Když tu on najednou promluví a řekne: "Víš, vždycky jsem hrozně chtěl jet do Kostariky, nikdy k tomu nebyla příležitost, nikdy jsem neměl s kým… co bys řekla tomu, že bychom tam na přelomu října a listopadu vyrazili?"

A ona drží ze všech sil žehličku, snaží se nevolat nahlas "hurá" a zároveň se snaží si vzpomenout, kde se Kostarika v té Americe vlastně nachází (zde se omlouvám všem zeměpiscům, ale já to takhle nahned fakt nevěděla…:).

Malé okénko pro neználky, jako jsem byla já:

Kostarika je malá středoamerická země (50 100 km2), která se rozprostírá mezi Nikaraguí a Panamou a omývá ji Karibské moře z jedné strany a ze strany druhé Tichý oceán. Je to ráj pro cestovatele, který je láká na své přírodní krásy, které patří k těm nefantastičtějším na světě. Mlžné pralesy, činné vulkány, hory dosahující 3 820 m n.m., tropické deštné pralesy, říční soustavy v džungli, sopečná jezera, pobřežní bažiny, šnorchlování a potápění mezi tropickými, korálovými útesy, surfování…. Kostarická fauna a flóra je díky přírodním podmínkám nesmírně rozmanitá, také proto Kostarika více jak polovinu svého území prohlásila za chráněný přírodní park a už v roce 1948 zrušila armádu, přičemž je ze zemí Latinské Ameriky nejbezpečnější a nejpřátelštější.

No, a protože časem vše dobře dopadlo, sehnaly se letenky, peníze na cestu, všechna očkování, vybrala se příslušná dovolená, tak jsme najednou stáli na konci října ve středu v 5:00 ráno v Ruzyni na letišti a můj přítel měl s sebou takový baťůžek a já měla s sebou bágl, který vážil cca 26 kg. Nevím, co jsem si tehdy představovala. Průvodce Kostarikou jsem měla nastudovaného celkem solidně a přestože jsem věděla, že během těch 14 dní boty na podpatku potřebovat opravdu nebudu, tak co kdyby, že... no jo, už byly prostě v batohu spolu s dalšími kosmetickými a oblečkovými nepotřebnostmi, pak i v zavazadlovém prostoru, a my se vzduchem rychle, přes zasněžené Alpy, blížili k Zürichu.

V Zürichu jsme přesedli na letadlo do Newarku, kde jsme po poklidné cestě přistáli po přibližně osmi hodinách. Tam jsme hledali přestup do San José - Costa Rica. Kdo kdy byl na Newarku a zná nové americké bezpečnostní předpisy chápe, že jsme ještě byli rádi, když místním rozhlasem chrčeli něco jako Uaojá (jmenuji se Rafajová), Dan naštěstí (doposud nechápu jak to rozpoznal) reagoval a táhl mne k příslušné přepážce, kde chtěli na poslední chvíli zkontrolovat naše víza a letenky.

Tak a poslední, třetí letadlo a posledních 5 hodin z celého 20 hodinového letu. Sedíme ve "trojce" u okna, Dan do uličky, já uprostřed a u okýnka skutečně velmi, velmi kyprý černoch. Nakonec vzdávám snahu sedět alespoň trochu pohodlně a stojím zemdlelá v uličce. Černoch se na mne začne totálně zubit, vstane, pokyne, ať se usadím zpátky a jde si sednout úplně dozadu do poslední volné řady. Díky díky. Byl opravdu milý. V San José přistáváme přibližně v 21:00 ve středu večer. V ČR je tou dobou už čtvrtek ráno.

Výstup z letadla se rovná ráně do palice uštědřené v tropickém skleníku. Vedro, dusno, totální vlhko a úplně jiná vůně vzduchu, taková divoká, květinová, vzrušující, neznámá… Zavazadla i přes všechny přestupy naštěstí dorazila s námi, tak bereme taxi a míříme do našeho ubytování na jednu noc, které jsme si předem zamluvili z Prahy. Jedná se o pension Casa Hilda, který je (dle mapy) kousek od autobusového nádraží, ze kterého chceme jet druhý den odpoledne autobusem na Karibské pobřeží - do Cahuity.

Pokojík je v sympatickém, ale podzemí, já vybaluji a vyhazuji rozbitou kosmetiku (se zavazadly se na letištích opravdu nemazlí), zvykáme zatím krásně suché věci na vlhkost, které se až do Prahy nezbaví. Pak si v hotelu přes ulici na spravení chuti dáváme každý dvě malá pivínka na dobrou noc, a to všechno neznámé, ale už tak očekávané dobrodružství je najednou hmatatelně cítit ve vzduchu.

Čtvrtek, den druhý:

Jelikož máme rozhozený čas (kostarický čas je cca o 8 hodin pozadu za časem středoevropským), tak se budíme už v šest ráno místního času, všechno oblečení je vlhké a na všem je rosa. Dostatečné upozornění, abychom si na všudypřítomné vlhko zvykli dřív, než nám začne vadit.

Tak tedy prohlídka hlavního města San José. Je sice jiné, než na co jsme zvyklí, ale nepřipadá nám na něm nic zvláštního k vidění - hlavní třída vypadá jak naše normální ulice. Národní divadlo jako naše úplně normální divadlo. Hlavní náměstí je jako naše obyčejné náměstí. Všude hrozný smrad z automobilů a smog až hrůza. FOTO (San Jose běžná ulice)

Ještě rádi se sbalíme, dohodneme si ubytování na náš poslední den pobytu (ó ó ó jak je to teď vzdálená chvíle) a odvelíme se pěšky tropickým deštíkem na nedaleké autobusové nádraží na spoj do očekávané Cahuity na Karibském pobřeží.

Určitě nejsme jediní, kteří jeli v Kostarice autobusem. Ale každé poprvé je poprvé - když s vámi poprvé řidič autobusu předjíždí z kopce po dvojité plné čáře kamion s banány, tak si řeknete - hm, má smysl pro adrenalin, ale když to udělá po páté, navíc v nepřehledné zatáčce, a přímo proti vám jedou dva kamiony v každém pruhu a vy na to ze svého sedadla jenom tak zíráte a nevydáte ani hlásku, protože věříte, že váš řidič je asi teda profík a ví co dělá, že se prostě mezi ty protijedoucí kamiony s banány vejde a on se nakonec vejde...

A všude okolo jsou naprosto neuvěřitelné pohledy do rozervaných údolí porostlých deštnými pralesy a pořád dál jsou další údolí porostlá dalšími, ještě divočejšími pralesy a vy tam prostě tak sedíte a zíráte a nejste z té krásy okolo schopni slova.

Po cca dvou hodinách se mění podnebí, protože sjíždíme ke Karibskému pobřeží a všude okolo jsou rozsáhlé banánové a ananasové plantáže. Jedete-li pár hodin okolo banánové plantáže, tak konečně pochopíte, odkud se berou všechny ty miliony trsů banánů, které koupíte ve všech super, hyper a makrech. Taky si tedy do morku kostí uvědomíte tu lidskou práci, která se všem těm banánům a ananasům věnuje.

Karibské pobřeží je významně méně turistické a je mnohem chudší než tichomořské, infrastruktura se tu rozvíjí znatelně pomaleji, je tu dost málo jakýchkoliv silnic. Jen zdolání 45 km cesty z Puerto Limón (nejdůležitější přístav této strany kostarického pobřeží) do Cahuity, trvá hodinu a půl. Místní nám pak řekli, že asfaltová silnice byla postavena před něco málo 10 lety, před touto dobou trvalo dostat se do PL pralesem více než dva dny!!!

Složitost cesty sem a z toho plynoucí izolovanost naštěstí vedla jen k malému vlivu "té pravé civilizace". Je tu nezničená příroda, zcela specifická uvolněná, poklidná, nespěchající atmosféra, kreolské nářečí, všude puštěné reagge, množství ebenově černých, krásných lidí.

Na karibském pobřeží Kostariky je snad jen jeden hotelový komplex (jeli jsme okolo, je dost fuj), jinak se můžete ubytovat jen v tradičních cabinas, tedy domcích nebo pokojích, vybavených postelemi, větráky, koupelnou, v lepším případě kuchyní. Odměnou je vám, kromě jiného, úplné propojení se životem místních.

Hrozně rychle se setmělo. Je necelých osm hodin večer, když vystupujeme z autobusu v Cahutitě a kromě pouličního osvětlení je naprostá tma. Pro turistu vypadá Cahuita trochu podezřele. Končí tu asfaltová silnice, všude dál jsou jen udusané, prašné cesty, pár černochů už čeká na příjezd autobusu a nabízejí nám ubytování. Házíme bágly na záda, já tedy se znatelným heknutím a vydáváme se směrem, který jsem určila.

Vybrala jsem nám již v Praze v Cahuitě ubytování a mapka vypadá tak jednoduše!! Když chodíme temnými ulicemi poněkolikáté okolo stejného místa a já už skoro nemůžu chodit, tak Dan rozhoduje, že půjdeme úplně jinam. Když dojdeme k vratům docela hezky vypadajících bungalovů, zhasnou i pouliční lampy. Později se dozvídáme, že vypadla elektřina na nějakém vzdáleném rozvaděči a světlo bude nejdřív za pár hodin. Bungalovy po všem tom trmácení vypadají výborně, moře šumí příbojem hned vedle prahu, pronajímatelé nám rozsvěcují svíčku, tak se ubytováváme a jdeme pomocí půjčené baterky na naši první kostarickou večeři.

Další fotky najdete zde