Trasa: https://mapy.cz/s/gapokadate

Konečně je to tady. Moje jarní dovolená, přesunutá kvůli natrženému lýtku na září. Orlické hory. Původně jsem chtěla přejít celý hřeben Orlických hor, od Olešnice v Orlických horách na severu a postupovat jihovýchodním směrem až do obce Štíty na druhé straně. Ale nakonec jsem se spokojila i s cílem mnohem menším. Pojďte si užít Orlické hory mýma očima.

DEN 1. Pátek.
Už teď mě bolí záda a to jsme ani nevyrazili na vlak. Bágl měl bezmála 18 kg hned ráno při odchodu z domu, ale po dopoledním srazu s kamarádkou pekelně ztěžkl o darované kilo oříšků. Mirka ví, jak mě potěšit, tak jí dávám batoh pro jistotu potěžkat, aby si líp to oříškový utrpení uměla představit. Prozřetelně jsem si ale doma žádný oříšky nepřibalila v očekávání pravděpodobného. A dobře jsem udělala. S batohem odlehčeným alespoň o svačinku snězenou ve vlaku vyrážíme v podvečer z Olešnice v Orlických horách vstříc prvnímu kopci. A co čert nechtěl, hned na prvních metrech nám přivál vietnamskou večerku, kterou nemůžu nechat jen tak. Zmrzlinka na cestu se totiž hodí při každé příležitosti.

U pokladny chvíli počkám, než se anglicky mluvící muž v pohodě domluví s mladým Vietnamcem, a pak jde na řadu další zákazník. Tady na hranici Česka a Polska mě nepřekvapuje, že pokladní okamžitě zdraví polsky. Jaké je ale jeho překvapení, když zákazník začne mávat dřevěnýma špejlema a snaží se z něj ukrajinsky vymámit kovové rošty na šašlik. Vietnamec bezradně kouká a Ukrajinec rezignovaně poklepává na špejle. Zakročím a vysvětlím, o co muži se špejlemi jde. Všichni jsou spokojení, jak se situace hezky vysvětlila a navzájem jsme si v jazykovém koutku dopomohli k výsledku. Přemýšlím nad tím, že nám Čechům je ukrajinština i ruština v některých případech celkem srozumitelná, ale vietnamskému muži, přestože umí minimálně vietnamsky, anglicky, polsky a česky je zcela nesrozumitelná. Asi to podobenství jazyků ze stejné rodiny funguje nejlíp právě na rodný jazyk a tak mám nemalou výhodu já, jazykově nenadaná.

Vycházím z obchůdku a Filip je už v družném hovoru s cyklistou, jehož kolo je obtěžkáno brašnami s podobným obsahem, jaký se nám ukrývá v krosnách. Prý v kempu na Pastvinách spal úplně sám a většina hospod na trase už ukončila sezónu, ale nás to nezaskočí. Máme totiž jako vždycky plný batohy jídla.

Když konečně vyrazíme, je 17:20. Západ slunce má být dnes v 18:40 a tak máme hodinu a kousek na 4,8 km a 480 výškových metrů. Snažím se šlapat, co to dá, ale ono se to moc nedá. I přes druhou půlku září je v podvečer nečekané teplo. Babí léto, které jsem si na dovolenou přála, zřejmě dorazilo přesně na čas. Letos jsem už pár kiláků s krosnou natrénovala, tak mi to do kopce jde překvapivě rychle, ale pořád to není dost rychle.

Stoupáme neúnavně k našemu cíli. Slunce se kloní nízko k obzoru a na obloze poletují poštolky. Smrkové kmeny se v nízkém slunci barví do červena a mezi stromy zavane silný poryv větru. Ten známý pocit euforie, co se dostaví s prvními kroky, zná snad každý, kdo se pravidelně vrací do přírody. Jsem natěšená a plná energie. Všude kolem mě je les a za zády mi funí kamarád, který se ochotně zastaví všude tam, kde potřebuju absorbovat atmosféru místa. On totiž taky občas potřebuje absorbovat. Kyslík.

Vrchmezí. 19:00.
Vrchmezí (1084 m), polsky Orlica, je na polské straně Orlických hor jejich nejvyšší vrchol, a tak nepřekvapí, že se na něm tyčí mohutná rozhledna, která je již třetí v pořadí, a že ji postavili v roce 2020 právě Poláci. Právě rozhledna je náš dnešní cíl, ke kterému upírám naději ještě na jejím úpatí, kde shazuju batoh a běžím po schodech na ochoz. Výstup na pátý nejvyšší vrchol Orlických hor v ČR nám zabere o 20 minut víc, než by bylo vhodné. Když vyběhnu na rozhlednu, v nastávajícím šeru a oparu už stěží rozeznávám vzdálené kopce.

Turisté tu mohli obdivovat rozhled z hlavního hřebene už v polovině 19. století z vyměřovací věže, na jejímž místě v roce 1880 vznikla 16 metrů vysoká dřevěná rozhledna, kterou o pár let později následoval i hostinec. V roce 1901 byla chátrající věž nahrazena znova dřevěnou, ale o něco vyšší rozhlednou. V době jejího vzniku již také KČST značila první turistické trasy v oblasti. Bohužel situace po druhé světové válce, odsun obyvatel a změna polohy státní hranice přinesla zkázu oběma stavením.

Do třetice se Vrchmezí dočkalo rozhledny, inspirované vzhledem té původní, právě v roce 2020. Tentokrát však dřevěnou rozhlednu nesou kamenné základy, mezi které se vešlo i několik stolů k odpočinku. Stříška nad stoly před deštěm moc neochrání, ale dnes má být noc suchá, i když větrná. Neváháme dlouho. Tak moc foukat, aby mě to odfouklo ze stolu, určitě nebude.

Noc byla neklidná a větrná. Fučelo tak, že každé vystrčení hlavy ze spacáku hrozilo ofouknutím všech částí těla, které nebyly kryté. A to jsem byla zababušená v obřím šátku tak, že mi nelezly skoro ani oči. Kromě větru a chrápání kamaráda mě ale dnes budily i zvuky přírody. Co to je za zvuk? Ale vím to prakticky okamžitě. Jeleni.

Slyšeli jste někdy troubit jeleny? Pro mě to byla premiéra a měla jsem při prvním probuzení velikou radost z takového silného zážitku, i když mi pár vteřin trvalo, než mi došlo, co jsou ty zvláštní hluboké zvuky zač. Být jelenům na doslech bylo úžasné a někteří z nich byli zřejmě jen pár desítek metrů od nás. Napřed se ozval jeden. Po chvíli se ozval další, nebo možná ten stejný. Ale po půlnoci už troubili, jak kdyby měli nachystané představení pro lesní zvěř. Troubení se ozývalo z mnoha směrů a z různých dálek, a u toho se už fakt nedalo zamhouřit oka. Lesním tvorům vydrželo troubení celou noc a ještě i hodinku po východu slunce se sem tam nějaký ozval. Během dne jsme pak už jediného jelena zatroubit neslyšeli. Asi konečně usnuli.

Svítání nad Králickým Sněžníkem z rozhledny Vrchmezí.

Během noci klesla teplota k 9,1 °C a teplá noc předvídala další teplý den. Babí léto, přesně jak jsem si přála. Přesto jsem se nahoře na rozhledně musela pořádně zachumlat do šátku i do rukavic. V setmělém šeru nic nenasvědčovalo tomu, že takhle vypadá teplý den.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz