29.3.2024 | Svátek má Taťána


ROZCESTNÍK: Mawenzina cesta (závěrečný 9. díl)

23.8.2021

Předchozí díl najdete zde.

Lužické hory

Trasa: https://mapy.cz/s/cahosabuta

Dny 23 - 25.

Neděle 6. 6.  2021. Zlatý vrch. Den 23.
Zlatý vrch – Milštejn, odchozeno: 26,6 km (celkem 431,6 km)

V noci klesla teplota na 14 °C, takže jsem byla většinu noci uvařená a spacákem jen zlehka přikrytá. Až tak moc teplý to místečko být fakt nemuselo.

Lužické hory, červen 2021. Ráno nás vítají nejen komáři, ale i jiný hmyz.

Je ulepená, navlhlá inverze. Když stoupám na kamenný výčnělek pro epesní fotku vrcholu Jehla, vystupujícího nad mraky, zjišťuju, že baterka ve foťáku je kaput. No znova sem teda nepolezu a navíc snídaně už čeká…

Za Zlatým vrchem jsou parádní bučiny a cesta přetíná několik pramínků. Dneska bude vody dost, ale i tak nabírám plný láhve. Vedro je děsný a voda se určitě bude ztrácet skoro sama.

Stromy jsou tu nádherné

Cesta po zelené kopíruje naučnou stezku Okolím Studence, která je moc hezky udělaná a provází nás hlavně přírodníma zajímavostma. Lesy jsou převážně bukový a místy z lesa vystupují velký skalní stěny i útvary. Klesáme k obci Mlýny, kde má být hospoda, ale ještě je brzo a v 10 hodin dopoledne je tu mrtvo. Nevadí, z nějakýho nepochopitelnýho důvodu je v lesích za obcí kolem Černýho potoka fakt vlezlo a vlhko, takže zchlazení přichází tak jak tak, jen to není orosená sklenice džusu. Chvíli kopírujeme Černý potok po nepříjemné asfaltce, ale vynahrazuje nám to neuvěřitelně pískající les, jak se desítky ptáčátek dožadují svýho žvance.

Černý potok, Mlýny

Protože dneska je to nuda a furt jen šlapem po asfaltu, tak je potřeba si dát trochu žůža dobrodrůža a neprošlapanou cestou přes bažiny se vydáváme dobýt skalní stěnu Psí kostel, která je jen kousek od cesty. Vzdálenost krátká, dostupnost šílená. Když mi projede noha skoro po kotník do rašeliny, mám spíš chuť to vzdát, ale pak slyším Járu, jak nadšeně volá, že to našel. A stojí to za to, protože jsme najednou v divokým lese, neupraveným a plným kapradiní. Pár metrů od asfaltu je takováhle nádhera.

Džungle u skály Psí kostel

Šlapeme po asfaltu. Zase. Je vedro a dusno a nekryje nás už ani les. Batoh je těžkej. Přemýšlím, že se mi nechce ani fotit a snad už ani chodit. Ne že by mě něco bolelo nebo tak, ale prostě necejtim radost. Jen šlapu a těším se na zacházku k hospodě, kterou jsem si našla v mapě. Je to sice dál a čeká nás víc stoupání, ale já tu hospodu dneska akutně potřebuju. Mechanicky střídám nohy a protahuju z asfaltu zmožený koleno. A pak ten asfalt z nudnýho lesa zahne na cestičku na louku mezi vzrostlý monstr akáty a mě napadne, že tu možná bude čtyřlístek… A fakt, jeden tu je. A o kus dál další. Ten třetí si dávám do peněženky a přestávám radši hledat:) Taková maličkost a hned mě to zase baví:) Když následuje ještě doplnění vody v roce 2020 zrekonstruované studánce Lesní pramen, nechybí mi snad v tuto chvíli vůbec nic.

Vrchol Klíč

Po žluté padáme dolů do vsi Polevsko a cestou obdivujeme krásnou pravidelnou kupoli, co vystupuje nad okolní krajinu. Klíč. Fakt tam musíme? Vždyť je to jedinej kopec široko daleko! Kolem kostela Nejsvětější Trojice v Polevsku pokračujeme do restaurace Arnultovice v Arnultovicích. Podle map by měli mít steaky a mezinárodní kuchyni a pro mě to je známka větší šance bezlepkové bašty. Ani si nepřipouštím, že by mohlo být zavřeno.

Kostel Nejsvětější Trojice, Polevsko

Jídlo! V hospodě! Od Kvildy fakt první pořádný normální jídlo, co není z krosny, když vynechám ten mini burger s hranolkama v Perninku. Grilovaná panenka se slaninou, hromada zeleniny na másle s krásně křupavýma a opečenýma brambůrkama. Paní si nebyla jistá složením hranolek, protože pytle od nich už vyhodili, a tak mi udělali parádní hranolky z brambor. Završuju kopečkem zmrzliny s ovocem a šlehačkou. Dopřávám si totální hody.

Zbýva už jen 11 km a 480 výškových, z toho Klíč je vzdálen 3,5 km a 300 výškových je na něj. Netuším, jak to ulezu, ale vyrazit musíme. Jára zblajznul kačenu se zelím a knedlíkama, tak je aspoň trochu zpomalenej, pořád je ale rychlejší než já a cestou na vrchol mě nechává daleko za sebou.

Oběd ještě před chvíli probíhal s asistencí oblačnosti, ovšem následně už cestou na Klíč asistuje jen pekelná výheň a krkavčí krákání. Asi čekají na slabší kusy… Járo, počkej!

Stoupáme na vrchol Klíče

Drápu se na Klíč (759 m n. m.). Slunko peče, vzduch se ani nehne. Na troud vyschlý bahnostopy od traktoru, vyježděný do výše mýho pasu. Jedinej strom není v okolí, aby vrhal stín. Takhle vypadá předpeklí. Cesta z hluboké koleje od traktoru přechází v hromadu kamení, jak kdyby někdo jen vyklopil korbu štěrku na cestu. Vedro. Stoupání. Kamení. Oběd pořád ztěžka leží v bříšku.

Tohle obklopuje značku a cestičku z Klíče

Kladu zvýšenou pozornost na kamenité cestičce v prudkým svahu, a když už se zdá, že utrpení není konce a do závěrečnýho stoupáku mě předbíhá i babička s vnoučaty, tak se vyhoupnu na skalnatý vrchol Klíče a celý Lužický hory se přede mnou rozprostřou jako na dlani. Zapomínám na vedro, odhazuju batoh a zavírám pusu, ať mi do ní nenalítaj mouchy.

Výhled z vrcholu Klíče

Na červené za obcí Svor mě u koupaliště z roku 1911 pod travnatým fotbalovým pláckem obklopeným jeskyněma vítá hodně zvláštní déjà vu. Rozhlížím se nejistě kolem a v tom Jára přichází se svým vlastním déjà vu. Poslouchám jeho vyprávění, jak tu asi kdysi byl s kamarády, ale tak před 20 lety, a už tenkrát bylo koupaliště v tristním stavu. Asi si to zvlášní místo jen vsugerovávám z Járových zážitků. Já tu rozhodně nikdy nebyla a dám za to ruku do ohně. Jára vypráví, jak se tu tenkrát stavěla silnice, kterou právě přecházíme, a že taky chodili po červené, ale kam je tenkrát vedla?

Bývalé lesní koupaliště z r. 1911, Svor

Vzpomínky se mísí s realitou, noční pochod mladých trampů doprovází naše kroky na asfaltu, do kterýho praží odpolední slunce. Do děsnýho kopce shodně vedou vzpomínky i realita dnešního dne.

Zřícenina hradu Milštejn, založeného asi v půlce 13. století, je vlastně jen kus skály. Kamenná brána ve skalnatým masivu.

Skalní brána, Milštejn, neděle večer

Milštejn. Déjà vu. Fakt silnej a neodbytnej pocit, že to tu znám. Že tady jsem byla. Ta brána, ohniště, dokonce i bouda kousek dál po cestičce a zvíře, co hrabe ve svahu a nenechá se rušit naší přítomností. To všechno se už stalo… jen nějak nevím kdy. Snad moje třídní z gymplu, která nás vzala kdysi na školní výlet do Turnova, kterej odtud není při pohledu do mapy tak daleko, by to uměla vysvětlit… víc než 20 let.

Jára běhá kolem a nadšeně vypráví, jak tu byli tenkrát s klukama. Ale já už vím, že si nepromítám jeho vzpomínky, o který se se mnou poslední kilometry dělí a porovnává realitu okolí tenkrát a dnes. Je to moje vlastní vzpomínka, která najednou vytahuje ze zapomenutých koutů mojí hlavy jasný obrysy toho, jak tu jde celá naše třída…

Dneska je to poslední noc venku, i když o tom ještě nevím. Předposlední vůbec. Je vlahý letní večer, ptáci řvou, 20 °C při západu slunce a nejde to dolů. Zase nebudu moct spát… to vedro mi hrozně dává. Někde pod svahem něco pořád šustí v listí. Vidět to není, ale hrabat to nepřestává ani s naší přítomností. Přemýšlím, jestli to tu hrabe celejch 20 let, nebo je to jen svědomitej potomek…

Pondělí 7. 6. Milštejn. Den 24.
Milštejn – Jítrava, odchozeno: 28,1 km (celkem 459,7 km)

Pod skalnatým masivem brány hradu Milštejn je příjemně. Vyrážíme v 7:30 a je tak akorát chodící teplota. Zeleň stromů v měkkým ranním světle žloutne a první kroky jsou pohlazení na duši.

Skalní brána, Milštejn, pondělní ráno prozařuje stromy

Na cestě před náma projíždí traktor a umetá nám na cestě hlínu, vyschlou na troud, kmeny čerstvě pokácených jehličnanů kmenů, který vleče za sebou. Ach ta vůně! Silná pronikavá vůně jehličnatých silic se mísí s rozvířeným prachem, a provází nás skoro až k nádrži Naděje z let 1937-1938, která sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v okolí. Cestu nám hradí těžební technika, ale naštěstí tu ze silnice budeme uhýbat a v lese je už vyšlapaná cestička, která nás bezpečně dovede na červenou značku pod hrází Naděje.

Hráz nádrže Naděje na Hamerském potoce z r. 1938

Hamerský potok v zařízlým údolí poskytuje příjemný ochlazení i nepříjemný čvachtavý bahno. V bývalém koupališti Naděje převzali vládu mravenci a tak rychle zdrháme pryč. Cesta se z mírné cestičky kolem potoka mění v římsu tvořenou hlínou, skalou a kořeny asi dva metry nad hladinou potoka. Kořeny slouží jako madla a záchytný body, zároveň stačí trocha nepozornosti a přivodí pád… Odměnou za překonání římsy nám je zbytek bývalého náhonu, který prý připomíná levády na Madeiře. A to nemusím vytáhnout paty z Čech.

Římsa nad Hamerským potokem

Musím ale vytáhnout paty z lesa. Jak já ten rožhavenej asfalt, kde se není kam schovat, nenávidím. Myslím na můj huňatej kožíšek a počítám kilometry domů. V posledních dnech na mě nějak padá stesk po domovu. To jsem snad ve svým dospělým věku ještě nezažila.

Barokní sousoší Ukřižování z r.1881-1883, Mařenice

Obci Mařenice s nádherným barokním kostelem svaté Máří Magdalény ze 17. století probíháme. Hospoda je zavřená, není důvod se zde zdržovat. Normálně bych snad měla touhu se jít podívat ke kostelu blíž, ale asfalt je tak vypečenej, že si začíná nárokovat moje boty. Naštěstí nás cesta vede do lesa, kde je všechno vedro rázem zapomenuto. Jemně se houpáme po vrstevnici a zase mě to nadcházející kilometry baví.

Oběd. Dneska přesně ve 12:00 v přístřešku u Kočičí studánky děláme oběd. Celou dovču jím míň, než bych měla, tak jsem optimalizovala náklad, ať nenosím váhu nejedenýho jídla zbytečně. Dneska mám ale první den fakt hlad. Místo ovesné tyčinky si vařím decathloní dehydrojídlo, co mám navíc. Mizí ve mně rychlostí světla a tyčinku zakousnu jako dezert. Vody ve studánkách je všude dost, nevyplatí se skoro nosit ani plnou láhev. S odjedeným batůžkem bez hektolitrů vody letím jako pták.

Nádherné stromy na modré značce

Pěkná pevná cesta relativně bez převýšení a v hezkým lese ubíhá dobře. Tyhle cesty mají nevýhodu, že z nich bolej nohy. Člověk si jen tak jde, zlehka kráčí, mimoděk zrychluje a pak si toho zrychlování všimne, až když nohy protestují:) Průzkumem záznamu trasy později doma zjišťuju, že dneska máme průměrnej pohyb lehce přes 5 km/h a v tomhle úseku dokonce 5,8 km/h, což natěžko není vůbec špatný, i když rovinka, že… po ní umí chodit rychle každej:)

Z lesa se dostáváme na louky s motýly, jinak hezkou cestu narušuje pích, pích, pích… jak mi při každým kroku projede kolenem lehká pichlavá bolest… chci jet na ubytko. Chci si tady počkat na autobus a neudělat už ani krok. Chci aspoň svůj vychlazenej džusík!

Dřevěná zvonice, Petrovice

Když klesáme širokou cestou do Petrovic, v přímce nad stromy si trůní Ještěd. Ještěde, ještě ne. Až zítra. V Petrovicích je hospoda zase zavřená. Džus nebude, ale ani autobus nakonec nebude. Nad mapou se rozhodujeme, že vynechám Loupežnický vrch se zříceninou hradu Větrov a podle situace případně i Popovu skálu. Pak bych to dneska mohla v pohodě dojít, času máme ještě habaděj a na konci dne nás čeká sprcha a postel. To nakonec není tak špatná vyhlídka a ze zbývajících 8 kiláků není třeba mít obavy.

Další motýlí louky a příjemná polní cesta mi vlívají život do těla. Když mám pak prostor chvíli odpočívat a hlídat batohy, než si Jára vyběhne na Loupežnický vrch sám, úplně rozkvetu.

250letá Tobiášova borovice musela být pokácena

Tobiášova borovice už ale další šanci rokvést nedostane. 250 let starý strom, který sloužil jako orientační bod, byl v roce 2012 z bezpečnostních důvodů pokácen a na místě leží již jen jeho torzo.

Voňavý jehličnatý lesy s borůvčím mi nedají ani pomyslet, že mě snad před chvíli něco bolelo. Skála Podkova, do které svoje kopyta obtiskl dle pověsti čert, ční nad cestou kousek od stejnojmenného rozcestníku. Loupežnickej vrch jsem vynechat mohla, ale Popovu skálu? Ani posledních 12 kiláků nezní tak nereálně…

„Podkova“

Skalní vyhlídku doplněnou železnými schody z roku 1907 vynechat prostě nejde. A je to správný rozhodnutí. Jehličnatý lesy, borůvčí, skály, kořeny přes cestu zasypaný jehličím, ze kterých občas vyčuhuje kus kamene či skaliska… Jak se dokáží ty momenty totální odevzdanosti tak rychle změnit?

Skalní vyhlídka Popova skála

Když se vyškrábeme na skalnatou vyhlídku na Popově skále (765 m), rozprostírá se kolem nás Máchův kraj, Jizerky i Lužický hory. Dokonalá vyhlídka má jen malou skvrnku a tou je bouřka nad Ralskem. Bouřka se vytvořila zase těsně nad náma a mizí na jih, ale moc bezpečně se na skalnatý vyhlídce s hromadou železa, čnící vysoko nad stromy, necítím. Beru roha, a když bouřku nevidíme, tak najednou neexistuje. Stačí pár vzdušnejch kilometrů a jak rychle se zatáhlo, tak rychle se zase objevila modrá obloha a pekelný slunce.

Výhled směrem na Ralsko. Je tam bouřka.

Pod Vraními skalami potkáváme značkaře. Kdyby neměli v ruce barvu a štětce, prozradil by je smrad čerstvě nanesené značkařské barvy a ještě lesklý značky. Můžeme jít jen po čuchu, protože značkaři přišli od Vraních skal, kam míříme my.

Ze skalnatého vršku rychle pryč, dokud tu neprší

Skupina členitých pískovcových skal zvaná Vraní skály má na úpatí ceduli o hnízdění sokola a zákaz vstupu lezcům na skály. Protože to tu neznáme a nevíme, jak je vedená vyhlídka na skály pro chodce, respektujeme ceduli a ke skalám se zbytečně nepřibližujeme. Máme ještě zálohu v podobě Horních skal a Sloních kamenů.

Cestička po zelené značce na Horní skály

Horní skály (místně Obrvégry). Mohutní skalnatí obři tyčící se v jehličnatém lese. Úzký pěšinky v borůvčí vedou neomylně k velikánům, kteří pohromadě a přece samostatně opanují místní les. Množství lezců ukazuje, že oblast je pro lezení oblíbená. Když procházíme kolem parkoviště 200 metrů od skal, je celkem jasný, proč je tohle jedno ze dvou míst, kde dneska potkáváme nějaký lidi.

Horní skály

Dál pokračujeme přes skalní masiv u vrcholu Vysoká a je to jak na stezce v korunách stromů. Přes skály se dostáváme do úrovně nejvyšších stromů v okolí. Výhled tu přes stromy žádnej není, dokud nesklopím zrak… dolů pod nás padá strmá skalní stěna, oblíbená lezci. Rychle pryč, do bezpečí lesa, kde se není kam zřítit.

Už nás čeká jen děsnej padák ke zvětralým křídovým pískovcům, Bílým „Sloním” skalám. Oblé, asi dvacet metrů vysoké útvary připomínají svým uskupením slony. Po skalách se dá vylézt až nahoru, ale do toho já se nehrnu a nechávám to prozkoumat Járu. Místo toho jdu zkoumat civilizaci.

Bílé „Sloní“ kameny, Jítrava

Benzínka. Džusík! Chlemtám celej litr naráz a zajídám zmrzlinou. Trochu cítím kotník, což je nezvyklá část těla. Dneska je předposlední noc. A zítra… zítra je vlastně poslední den. Poslední celej den. Naposledy zítra přespím a pozítří ráno už jen sejdu do Liberce. Je to divný, dalo by se zvyknout jen chodit a nic jinýho nedělat. Bavilo by mě to. Ale to počasí… vedra jak uprostřed léta, v noci pařáky, že člověk oka nezamhouří. Z deště, větru a teplot kousek nad nulou hned do tropů. Meziden byl jen jeden jediný. Z přemýšlení mě vytrhne přicházející Jára, tak můžeme pokračovat dál.

Hotel Jítrava. 19:00. Ubytko je malinký, ale hezký. Ve sprše ze mě opadne špína, která drží pohromadě ten načatej kotník. Na postel ještě dojdu, z postele se ale už nezvednu… nemůžu kotníkem skoro hýbat a přenést na něj váhu způsobuje jen agonii bolesti. Mažu nezbedníka aulinem a probíráme plány na zítra…

Křížek, Jítrava

Úterý 8. 6. Jítrava. Den 25. Nebo taky den, kterej nikdy nezačal…
Odchozeno: 0 km a 300 metrů. (celkem 460 km)

Ráno se budím kolem 6:00. Vyhání mě z postele horko. První moje starost je ohledání kotníku. Můžu s ním hýbat! Sice to neznamená, že nebolí, ale je to rozhodně dobrá zpráva. Dokonce zvládne odpajdat i pár metrů do koupelny. Skáču nadšením. V duchu, samozřejmě. Chvíli dokonce přemýšlím, že těch 25 kiláků dneska na Ještěd… ale ne. Nestojí mi za to dalšího půl roku nechodit.

Bělásek

Snídaně. Jestli je ubytko za ty peníze trošku zklamání, snídaně dojem rozhodně dotahuje. Luxus. Paní kuchařka mi dělá parádní omeletu, zdobenou zeleninkou. Jediná moje snídaňová starost je se pro tu omeletu od stolu dobelhat. Mňam. Stylový rozloučení s Mamutí trasou. Nějak vlastně nevím, jak tuhle dovolenou pojmenovat. V duchu mi zní Mamut na MÚT. Mamut na mamutí úžasné/útrpné cestě. Dosaďte si dle aktuálního rozpoložení…

Vymydlení cizinci, kterým jsme včera trochu blokovali recepci, si dají jen kafe a tak zůstáváme na terase sami. Dáme se do řeči s paní kuchařkou, evidentně taky nadšenou turistkou, takže je to nakonec i společensky hodnotný ráno. S plným bříškem můžu směle vyrazit na sedmihodinovou cestu domů… a zamyslet se nad tím, jaký to bylo. Bylo to skvělý.

Moýl

Ale možná vás něčím zaskočím. Minimálně sebe jsem tím zaskočila. Není fyzicky problém měsíc chodit. Možná ani rok by to nebyl problém… ale já prostě nedokážu všechny ty informace pořádně zpracovat a uložit. Nechci prolítnout ty krásný místa naší republiky s tím, že se musím pak dívat do mapy, kde jsem to vlastně byla. Nějak těch vjemů bylo prostě moc.

A já pochopila, že si to potřebuju plně vychutnat s tím, že jedu domů a zasněne koukám z nástupiště do okolí a je mi líto, že jedu pryč. Chci odjíždět s pocitem, že chci ještě aspoň týden chodit. Pokud se musím dívat do mapy, abych se podívala, kudy jsem šla včera, tak to pro mě není ono.

Chci si to uložit do nitra jako vzácný krásný místa. Když se na ně za 20 let vrátím, aby mi to naskočilo jako to déja vu u Milštejna. Abych viděla spolužáky, jak lezou po skále a slyšela hrabat dávno mrtvý zvíře. Abych ten okamžik měla v srdci a ne jen jako absolvovanou čáru v mapě. Taková čára totiž nestojí za to.

Druhý čtyřlístek

Konec Velké cesty.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz

Mawenzi Neviditelný pes