvkové knedlíky. Když nám číšník nese pití, nese s ním i špatné zprávy. Kuchyně je dnes až od 11:00. Může nám nabídnout jen polévku a palačinky. Za to čekání si přejeme i to málo, co můžeme dostat.

Vývar mají dobrý a i bez nudlí je hutný a nepřesolený. Zapíjím ho kafem, abych naplnila cíl, kvůli kterému jsme na otevíračku čekali. A jako poněkolikáté se mi vyplácí, že mám v kapse kus vlastního toaleťáku. Je vážně tak těžké při odchodu z toalety obsluze říct, že papír došel, nebo že ho tam je už fakt malinko? Servírka mi s úsměvem poděkovala a odběhla danou věc vyřídit a číšník mi zatím načepoval plné lahve vody.

Čekání stálo za to, mohla jsem si vyzkoušet pohostinnost Masarykovy chaty znova po 8 letech a rozhodně ve mně toto místo opět zanechalo dobrý dojem. Taky se tu o turisty budou starat příští rok celých 100 let. V roce 1924 byl položen základní kámen a v roce 1925 byla chata Klubu československých turistů otevřena veřejnosti. Je skoro celá dřevěná a od roku 1958 je chráněná jako kulturní památka. Ani nacistům se ji nepodařilo ve válečném období, kdy ji obývali, zničit. Chatu i několikrát přejmenovali, aby od roku 1990 opět nesla svůj původní název.

Vrchol Velká Deštná s rozhlednou. Orlické hory, září 2024

Venku potkáváme babičku s vnoučaty, kterým vypráví, že pamatuje, že se na chatu napřed nesmělo a pak se už smělo, ale zase se nesměla jmenovat Masarykova. Děti jsou evidentně moc malé, aby je to zajímalo, ale mně se její vyprávění líbí. Od chaty vyrážíme k hlavnímu cíli dne, k rozhledně Velká Deštná.

Přestože Masarykova chata je ve výšce 1018 m a už jsme k ní museli něco nastoupat, nemáme nastoupáno dost. Chybí nám ještě stovka výškových na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou s výškou 1116 metrů, který hostí od roku 2019 rozhlednu, vysokou 19 metrů. Zhruba od konce roku 2019 se těším, až se z rozhledny rozhlédnu do okolí i já. Dnes ten den konečně nastal.

Rozhledna Velká Deštná z r. 2019. Orlické hory, září 2024

Rozhlednu, pojmenovanou podle vrcholu, na kterém je postavena a jejíž konečný tvar inspirovaly dva nejčastější klimatické jevy Orliček, tedy déšť a vítr, vidíme zřetelně už od Masarykovy chaty, jak ční nad husté lesy a kleč zalesněného hřebene. Cesta k ní nás vede po asfaltce, která se jako široká jizva šklebí v lese mezi stromy. Je slunečno a jasná modrá obloha. Bunda je už dávno dole a brzo dojde i na kraťasy. 25 °C na slunci mě překvapuje, ale nezaskočí. Slunce je přímo nad našimi hlavami a není místečko, kde by se dalo ve stínu spočinout. A cesta vede pořád do kopce. Ačkoli je spalující slunce už celkem nepříjemné, uvědomuju si, jaké máme štěstí. Hrana léta a podzimu nemusí být k turistům tak shovívavá, jako je dnes. Za měsíc mi ještě bude ten pot na čele chybět. Ale malý oddech, ten by mi určitě teď nechyběl.

Těsně pod vrcholem nejvyššího vrcholu Orlických hor, na rozcestí červené a zelené turistické značky, si můžeme odpočinout u občerstvení Srub, který provozuje horská služba. Díky občerstvení vím, kde se shlukují všichni turisti v oblasti. Na pivu u Srubu. Je tu nacpáno a kolem cesty se nese jen švitoření mnoha různých skupin. Jestli tohle je rozhlednový předvoj, tak to na vrcholu nechci vidět.

Vrchol je odtud vzdálený už jen pár minut chůze. Rozhledna vypadá, jako náš starý router, postavený na bok. Přemýšlím, jestli i jeho designový koncept byl déšť unášený větrem. Rozhledna je celoročně přístupná bez vstupného, takže by se odtud dal pozorovat i východ nebo západ slunce, stejně jako včera na Vrchmezí. Kolem rozhledny je docela dost prostoru na sezení a lidí k mému překvapení jen málo. Vyčíhneme si chvilku, kdy to vypadá, že i na vrcholu rozhledny není přetlak a vyjdeme si podívat se do krajiny.

Výhled na Orlické hory, v dálce Vrchmezí a uprostřed Masarykova chata. Orlické hory, září 2024

Je odtud vidět Vrchmezí, kde jsme dneska spali, ale náš dnešní cíl, Anenský vrch, vidět není. Je schovaný za podobně vysokými kopci hlavního hřebene. V dálce lze podle zámku s věží odhadnout Nové Město nad Metují a na obzoru v mihotavém oparu vystupuje Hradec Králové. Horký den není pro výhledy ideální, ale i tak je odsud nádherný kruhový pohled do Čech i do Polska. Starší pár, který je odsud, si navzájem ukazuje významější místa výhledu a já mám štěstí, že stojím poblíž. Paní mi tak potvrzuje moji domněnku, že vidím zámek v Novém Město nad Metují. Už jsem na něm párkrát byla, těší mě, že si jeho tvar a věž pořád pamatuju.

Pokocháme se oparovými výhledy a seběhneme dolů. U vstupu do rozhledny se zrovna navzájem fotí pár se psem, tak jim nabízím, jestli chtějí vyfotit spolu, že je vyfotím. Prý „děkuji, jste hodný“. No nevím, ale v tílku a kraťasech by si mě s chlapcem snad mohl splést jen slepý a nedoslýchavý jedinec. Nechávám to bez poznámky, udělám pár fotek a jdu za Filipem do stinného koutku mezi stromy, kde si už rozdělává svačinu. Na sluníčku je teplo, i když vítr dost snižuje pocitovou teplotu. Ve stínu je ale regulérně chladno, a tak v něm nikdo nesedí. Máme tu tedy dost prostoru se v klidu najíst, než vyrazíme serpentinami k modré značce a odtud dál přes vrchol Jelenka, abychom se vyhnuli asfaltu.

Prameniště Zdobnice. Orlické hory, září 2024

Neznačená cesta vede rozvětveným prameništěm řeky Zdobnice, která se po 34 kilometrech délky toku vlévá do Divoké Orlice na katastru obce Doudleby nad Orlicí. Nejsem si jistá, jak tu bude cesta po deštích minulého víkendu vypadat, ale je schůdná jen se standardní opatrností kontroly kroku. Jdeme mezi potůčky a doprovází nás vůně zetlelého dřeva. Kmeny stromů jsou porostlé mechy a lišejníky a sem tam se ukáže i houba. Jak je nejím, tak je nepoznám. V jednom okamžiku máme dojem, že jsme na cestičkách v lese plném štěbetajících ptáků jen my a široko daleko není lidská noha, objeví se na cestě proti nám houbař.

Za hebkou lesní cestou, kde nás vysoké trávy podél cesty hladí po lýtkách a vítr čechrá travnaté pásy, se napojujeme zpět na asfaltovou červenou. Je na ní pramen a dobrat vodu by se hodilo. Asfaltka je plná cyklistů a rozhodně mi nevadilo se jim vyhnout. Teď nemáme kam utéct. Jsou všude.

Bunkr. Orlické hory, září 2024

Valinův pramen, ze kterého jsem brala vodu v říjnu 2016, je tenkrokrát prakticky vyschlý. Pokud nekape ani po vydatných deštích, když jsou kopce nasycené vodou, tak už nemá moc naději. Kousek za pramenem si uděláme malou odbočku z trasy. Od rozcestníku Pod Homolí musíme sejít trochu z trasy a z kopce, abychom se odměnili dobrotami v Kačenčině šenku na Čertovodolském potoce.

14:20 Kačenčin šenk.
Prudký břeh nad Čertovodolským potokem hostí Kačeninčin samoobslužný bar s posezením. Pro lepkojedy ráj, pro Mamuta příjemné místo pro oběd ze své bezedné zásoby jídla v báglu. Zkouším dnes poprvé nové dehydrované jídlo od společnosti Freeze Dry Company. Nejen, že nevypadá vábně v suché formě a děsně smrdí, ale po rehydrataci zvládám jen několik málo soust, než jídlo vyklepnu daleko od cesty. Možná jen moje chuťové buňky nejsou kompatibilní, ale tohle překonalo i kopřivové kari, které zatím drží prvenství na mém pomyslném žebříčku blafů.


Potok šumí přes kamenné stupně ze svažitého terénu a přehlušuje hlasité Poláky, kteří si s vychlazeným pivkem z potoka sedli přímo ke zdroji zásob. Mezi stromy prosvítá slunce a příjemně hřeje, ačkoli stinný les je už podzimně chladný. Filip si dává chlazenou potoční limonádu a pro mě je tu houpačka, což je lepší, než jakékoli dobroty. Místo je zásobené opravdu dobře, v potoce se chladí alko i nealko a dřevená schránka je plná tyčinek. Filip nechává peníze, já zase vzkaz v návštěvní knize. Někam otisk mamutí tlapy umístit musím, aby byl důkaz, že tuhy táhl.

Hned za rozcestníkem, ke kterému jsme se po obědové pauze vrátili, nás čeká rozbahněné prameniště nějakého malého přítoku Černovodolského potoka. Pramínek má snad 100 metrů, tak nemá ani jméno v mapě. Rozhodně má ale dost vliv na kvalitu cesty, po které máme jít. Hromada rozmočeného bahna, kterým mi projede noha skoro až pod kotník. Bahno končí těsně na hraně boty a málem mi přes ni přepadlo do bot. Tudy to asi nepůjde. Sledujeme naházené větve, ale stejně se dostáváme do slepé uličky. Filip dělá průzkum. Kde trsy trávy unesou jeho, tam budu v klidu. Překonáváme jen několik desítek metrů trasy, ale trvá to snad několik desítek minut. S takovou nevím, jestli stihneme bufet Na Pěticestí, který by údajně měl být dnes otevřený do 17 h.

Pěticestí. Orlické hory, září 2024

Čeká nás cesta na Tetřevec. Tu si pamatuju, tak říkám něco o nízkých stromcích a krásné cestičce. Ve skutečnosti se jedná o táhlé a nekonečné stoupání mezi vysokými smrky. Asi mi tenkrát v té husté mlze přišly o dost nižší a na stoupání jsem dávno zapoměla. Kousek za Tetřevcem potkáváme zvláštní pár. Dáma je oděná především do parfému a její doprovod do bílého svetru. V 1000 metrech nad mořem na kamzičí stezičce vyšlapané mezi stromy je to nečekaně vypadající dvojice, ale na rozdíl od lidí v pohorkách a sportovních kalhotech umí vrátit „ahoj“ a úsměv na pozdrav.

Kunštátská kaple. Orlické hory, září 2024

Ve stínu je 18 °C a my jsme po stoupání úplně uvaření. Mezi stromy nezavane ani větřík a těšíme se na vrcholovou rovinku, která nás provede kolem barokní Kunštátské kaple z roku 1960 až k bufetu na rozcestí Pěticestí. Celý hřeben je níž pod vrcholem posetý bunkry, ale na naší trase jsme jich zatím viděli jen pár. Přitom by stačilo jít po cyklistické asfaltové trase jen pár metrů pod vrcholem a většinu bychom si jich mohli prohlédnout. Tady na hřebenu si člověk skoro neuvědomuje, jak je jimi kopec protkaný.

Pěticestí. Bufet je zavřený, což nám nijak nevadí. Od slečny se psem se dozvídáme, že členové horské služby, kteří tu bufet provozují, pomáhají po povodních na Jesenicku. Posvačíme, zhodnotíme možnosti dobrat vodu a zvážíme, jak s ní musíme šetřit. Přichází k nám turistka s dotazem na Valinovu studánku. Bohužel ji zklameme s tím, že my si nabereme zítra v Neratově, nebo něco koupíme ve večerce, která je v Neratově v mapě. Nonstop provoz uvedený v mapách mě trochu zarazil, ale vietnamské večerky u hranic umí překvapit.

Holky jdou v opačném směru, takže s obchodem už mají zkušenost. Prý je to Coop, do kterého se může jen s mobilní aplikací, ale v Neratově neměly mobilní signál a aplikaci se jim nepodařilo stáhnout. Důležitá informace. Sehnat si appku. Cestu přes Komáří vrch ani nevnímám a do kopce tak nasazuji docela tempo. Snažím se lovit signál a hledám Coop aplikace pro instalaci, které vypadají, že jsou vhodné do obchodu. Letáky, slevy, ale nikde nákup bez obsluhy.

Musím si vzít na pomoc vyhledávač, abych se dočetla, že logicky se v Coopu nakupuje s aplikací Do kapsy ČSOB. A rovnou zjišťuju, že je k tomu potřeba bankovní identita. Samý klacky pod nohy, ale identitu jsem loni jednou použila a tak máme naději, že si nakoupíme. Několikrát se snažím s mizerným signálem přihlásit do aplikace, opsat všechny sms kódy a kódy z e-mailu, ale až u silnice na Mezivrší se mi podaří konečně vše úspěšně splnit. Zabralo to jen 3 kilometry, ale máme hotovo. Jako výsledek mého snažení dostávám QR kód pro vstup do prodejny, který platí přesně 2 minuty. Tak to su teda zvědavá, jestli nás to tam zítra ještě pustí.

Rozhledna Anna. Orlické hory, září 2024

Anenský vrch. 18:15.
Dosáhli jsme dnešního cíle včas. Do západu slunce zbývá půl hodiny, takže si stihneme dát večeři, než bude čas vyběhnout nahoru. Zatímco jíme, příchází rodinka fotografů. Rodiče s dcerou, která je určitě o něco starší, než já. Smějí se, že přišli akorát k prostřenýmu stolu, ale nakonec krmí oni nás.

Anenský vrch s výškou 992 metrů hostí rozhlednu Svaté Anny, patronky Orlických hor, již od roku 2010, ale letos byla přes léto zavřená kvůli nutným opravám. U rozhledny navíc stojí krásný bílý zrekonstruovaný mariánský sloup z 18. století, který tu podle mě určitě nebyl ani při mé první návštěvě v roce 2016, ani při té druhé v roce 2021. A opravdu, sloup se sochou Panny Marie se na Annenský vrch vrátil po 87 letech právě letos v září, kdy byl před 14. dny i vysvěcen farářem z Neratova.


Na rozhledně se dáváme do řeči s rodinkou, zatímco sluníčko se klaní k obzoru. Dcera má jen velký kompakt, prý zrcadlovku dnes nechala doma a maminka zrcadlovku taky má, ale kvůli váze moc nevozí. Tatínek totiž všechno parádně vyfotí tak, že je to zbytečné táhnout se s obří zátěží. Tatínek fotí na mobil odlesky od sluníčka, lámající se přes brýle a skrz vlasy a obě dámy neustále šteluje, ať je úhel dokonalý. Je vidět, že mají všichni fotící gen a tak pozorujeme zapadající sluníčko a bavíme se o fotkách, z nichž některé můžeme rovnou obdivovat.

Když pak vytáhne maminka čokoládový sušenky a krmí nejen svou rodinu, ale i Filipa, je to dokonalý závěr dne. Ten si po dnešku takovouhle sladkou tečku zaslouží, protože prej všechny uženu. Všechny. Jsou to ale jen škaredé pomluvy, které se vůbec nezakládají na pravdě. Filip je moje skoro o dekádu mladší naděje, ale dnes vypadá utahaný i on. Odmítá i noční blbnutí se stativem při focení nádherné oblohy, která se klene nad paloukem s rozhlednou Annou, která tu stojí od roku 2010. Prý půjde radši spát, aby to zítra přežil. A přitom jsme měli jen 24 kiláků a necelých 600 metrů převýšení. Taková dovolenková pohodička.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz