Předchozí díl najdete zde.

Trasa: https://mapy.cz/s/mejamojafe

Krušné hory, část 4.

Dny 17 - 18.

Pondělí 31. 5. Popovský kříž. Den 17.
Popovský kříž – Königsmühle. Odchozeno: 20,1 km (celkem 295,5 km)

Budíka jsem posunula a nakonec vypla. Dneska se mi fakt nechce vstávat. Možná za to může i fakt, že jsem ráno vstala na východ slunce a on byl víc za stromama, než jsem čekala. Vyhání mě ale nakonec příjemný teplo, kdy ve spacáku už začíná být tepleji, než by se mi líbilo. V noci bylo 5,6 °C a jen 1x mě vzbudila zima, protože jsem šla spát víc nalehko. Kluky nechal bez reakce i běžec, co nám proběhl kolem ležení, ale já naznala, že už je čas vstávat. Ležet, když svět kolem nás začíná být v pohybu, to není nic pro mě.

Krušné hory, květen 2021. Vstávám na východ slunce nad Ostrovem

Suším od kondenzace navlhlý spacák a karimatku na jediným místě, kam svítí slunko a není tam vysoká orosená tráva. Na příjezdový cestě k louce. Normálně to uprostřed lesa nebývá problém, ale dnes ráno sem přijel pán venčit psy, a protože můj péřák je naducanej i ve stavu klidovým tak, jako kdyby v něm ležel člověk, měl chudák strach, aby někoho nepřejel. Rychle jsem vyskočila a běžela spacák odtáhnout do tý blbý orosený trávy, ale pán si se smíchem oddechl, že nikoho nepřejede. Jezevčík pak opatrně chodil od jednoho k druhýmu a opatrným pohledem dával najevo, že nestojí ani o hlazení, ani o naše snídaně, větší parťák naopak radostně zkoumal všechno, co máme. Jsa slušně vychovaný, nic nešel ochutnávat a i průzkum tarpu nakonec opustil bez zvednuté nohy.

Práce ovčáka a jeho psa

Zase jsme svědci práce ovčáka, který má ovečky na louce u značky a sedí na kládách a hlídá si je. Hlídací pes nedá pokoj, dokud nejsme v uctivé vzdálenosti. Křižujeme cestu mezi ovčákem a stádem a pes je z toho viditelně nervózní, ale pak ještě chvíli zpovzdálí sledujeme, jak pes všechny ovečky pěkně směruje k cestě.

Lesy kolem Jáchymova na žluté značce

Nad Jáchymovem, 12:40

Do Jáchymova nás přivedl naprosto nádherný les, divoký a zdánlivě neudržovaný. V potůčku, pramenícím kousek nad cestou, dobíráme vodu a kolem naučných cedulí o Jáchymově, radonu a slavné vědkyni Marii Curie Sklodowské pokračujeme do Jáchymova – města lázní a léčivé vody.

Pramen, odkud nabíráme vodu

Ve městě je příšerná výheň, ale taky obchod, takže plníme bříško i krosny dobrotama, a když batohy konečně pořádně ztěžknou, jdem vstříc děsnýmu stoupáku bez kouska stínu. Jáchymov. Město slavných lázní vypadá, že jeho sláva skončila před lety a nikdo se o něj už nestará. Rozbité lampy, zničené chodníky prorostlé nálety… Přesto míjíme celou třídu dětí na procházce, takže město je zpustlé, ale evidentně ne pusté.

Zase uhýbáme ze značky a dáváme si pauzy v 900 m dlouhé Císařské aleji, tvořené lipamu sázenými v letech 1898–1903. Pojmenovaná je po císaři Františku Josefu I. na počest jeho návštěvy v Jáchymově. Při procházce alejí se otevírají daleké výhledy do okolní krajiny a pod námi se rozprostírá celý Jáchymov, trůnící v kopcích nad silnicí zaklesnutou v údolí.

Výhled na Jáchymov z Císařské aleje. Ano, pohoupala jsem se.

Máme dvě možnosti, míň stoupání přes naučnou stezku Dr. Hloušky, anebo víc stoupání a vyhlídku na Hadí hoře. Protože diskriminace je hodně omílaný téma ve světě, rozhodujeme se, že ani my diskriminovat nebudeme. Když jsme včera vynechali Vlčí hřbet, nelze nadržovat hadům a vynecháváme i Hadí horu na žluté. Chceme se na žlutou napojit až za rozcestníkem, u kterýho nás vítá prázdný přístřešek a láká ke svačince.

Klínovec. Tam nakonec nejdeme.

Ještěže jsme se posílili, protože drobná navigační chybka způsobila, že jsem zmerčila žlutou a vyrazila po ní. Když začala prudce klesat, bylo jasno. Náhradní cesta bude 2x delší a 2x víc do kopce. Dokonalej soulad, jak to skvěle vyšlo. Místo lehkýho stoupání lesem si dáváme sešup z kopce k bývalé štole Schönerz, abychom pak mohli šplhat na rozpáleným svahu částečně kopírujícím lanovku zase zpátky nahoru. To je trest za to, že jsme nechtěli diskrimovat Hadí horu a přesně ty ušetřený kiláky i vejškový metry jsme si vynahradili do posledního centimetru tady.

Zbytky sněhu pod Klínovcem

Když jsme konečně nahoře, chvíli se vyhříváme na louce s výhledem na včerejší Plešivec a na nadcházející Klínovec a naprosto trojhlas se shodujem, že jestli Klínovec (1244 m) je vyšší a oblíbenější, tak nám jeho návštěva nestojí za to. Když pak pod Klínovcem procházíme, na sjezdovkách leží ještě zbytky sněhu. Těšíme se do obce Loučná pod Klínovcem, kde je namalovaných milion restauraček. Kdo mě zná, ví, že su radši v lese než v hospodě. Ale dva týdny natěžko v ne úplně přívětivým počasí dělají svoje. Těším se na studenej půllitr džusu, splachovací záchod a třeba něco malýho k sezobnutí. Marně.

Klínovec od osady Háj

Doufáme, že aspoň obec Háj, táhnoucí se podél silnice a nabízející taky hlavně občerstvení turistům, bude přívětivější. Taky marně. Peťa ale nezlomně jde ještě k poslednímu vývěsnímu štítu, který zahlídne, když se chceme vrátit zpátky na vytyčenou trasu.

Háj, hospůdka Arnica, 19 h.
Poslední kilák a půl do cíle. Pro večeři bych už vraždila, ale zatím čekám aspoň na zaplacený vídeňský kafe. Vyhřívám se v posledních teplých paprscích zapadajícího slunce a trochu netrpělivě a hladově čekám, než se vyloupne hospodskej s kafem a než kluci vyzunknou pivo. Ano správně, Peťa našel jedinou otevřenou hospodu, kterou jsme za dnešek měli šanci potkat.

Pán, co si přišel na jedno pravidelný večerní, se s náma dá do řeči a prý ráno škrábal auto, -1,5 °C. To mi trochu zatrne.
Trochu víc mi zatrne, když se dostaneme za vesnici a je jasný, že k našemu dnešnímu cíli budeme klesat z kopce, do údolí, trůnícího na mokřadech řeky Černá voda.

Konigsmuhle

Dlouhý měkký stíny na pastvinách se před náma rozbíhají do dálky. Poslední dnešní kilák je se sluncem v zádech. Ve zlaté hodince klesáme krajem přírodní rezervace Horská louka, která je jedním z posledních zbytků typických horských rašelinných luk v oblasti, až do údolí k zaniklé obci Königsmühle. Místo, které mi poradil kamarád Viktor a tím mě nepřímo přivedl k úpravě trasy, v ruinách ukrývá starou historii i novodobé umění, které připomíná smutnou minulost.

Konigsmuhle

Nahoře na kopci je znatelně tepleji, tady dole kolem vody se drží vlhkost a zima. Už teď ve zlaté hodince začíná zima přebírat vládu nad teplým vzduchem a zalízá do unavených kostí. Jdeme okouknout spaní a přichází místní pár s foťákem. Z hovoru plyne, že u nich za kopcem bylo dokonce -3 °C, a jinak mluvíme o hojnosti turistů v posledních letech v dřív nevyhledávaných, těžbou zdevastovaných krajích. O paní, co se tu narodila a ještě žije za hranicemi, a o tom, že se sem vrátili rysové, vlci a šakal. Je to večer příjemných překvapení a překvapuju i sama sebe, když se nakonec necháváme od Peti přesvědčit a zůstáváme ve zbudovaném obydlí v ruinách mlýna, které je jako stvořené pro přespání. Tady se s tím počítá a místní jsou pohostinní i na informačních cedulích. Je to Hilton s kamínkama a upřímně, moje nejlepší spaní z celé dovolené.

Úterý, 1.6. Königsmühle. Den 18.
Königsmühle – Stráž nad Ohří. Odchozeno: 18,2 km (celkem 313,7 km)

To byl fakt skvělej nápad, zůstat vevnitř. Venkovní teplota 0,9 °C, ale větrno a pekelně vlhko. A my si vegetíme v 6 °C příjemně vyfuněnýho zázemí. První noc bez péřové bundy, a dokonce jsem si sundala i rukavice. To bych si dala líbit. Za oknem už je světlo, i když naše strana louky je ještě ve stínu mohutnýho lesa. Když dám nohy dolů z lavice, zakousne se do nich chlad kamenné podlahy a vlhká louka přidá ještě i orosený ranní vzduch. Takovýmuhle počinu ráda přispěju na údržbu, nebo třeba na pivo. Děkujeme za nocleh!

V lesích pod Křížovou horou

Rašeliniště a slatiniště. To čeká každýho, kdo opustí bezpečí značených tras a vrhne se do lesa po jedné z mnoha cest, naznačených v mapě. Tanec mezi kamínky a trsy, vyčuhujícími z vody. Strach o bažinu v botách. Nakonec to odnesla jen levá. Sice 2x, ale pořád můžu říct, že jednu nohu mám suchou. Asfalt, který přichází po mokřadech, mi skoro i dělá radost, hlavně můžeme dohnat časový ztráty náročnýho terénu prameniště Bočského potoka s milionem přítoků.

Louky

Silnici lemuje nízkej mladej lesík, a když máme příležitost krosnout to k zelené značce loukou, riskujeme a odměnou nám jsou nádherný výhledy na Doupovské hory před náma. Pastvina se na zelené značce mění v nádherný barevný louky, lemovaný břízkama, s dokonale fotogenickým nebem. I dneska bude výheň, ale zatím se to ještě dá zvládnout. Místo ke svačině si tak vybírám na sluníčku, aby mi doschla ponožka. Louky se mění v hebký zelený les. Nádherný buky lemují cestu, v lese je příjemně chládek. V duchu přemýšlím, jestli bych totálně utahaná v takovýmhle vyloženě prasečím lese padla, nebo bych radši hledala spací místo jinde. Najednou Peťa něco křičí a běží k nám. Prasata. Štětinatý hřbety se míhají za kmeny stromů, lekli se nás naštěstí stejně, jako my jich.

Značka tu ani není dobře značená, takže se někam k hnědým hřbetům musíme vracet, naštěstí nečíhají v záloze. Před náma vystupuje symetrickej kužel a tyčí se nad motýlí louky. Fakt děsnej krpál na homoli s parádním kapraďovým porostem zvládáme s funěním po úzké vyšlapané stezičce ve svahu.

Zřícenina hradu Himlštejn z 15. století

O zřícenině Himlštejn pán včera básnil, jak je romantická a jestli přes ni půjdeme. Navnadil mě, trasu jsem tu stejně táhla, ale v reálu mě samotná zřícenina z 15. století spíš zklamala. Objekt je prý památkově chráněný už od roku 1958, ale při naší návštěvě jsou zbytky obvodové zdi zřícené pod vstupním obloukem a je otázka času, než se i ten kousek definitivně rozpadne. Že by to někdo chránil nebo se o to staral? No… Je šílený vedro a dusno, ale nezabrání mi to projít si celý vrchol kopce s názvem Nebesa (638 m) po jeho hřbetu k zadní části zbytků gotického hradu. No dobře, pořád tu toho je asi víc, než u jinejch zřícenin typu „tři šutry”. Tohle místo si zaslouží kategorii „šest šutrů”. Je nádherný, ale zřícenině za to dík nepatří.

Zajímavá květena ve svazích pod hradem

Čas nás tlačí, autobus ze Stráže nad Ohří nepočká a tak se vydáváme na poslední dnešní kilometry. Musíme trochu zabrat, ale protože jediný, co nás dneska ještě čeká, jsou 2 kiláky přes celou Krupku k ubytování, tak se to dá zvládnout. Cestou se stavíme ještě do cukrárny, která se na internetu prezentuje bezlepkovýma výrobkama, když do cukrárny ale dorazíme, je totálně vymetená. Prej den dětí, nebo co. Tak dáváme zmrzlinu jako náplast na zbytečnou zacházku a hurá do sprchy a do postýlky. Pan domácí mě ještě nechá vyprat a usušit v sušičce prádlo, tak si to dneska hodlám užít a ani nejdu s klukama na večeři. Chci jen sedět na gauči, dlabat jogurt s borůvkama a čučet z okna na Milešovku. To je tak skvělý, že mám výhled na úděsnej kopec, do kterýho vůbec neplánuju chodit! Dobrou noc, jdu se válet po letišti!

Uvidíme se za 70 km vzdušnou čarou!

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz