Předchozí díl najdete zde.

Z Děčínské vrchoviny do Lužických hor

Trasa: https://mapy.cz/s/gucanonuna

Dny 21 - 22

Pátek 4. 6. 2021. Sněžník. Den 21.
Děčínský Sněžník – Bynovec, odchozeno: 21,5 km (celkem 378 km)

Šílenej vítr se celou noc prohání mezi stromy, ale i tak je v noci zas teplo. Už ani nenasazuju na noc čepici. Slunko vychází za stromama – mnohem východněji, než by se hodilo – takže opět zalízám do spacáku. Je ale fakt teplo, takže už nemůžu zabrat a jen se do snídaně převaluju.

Ale i tak je to nádherné ráno

Kluci jdou už rovnou na vlak, tak vstáváme a vyrážíme trochu dřív, aby ho v pohodě stihli. Ještě že tak, protože sestup ze Sněžníku přes kořeny a kamení je zdlouhavý a trvá nám docela dlouho. V tuhle hodinu ale nesmaží to děsný slunko. Teplo sice je, ale zatažená obloha nepropustí paprsky. To se má ale brzo změnit, a jakmile sklesáme nad Děčín a vylezeme z lesa, zmizí mraky i vítr. Nehne se ani lísteček a v děsivým dusnu nás čeká poslední kopec. Aby si kluci zasloužili páteční odjezd, není to kopec ledajaký, ale úděsný a dlouhý.

Klesáme ze Sněžníku do Děčína

Pastýřská stěna. Skalnatý hřbet nad Děčínem.
Voda, která došla někdy u snídaně, začíná být dost potřeba. Sním o Bille, studeným džusu a hektolitrech vody. Když totálně upocený dosáhneme skalnaté vyhlídky, ty výhledy přehluší i žízeň. Náš včerejší cíl, Děčínský sněžník, vypadá docela daleko. A přitom stačí 3 hodinky chůze…

Nahoru se musíme vyškrábat, naštěstí po schodišti a ne stěnou :-)

Loučíme se s klukama a hurá do Billy pro vodu, což je akce na půl hodiny. Fronta na košíky a ještě větší fronta u pokladny. Aspoň, že doplnění zásob v zásilkovně probíhá rychle. Přišly mi krom balíku s jídlem z domu i nový ponožky, tak obřadně vyhazuju moje oblíbený Zaja, který se prodřely na patě až na síťku.

Stoupání na Stoličnou horu, tyčící se za Labem, ke kterému jsme padákem sklesali, je stejně výživný, jako to první na Pastýřskou stěnu. Rozdíl je v ještě větším hicu a o 5 kg těžší krosně. Ale ty výhledy! Na Děčínský hřeben, který obepíná celé město, vystavěné dole od řeky až do svahů nad ní. Od obelisku na hraně pískovcových stěn máme město Děčín i Labe jako na dlani. Holt Císařská vyhlídka, zřízena v roce 1879 na počest 25. výročí svatby Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty Bavorské, musí mít svoje kouzlo.

Císařská vyhlídka na Děčín a Labe

Pískovcové stěny, borůvčí a smíšený lesy nás provázejí dalších několik kilometrů a vedro bez milosti luxuje naše lahve. Přesto střídáme vyhlídku za vyhlídkou, a už se výhledy na pískovcový stěny a věže za Labe stávají skoro všední. Ale na Růžové vyhlídce se přece jen zase na chvíli zastavíme. Největší pískovcový kaňon v Evropě, kam se Labe vlévá za Děčínem, se před náma rozprostírá jako na dlani. Z vyhlídky přecházíme lesem po neznačený cestě na zelenou ke skalnímu útvaru Slunečná brána. My ale branou vidíme jen šedivý těžký mraky, který brzo ukážou, co umí.

Sluneční brána

Nejvyšší čas nechat tu po domluvě Járu a jet si užívat sprchy do Děčína. Sprchy a samoty. Kdybych chodila sama, přijdu o půlku srandy, ale hrozně mi chybí prostor jen pro sebe. Jdu si to užít a další věc po horký sprše je sypanej mátovej čaj od hostitelů, kterej je položenej na stole hned vedle mejch noh.

Sobota 5.6. Den 22.
Bynovec – Zlatý vrch, odchozeno: 27 km (celkem 405 km)

Dneska nás čeká jen ubíjející vedro. Jemný vánek sporadicky ochladí uvařený a zpocený tělo, ale díky aspoň za ty závany.

Za Bynovcem nás vítá příroda

Z Bynovce sice vyrážíme vzrostlým hustým lesem, ale brzo se za Novou Oleškou dostáváme do asfaltový výhně. Ve Staré Olešce nás čeká překvápko – teplej koupací Olešský rybník, do kterýho se Jára okamžitě vrhá. V mapě je zakresleno několik občerstvení, realita je však značně covidová, takže zas nic.

Járu rybník nalákal ke koupání, ale v uctivé vzdálenosti od labutě

Je děsný dusno a vedro. Obloha mizí pod záplavou černa. Na dnešek jsou hlášený bouřkový výstrahy a my jsme na hraně oblasti, kde je výstraha už oranžová, a ne mírnější, žlutá.

První hrom a první kapky. S nimi vstupujeme do kapraďovýho údolí – přírodního kaňonu na řece Olešničce. Hluboko zaříznutá cesta mezi vysokýma skalama je určitě ideální místo, kde potkat bouřku, takže mě to hřmění dost znervózňuje.

Podloubí v kaňonu řeky Olešničky

Olešnička si líně teče mezi kapradím a mezi skalama poskytuje po úděsným vedru vlhko, chladno a hlavně bahno. Bahno všude, kam došlápneš. Kličkujeme po klaccích a kamenech i přes místa, kde bahno není tak nacucaný vodou, a obdivujeme skalnatý útvary lemující kaňon. Prásk. Zrychluju. Hromy se odrážejí jako ozvěna mezi skalami. Dusno houstne.

V chladném údolí mezi skalami se daří travinám a kapradí

Slejvák nás chytil u vyústění soutěsky na cyklostezku, po které se v tom dešti trochu líp šlape. Zpevněná cesta nás ale bohužel nedovede ke vstupu do bývalých podzemních továren – skladu PHM, jak doufám. To bychom asi museli spodem do zastavěnýho areálu, což úplně nechceme, a tak zas šlapem zpátky.

V obci Janská nás na malou svačinku v suchu zachraňuje zastřešená zastávka. Hřmí neustále, prší jen místy. Pláštěnku mám hozenou přes batoh v pohotovostní poloze, aby proschla a zároveň byla hned připravená. Někdy totiž nemáme ani pár sekund mezi změnama ze stavu neprší do stavu leje jako blázen. Sleduju na radaru, jak se bouřky vytvářejí přímo nad náma, naštěstí ale postupují východně od nás. Vlastně je docela fajn být v místě, kde se bouřka teprve tvoří a ne tam, kam jde… Jsme tak pořád spíš na její hraně a ne v epicentru. Přesto to není moc příjemnej pocit.

Zbytky koncentračního tábora Rabštejn

Procházíme kolem muzea koncentračního tábora Rabštejn s podzemní továrnou se sítí štol, kterou v průběhu 2. světové války razili vězni z koncentračního tábora Rabštejn. U areálu stojí černoška (teď ani nevím, zda to není žena afroamerickýho původu) a rázně jde k nám. Podle mapy by ale mezi objekty muzea a řekou Kamenice měla vést cyklostezka do České Kamenice, tak se trochu nejistě na cyklostezku ptám. Její výraz „tady nemáte co dělat” se okamžitě mění do úsměvu, že jo, že tady jen musíme projít kolem. Trochu mě znejistěla, protože obcházet bych to po silnici fakt nechtěla.

Muzeum koncentračního tábora Rabštejn

 I tak je to tu zajímavý, kolem řeky trůní obrovský podzemní prostory a některý jsou dokonce otevřený. U jednoho sedí v autě chlap s vysílačkou a říká, že se tu natáčí film pro Německo. Můžeme tak s chlapíkem v patách nakouknout za jinak běžně zavřený vrata. Ale jen kousek, protože pak tam mají filmaři rekvizity a ty bysme mohli okoukat. Už samotný vrata do prostoru jsou obrovský a tunel, vyhloubenej v kopci, musí být obrovskej. Pořád si u těchto míst nejsu jistá, jestli mě víc láká historická a technická minulost, nebo je lepší všechno to utrpení nechat zavřený za vratama na prohlídkách, na který nikdy nepůjdu…

Na cyklostezce nás překvapuje přístřešek, tak se zdržíme na delší pauzu a konečně se pořádně najíme. Je čas oběda a hodí se mít případnou střechu nad hlavou. Svačíme kousek od bývalé přádelny mecenáše a průmyslníka Franze Preidla, ze které zbyl v podstatě jen komín, který ční nad les.

Pokračujeme kolem zbytků bývalého koncentračního tábora Rabštejn, který vznikl v srpnu 1944. Vězni byli využíváni pro práci v nedaleké podzemní továrně. Tábor se skládal ze dvou ubytovacích bloků, marodky a márnice, ze kterých dnes zbyly jen základy budov.

Těsně před Českou Kamenicí nás provází děsnej smrad od řeky. Naštěstí mám v tom neustálým vlhku, větru a změně teplot rýmu, tak to tolik necejtím, ale pohled do mapy odhaluje čističku vod. Fuj, rychle pryč! V České Kamenici neodoláme krátkýmu zastavení v hospůdce, ale chceme spíš obchod na dokoupení docházející vody a nějakýho ledňáka. Bouřky už jsou v trapu a horký prudký slunko natahuje do vzduchu všechnu vlhkost z trávy a kaluží. Jsme ulepení, přehřátí a hyn. A čeká nás kopec.

Výstup po žluté z Kamenice na vyhlídku Ponorka je příšernej, všude je hnusnej jemnej písek, ale aspoň jsme v lese, kde je trochu příjemněji. Dusno je pořád děsný, ale ve stínu lesa by člověk na chvíli zapomněl, že každým krokem generuje víc a víc ulepenosti.

Ponorka. Spojené skály nad Českou Kamenicí

Ponorka. Skalní vyhlídka na vrcholu tří pískovcových věží, které jsou propojeny lávkami. Otvírá se pohled do krajiny a nikde nejsou známky po těžkých mracích, jen takový běžný zataženo. Padá mi šutr ze srdce. Bouřky jsou alespoň prozatím pryč.

Schody na vrchol Jehla

Nádherný měkce a jemně zelený lesy plný kapradin lemují žlutou turistickou značku. Po bouřce nacucaný bahniska si leží přímo uprostřed cesty. Mokrej písek nebo mokrý bahno, je to skoro nastejno. Jen ten písek trochu míň smrdí. Mraky se dokonce trhají a z čedičovýho vrcholu Jehla (478 m n. m.) se otvírá nádhernej a fakt dneska zaslouženej výhled na Českou Kamenici, Děčínský sněžník a stolové hory v Německu. Jakmile slezu z vrcholu po kamenných schodech zpátky na cestu, začíná mraky prosvítat slunce. Proč musím nahoru dvakrát?

Výhledy z Jehly na Děčínský Sněžník

Bratské oltáře s křížovou cestou z roku 1887 byly v roce 2010 obnoveny. Třináct obrázků v dřevěných kapličkách, zabudovaných do pískovcových skal a výklenková kaple Boží hrob je naprosto nádherný místo, kam už v 16. století přicházeli katolíci na tajné mše. Není divu, že v 19. století se místo stalo oblíbeným poutním a výletním místem a zůstalo to tak doteď. Tady potkáváme za dnešek nejvíc turistů, asi šest.

Výhled směr Děčín

Už máme v nohách docela dost kiláků, ale pořád ještě mám sílu se ohnout pro trochu jahodí od cesty, aby bylo na čaj. Lehce znavení z chození a totálně zmordovaní z vedra šlapeme k národní přírodní památce – čedičovému kopci – Zlatý vrch (657 m), na jehož úbočí byl kolem roku 1870 vybudován lom. Čedičové sloupce se daly lámat až 6 metrů dlouhé a proto je bylo možné používat například ke zpevňování hrází. Omrkneme monumentální stěnu, jejíž okolí je poseto obrazci z kamení, a jdeme si hledat hezký teplý místečko.

Čedičová skála Zlatý vrch

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz