V pánské společnosti jsou ovšem prvním tématem automobily, koně, rugby, kterému se tu říká footy, kriket a někdy i ženy. Ve stejném pořadí jak jsem uvedl. Také je třeba objasnit, že zdejší hospoda je vlastně pub a liší se od té české asi jako Austrálie od zemí Českých.

Nu, zpět k tomu, co se mezi lidmi povídá. Musím však předeslat, že se obvykle jedná o témata politicky nekorektní, která se v médiích často nevyskytují, neboť zodpovědným redaktorům by hrozil finanční či jiný postih. Následující je jakýsi všeobecný souhlas té které skupiny na dané téma.

Skupina lidí zapojená do pracovního procesu souhlasí, že sociální zabezpečení je příliš lákavé. Občané, kteří jsou s jakoukoliv prací na štíru mohou pohodlně žít na nezaměstnanecké podpoře. Zvláště svobodné matky s několika dětmi (každé s jiným otcem - kterého nemusí uvést) si ze své situace dělají "business". Pro pomocného dělníka s několika dětmi a manželkou v domácnosti je finančně daleko výhodnější pobírat podporu s příplatky na děti a manželku, než jít pracovat.

Je však nutno dodat, že vedle této skupiny prakticky nezaměstnatelných, kteří nikdy nedělali a dělat nebudou, je i početná skupina těch, kteří by rádi pracovali, ale díky tomu, že dosáhli kmetského věku 45 ti anebo snad i 50 ti let, tak je téměř nikdo nezaměstná. Toto je ztráta pro společnost, když um a zkušenosti této skupiny nenajdou uplatnění. Však četní dávají svoje zkušenosti jako dobrovolníci zdarma k dispozici. Zřejmě by neměla být nezaměstnanecká podpora jednotná pro všechny, tak jak je.Ti co většinu svého života pracovali, platili daně a nyní vykonávají dobrovolnou bezplatnou práci by měli být zvýhodněni oproti těm, co v životě na poctivou práci nesáhli a celý život parazitují na společnosti.

Skupina občanů ne vlastní vinou na nezaměstnanecké podpoře, ve věkové kategorii od 45 let výše není s úrovní sociálního zabezpečení spokojena. Už díky tomu, že se jim drasticky snížil příjem a tak byli nuceni podstatně změnit styl života. Ne, hladem nikdo netrpí, avšak shledání, že mimo nezbytností na nic jiného nezbývá na náladě těmto lidem nepřidá. Vědomí, že v jejich věku je prakticky nikdo nezaměstná také nevyloudí úsměv na zachmuřené tváři.

Průbojnějším jedincům nezbývá než si založit nějaký samostatný business a snažit se slušně uživit prací. Bohu díky zde nevládne snobský názor na lepší a horší práci. Když něco dělám a dělám to dobře a s fortelem, tak jsem za to slušně zaplacen. Je už jedno jestli jde o umývání nádobí, obsluhu hostů v pubu, koupání zvířecích domácích miláčků, stříhání trávy a nebo oprava auta, ledničky či ošetření a nebo operace v nemocnici.

Obě tyto skupiny se však shodnou na tom, že kdo australské sociální zabezpečení zneužívá nejhrubším způsobem jsou původní obyvatelé Austrálie, Austrálci. Zde je však nutno diferencovat. Nejedná se tu o čistokrevné domorodce, co žijí ve svém kmeni v buši. Tito vedou svůj tradiční život a jsou velice slušní. Jedná se o míšence, některé jen se 128tinou domorodé krve v žilách, kteří žijí obvykle v ghetech ve městech. Tito jsou neobvykle vokální. Velkohubě se domáhají výsad o kterých se bílému muži ani nesní.

Ať už to je upřednostnění v přidělování státních domků a nebo bytů, poskytování bezúročných půjček a četných přídavků ke standardní podpoře. O jejich politických akcích by bylo dlouhé povídání. Většinou jsou založeny na falešných prohlášeních o posvátných územích a nárocích na tak zvané "tradiční" území. Této skupině se úspěšně podařilo zasít pocit viny do srdce bílého muže a jaksepatří tohoto pocitu ke svému prospěchu zneužívat.

Další téma bývá otázka přistěhovalectví, čili imigrace. Od počátku sedmdesátých let, kdy byla tehdejší Whitlamovou labouristickou vládou zrušena white only policy, kdy legálně se do Austrálie mohli přistěhovat pouze Evropané či Američané, byla země klokanů zaplavena legálními přistěhovalci a utečenci z celého světa. Největší procento je z Asie a blízkého východu. Imigranti z Arabských zemí, Číny, Indonésie a Afriky tu pomalu ale jistě vytváří pátou kolonu.

Je to vrstva občanů, kteří dávají docela otevřeně najevo, kde by byla jejich loyalita v případě vojenského konfliktu. Z hlediska Australské bezpečnosti to není zanedbatelný problém, zrovna tak jako zvýšený příliv nelegálních přistěhovalců připlouvajících na lodích z těch stejných zemí. Jen internace a "processing" těchto ilegálů stojí daňové poplatníky přes miliardu dolarů ročně.

Velice bolavé téma je úděl australské post-industriální společnosti. Díky novému mezinárodnímu ekonomickému pořádku byl za posledních dvacet let úspěšně dokončen transfer of technology. Nebyl to však transfer ve smyslu pomoci zemím třetího světa - poskytnutí technologických znalosti. Do těchto zemí se s technologií přestěhovaly i podniky co dříve v Austrálii vyráběly od elektroniky přes strojní výrobky až po potravinářský průmysl.

Austrálie tak nyní importuje to, co byla dříve schopna sama vyrobit. Nastal odliv mozků, pro které tu, díky tomuto jevu, není uplatnění. Velké procento těchto odborníků, co v těchto průmyslových odvětvích pracovalo rozmnožilo řady nezaměstnaných a tak i když nechtě zatížili systém sociálního zabezpečení.