Se stavbou této jednokolejné a úzkokolejné trati (rozchod pouhých 1 067mm) bylo započato roku 1878, když tehdejší premiér Jižní Austrálie Sir William Jervois ceremoniálně vykopal první hroudu.

Trať vede pouštním terénem mezi jezery Frome a Torrens, která jsou po většinu času nedozírné solné pláně a jen výjimečně se naplňují vodou. To tehdy, když půl roku předtím hojně naprší v Queenslandu. Krajina kolem této trati vděčí za svoji jedinou vláhu artéské vodě. Tato buď vyvěrá samovolně na povrch, ale ve většině případů to jsou artéské studny a vrty. Trať následovala průzkumnou cestu, kterou roku 1862 poprvé prošel legendární průzkumník klokaního vnitrozemí John McDouall Stuart. Stejnou cestu následovala telegrafní linka, co spojila Klokánii se světem roku 1872 a nakonec i tato železniční trať.

Jméno trati je odvozeno od Afghánských poháněčů velbloudů, kteří byli do Klokánie i s velbloudy importováni za účelem zabezpečení dopravy na outbacku devatenáctého století. Jméno Afghan je příliš dlouhé a tak v hovorové klokánštině se ujalo slovo Ghan. Velbloudí karavany zabezpečovaly v devatenáctém a počátkem dvacátého století dopravu lidí, materiálů a zásob do nitra tohoto suchého kontinentu. Koráby pouště, jak se také velbloudům říkalo, dopravovaly od pobřeží v Jižní Austrálii do středu kontinentu vše. Poštu, piána, motory, nábytek, pasažéry a nezbytné zásoby potravin. Cesta byla dlouhá, 1 525 km a vedla jednou z nejnehostinější krajinou na světě. A tak již koncem devatenáctého století bylo zřejmé, že vybudování železnice umožní rozvoj australského vnitrozemí.

Trať se začala stavět z přístavu Port Augusta a pomalu mířila na sever. V červnu 1880 dosáhla městečka Hawker, v červenci 1881 Beltanu, Marree, v lednu 1884 Oodnadattu, 7 ledna 1891. Městečko Stuart, jak se tehdy Alice Springs jmenovalo, dosáhla až roku 1926, kdy tam 6. srpna přijel první parní vlak. Po dokončení stavby a také díky rozvoji automobilismu, začaly velbloudy vytlačovat náklaďáky a velbloudi byli vypuštěni volně do pouště. Těmto se v australských pouštích nezvykle dařilo a dodnes daří. Po zdejších pouštích tak pobíhá více jak 60 000 potomků těchto jednohrbých velbloudů z Afghánistánu, co pomáhali bílému muži "dobývat" tento kontinent. Navíc tito jsou geneticky nejčistší velbloudí rasa a šejci ze středního východu je zde odchytávají na zlepšení chovu těch jejich pěstovaných k závodům, či dostihům.

Původně se uvažovalo, že trať povede celou cestu z jižního pobřeží až k severnímu do města Darwin. Toto se však kvůli velké hospodářské krizi neuskutečnilo a trať skončila v Alice Springs. Až roku 1980 byla postavena nová, moderní trať se standardním rozchodem. Tato vede trochu jinou cestou a nazývá se, jak jinak než Ghan. Tato po 2 979km končí až v Darwinu. Její vybudování stálo nás, daňové poplatníky, 1,3 miliardy klokaních dolarů. Po nové trati nejezdí jen turisté, ale hlavně nákladní vlaky a její strategický význam pro Klokánii také není zanedbatelný. A tak roku 1980 byla stará trať zrušena. Avšak cesta, co kolem této trati vedla, byla vylepšena a nyní je populární k průjezdu terénními vozy pro dobrodružné cestovatele. Z bývalých stanic a seřadišť zbyly jen ruiny. Koleje a pražce byly ve většině vytrhány a použity buď do šrotu, nebo na stavby. Zůstal jen násep a staré mosty.

Nehostinná krajina, kudy vedla stará železnice, nebyla vždy jen poušť. V této krajině někdy i zaprší a pak voda zaplaví vše, včetně trati. A tak se stávalo, že občas vlak nedojel na čas. Jak se stalo i v roku 1970, kdy po velkých deštích nikdo vlak neviděl po tři měsíce. Nejdůležitější potraviny byly po tuto dobu dopravovány do Alice Springs letecky. Za tři měsíce se vlak v Alice Springs objevil k úlevě pasažérů i místních obyvatel. Nespolehlivost této železniční trati byla legendární. Vlak měl často zpoždění kvůli záplavami strženým mostům či podemleté trati, nebo pražcům sežraných termity. Když byla příhodná konstelace hvězd a vlaku nic nebránilo v jízdě, tak za dva dny dojel z Port Augusta do Alice Springs celých 1 525 km.

Roku 1988 The Ghan Preservation Society otevřela muzeum na vedlejší koleji jménem MacDonnell, 10km na jih od Alice Springs.

Cestou kolem bývalé trati je stále co k obdivování. Ať už to jsou pouštní kytky, brouci a ještěrky s ptáky, artéské studny a nebo teplé prameny minerální vody v Coward Springs. Jména starých stanic zní pro uši trochu exoticky. Wongianna,Curdimurka, Irrapatana, Nilpinna, Warrina, Oodnatta a podobně. Trať také procházela největší dobytčí farmou na světě. Jmenuje se Anna Creek a má rozlohu 24 000 km čtverečních a tak je větší než Belgie. V tomto prostředí je možno uživit zhruba jednu krávu na kilometr čtvereční, tak je patrno, těch krav tam byly mraky. Dodávky vody tam obstarává 50 artéských vrtů a ročně farma exportuje 6 000 krav, povětšině do USA, Jižní Koreje a Japonska.

Jedna z osad a bývalá železniční stanice se jmenuje William Creek a žijí tam 2 osadníci. Hospodský a jeho žena. Před hospodou je cesta rozšířena a slouží i jako přistávací dráha malým letadlům. Je tam i karavan park a pokoje k přespání. Interiér hospody je nezapomenutelný, jak jistě přisvědčíte, když mrknete na fotky. Přes širokou prašnou cestu, na které občas přistávají malá letadla, je malý park se zbytky raket co se vystřelovaly do horních vrstev atmosféry z nedaleké raketové střelnice ve Woomeře. Tedy vlastní osada Woomera je od William Creeku asi 250 km, ale hranice střelnice jsou nedaleko. Také tam je telefonní budka automatického veřejného telefonu, co funguje přes digitální radiovou síť. Poháněn je solárními články.

Mezi Curdimurkou a Coward Springs je asi dvoukilometrová odbočka k Mound Springs, tedy jakýmsi pahorkovým pramenům. Zde vystupuje artéská, silně minerální voda na povrch a usazené minerály tak vytvářejí pahorky až 30 metrů vysoké v krajině připomínající Mars. V rovinách mezi pahorky je povrch buď rudý nebo bílý. Oxid železa nebo zaschlé minerály, převážně sůl. Jediná vegetace tu roste v bezprostřední blízkosti pramene, kde je trochu vláhy, tedy obvykle na pahorku. Na vrcholu vytváří prameny malá jezírka teplé a chuťově dosti odporné avšak průzračné vody. V této žijí různé potvůrky ne nepodobné žábronožkám. Jinak v této marťanské krajině moc života neuvidíte.

Finke, bývalo důležitým dopravním uzlem na této trati. Zde byly dílny na opravy, voda a výtopna pro lokomotivy. Osada vzkvétala, byla zde i škola, několik hospod, kostel a pár obchodů. Jakási osada středisková. Také tam teče známá řeka Finke, která je nejstarší řekou na světě. Tedy která teče stále stejným korytem po 500 milionů let, když zrovna teče. Po většinu roku je její koryto suché. Řeka pramení, nebo lépe je vytvářena v západním pohoří MacDonnellově pod horou Mt. Ziel soutokem dvou potoků Davenport a Ormiston, aby po zhruba 600 km končila v Simpsonově poušti, kde se vsakuje do písku.

Když zrovna naprší, tak tato řeka dovede co jiné řeky na světě. Zaplaví okolí, proud strhává mosty a podemílá silnice a starou železniční trať Old Ghan. Osada Finke po zrušení trati v roku 1980 začala chátrat, stala se jakýmsi centrem místních domorodců a nyní jí říkají Apatula aboriginal community. Škoda. Z pěkné osady se stala špinavá a zaneřáděná díra, kde necítíte potřebu ani zastavit. Tedy nebýt četných pozůstatků této slavné staré trati a co k ní patřilo. Jednou do roka je však tato díra centrem pozornosti. Na bývalém železničním seřadišti je start a cíl dvoudenního automobilového závodu pouští z Alice Springs do Finke a zpět.

Další fotky najdete zde