Když se svezu autobusem na kraj sídliště, seběhnu tam kolem Trojského zámku za půl hodiny. Už jsem v ní nedávno okouněla a zjistila, že je tam ledacos vidět - veverky, vodní ptáci, straky - ne snad na vrbě, ale pod ní a rovnou třeba pět kousků najednou, spousta sojek včetně jednoho patriarchy velkého jak vrána, žluvy... a ještě navíc veverky, přivádějící k amoku nejprve venčící se psy, posléze jejich paničky a pány.

Pro mimopražské přikládám něco faktů... 

Můj plán byl jednoduchý - projdu Stromovkou k nádraží Bubeneč a svezu se vlakem a pak autobusem domů. Ve Stromovce už to místy vypadá na jaro. Když jsem natěšeně fotila vrby u rybníka, došel mě zahradník a povídá: "Jestli si chcete vyfotit něco hezkého, tak u Místodržitelského letohrádku kvete třešeň." Tak jsem to vzala tím směrem, nejdřív kolem rybníků. Nesla jsem si rohlíky pro ptactvo nebeské i vodní - posledně jsem tam viděla dvojici, která kolem sebe měla odhadem tak dvě stovky kachen, potápek a ještě něčeho, co neznám :-)

Ptáci jsou zkušení, z rybníka se hrnuli na první zašustění sáčku. Takže špičku pro mne (moc ráda špičky) a už házím kousky rohlíku, kachen uspokojivě přibývá… a najednou se všechny vznesly, případně otočily a utekly zpátky do vody. Koukám vyjeveně, co se děje, a on se ke mně řítí pitbulí dorostenec, spíš ještě štěně. A co prý že to mám k jídlu. Rohlík? Tak dej ochutnat. Ještě, no ještě, nebuď škrt!

Ten pejsek vdechnul jeden a půl rohlíku dřív, než jsem si stačila srovnat myšlenky (neviděla jsem kolem sebe nikoho, komu by mohl patřit. Honem jsem přemýšlela, jak ho případně chytit, měl obojek, ale dost široký a těsný.... A navíc byl jak na péro, chviličku nepostál, ani vyfotit se mi ho nepodařilo). Naštěstí se za chvilku vynořily tři maminy s kočárky, další pes - a bylo jasno. Takže happy end, akorát já už neměla co nabídnout sýkorkám. Ty mají krmicí strom nedaleko, jsou na něm dva domečky a několik lojových koulí v různém stádiu oklovanosti. Moc jsem tam toho nemohla pořídit, tak tedy vzhůru k letohrádku.

Třešnička u letohrádku je maličká, ale stála za ten výstup (anemická dáma není jen interesantně bledá, ale též dýchavičná jak parní lokomotiva). Bohužel je odtud taky pěkně vidět na stavební činnost kolem bývalé Šlechtovy restaurace - souvisí to s výstavbou tunelu Blanka (v rámci silničního městského okruhu mají pod Stromovkou za šest let jezdit auta), aspoň myslím, ceduli nevidno. Možná že to skončí opravením Šlechtovky, ovšem moc v to nedoufám...

Ale čas už mne tlačil, tak honem zase dolů, zkontrolovat staré stromy, obdivovat kvetoucí jehnědy - a už jsem u nádraží a spěchala jsem tak, že teď mi zbývá ještě půl hodinky. Dobře, zaběhnu se podívat k Malé říčce.

Malá říčka je dnes už slepé rameno Vltavy. Kdysi poháněla Císařský mlýn (další památka, o které by se dalo poplakat). Když jsem byla dítě, stála na jejím břehu zahrádkářská kolonie. Dávno už tam není, místo ní vyrostl sportovní areál, ale zase se k vodě může z obou stran a břehy jsou moc pěkné. Malá říčka patří vlastně taky ke Stromovce, ale je od ní tak trochu oddělena železničním náspem. Po povodni v roce 2002 je moc pěkně upravená, ostatně jako celá Stromovka. Honem pár fotek a zpátky na nádraží.

Vlak jel, pravda, trochu jinam, než jsem si myslela (běžný chyták: existuje stanice Holešovice a zastávka Holešovice. Kdo je nepozorný, přijde na to, až když zjistí, že přijel jinam), ale nakonec jsem dojela v pořádku a včas.

A mimochodem, taky už jsem viděla kvést zlatý déšť. A prý v únoru bude teplo :-)