ROZCESTNÍK: Mawenzina cesta (5)

Předchozí díl najdete zde.

Krušné hory 3. část
Dny 13 - 15.
Trasa: https://mapy.cz/s/janoguzoho

Čtvrtek 27. 5. Nejdek. Den 13.
Odchozeno: 5 km (celkem 210,9 km)

Dneska je flákací den. Když už je možný se ubytovat, tak toho využíváme hned na dvě noci a hned v Nejdku, což je obec zaklíněná v údolí mezi kopci. Konečně celej den v suchu, teple, s nohama hore čtu turistickou přílohu Blesku a užívám si ovoce, zeleniny, mléčných výrobků a šunky. Všeho, co jsem už tak 14 dní neviděla.

Ale odpočívat celej den by byla nuda a tak vyrážíme na obhlídku křížové cesty z let 1851–1858, která má délku asi 1600 metrů a ačkoli je v prudkém kopci, cestičky jsou upraveny tak, že se zlehoučka stoupá v serpentinách po jednotlivých zastaveních a člověk je nahoře, ani neví jak.

Krušné hory, květen 2021. Křížová cesta nad Nejdkem z let 1851-1858

Cesta byla v roce 2008 obnovena ze zchátralého stavu a mimo nás ji tu přišla obdivovat docela velká skupina turistů. Výklenkové kaple obsahují výjevy z tesaného žulového kamene a je to zážitek opravdu i umělecký, na obarvené reliéfy se nemůžu vynadívat ani já, umělecky nepolíbená osoba. Cestou dolů z vrcholu kopce se ještě zastavíme u Myšího hrádku, což je malý model Nejdecké skály s Černou věží, kolem které jsme do Nejdku včera sklesali po žluté.

Myší hrádek, Nejdek

Vracíme se na ubytko těsně před další vodní lázní a tak mám čas upravit zítřejší trasu se začátkem v obci Odeř. Přece nepolezeme znova na ten dnešní kopec, když už ho známe. Musíme omrknout i jiný hrůzy.

Protože flákací den znamená flákání, v mých očích to začíná být spíš nudění. Nicméně spaní v posteli, sezení na židli, jezení u stolu a horká sprcha mají jeden zajímavej léčivej efekt. Mám dojem, že ta věc, co se usadila v nevhodné poloze na mých spodních zádech, zalezla tam, kam patří. Ačkoli se pořád nemůžu tak úplně ohnout, někam zmizela ta bolest, vystřelující při každým kroku do nohy. Teď vystřeluje jenom, když se rozběhnu, a protože mám rozum, tak to samozřejmě nedělám. A neptejte se mě, jak jsem to zjistila :-)

Pátek 28. 5. Den 14.
Odeř – Dračí skála. Odchozeno: 19,8 km (celkem 230,7 km)

Protože křížovou cestu v Nejdku už známe, volíme alternativní trasu z obce Odeř, kam se přesunujem vlakem a busem. Díky tomu máme možnost prohlídnout si Nejdeckou výstavu fotek místních lidí, která je volně přístupná na náměstí. 3. místo chybí, asi někomu zdobí obývák.

Stoupáme kolem Jesenice, Odeř, Hroznětín

Lezem pod šedivou oblohou furt do kopce, kolem Jezera až k bývalé osadě Vlčinec, kde nás u staré polorozbořené budovy zastihne co? Jestli tipujete chcanec, máte bod. Odvážnější půlka sestavy se jde schovat do rozpadající se boudy na rozcestí, já si vystačím s postáváním venku. Tyhle starý budovy plný pavučin, pavouků a ztrouchnivělých prken si ráda odpustím.

Dneska ten déšť ani nestál za to, nuda. Po pár minutách už můžeme pokračovat dál na Vlčinec, kopec s výškou 973 metrů a snad i s rozhledem. Na první překážku narazíme, když značka končí asi 200 metrů před vrcholem typickým koncovým čtverečkem, označujícím začátek či konec turistické.

Skála pod Vlčincem, kde teď oficiálně končí modrá

Končí sice u nějaké skály, ale v mapě vidím, že nejsme na kýženým vrcholu a není to teda správná skála. V lese je ale patrná cestička, a ačkoli lesáci hromadou pokácených stromů sekundují KČT ve snaze na skutečný konec modré nechodit, k vrcholu se dostáváme. Jedna špatně seškrábaná modrá značka je znamení.

Vrch Vlčinec

Vlčinec. Vyhlídku na vrcholu tvoří shluk kamení, ze které je vidět leda tak hustej les všude kolem. I tak sem ta značka ale vést ještě mohla… vrchol posetý kamenným polem a s hezkým lesem. Copak to dneska nestačí? Vracíme se na rozcestí bývalé osady Vlčinec a schovaní bokem z cesty čekáme na posilu z Prahy.

Výhled za rozcestím Vlčinec

Kennedy. Probíhá po cestě kousek od nás, schovaných v lese – samozřejmě před větrem – tak ho musíme přepadnout ze zálohy, aby nám neutekl. Seznamujeme se a v družném hovoru pokračujeme po široké lesní cestě s modrou značkou.

Pokračujeme po ní tak dlouho, že někde značku ztrácíme a ani nevíme kde. Jo tak tenhle rozcestník fakt nedá práci přehlídnout. Přeskakujeme strouhu a noříme se do malé skulinky mezi větvovím. Je to překvapivý, ale nakonec se tu nějaká vyšlapaná cestička ukazuje a kličkuje mezi kamenným polem až nahoru k Trousnické skále (939 m n. m).

Stoupáme kamenným polem na Trousenickou skálu

Je to neuvěřitelná věc, ale vykukuje sluníčko, takže se v přístřešku pod rozcestím Chaloupky chvíli zdržíme, než nás zase pohltí náruč lesa. Bílá skála trčí schovaná v lese blízko rozcestníku, od cesty je se svojí velikostí stále ještě nepřehlídnutelná, ale představuje jen malou zastávku před dnešním cílem, výraznou žulovou skalní hradbou Dračí skála. Blíží se déšť, ale tohle místo nenabízí ani mikro flek rovné země, a tak musíme hledat kousek dál v lese. V borůvčí to ale nakonec není tak špatný a ještě nám na chvíli zasvítí sluníčko, probleskující lesem.

Trousenická skála

Sobota 29. 5. Den 15.
Dračí skála – Horní Blatná. Odchozeno: 21 km (celkem 251,7 km)

Když se ráno vzbudíte s pocitem, že všude kolem je vlhkej ulepenej vzduch, vězte, že je husto hustá mlha, i když ji ještě ani nevidíte. Kde je mlha, tam je vlezlý vlhko, ale aspoň nepadá voda! Spaní uprostřed lesa opět poskytuje dostupnost mnoha druhů štěbetajících ptáků, takže i dnes je k snídani hudební doprovod. V noci je nejnižší teplota 4,6 °C, ale už mě to ani nebaví měřit. Zajímala mě hlavně Šumava s jejíma teplotníma výkyvama, kvůli spodnímu limitu, co zvládnu ve spacáku pohodlně.

Ranní mlha

Mlha se zvedá, teplota stoupá a výškový metry ubývají až do obce Pernink, odkud naše kroky vedou na Perninské rašeliniště, které je po těžbě rašeliny revitalizované a upravené pro turisty. Dobové fotky a informace nás poučují, že těžba rašeliny pro vlastní potřebu (především otop), neměla na rašeliniště a mokřady devastační vliv, ale průmyslová těžba to změnila. Chceme kolem rašeliniště projít po naučné stezce, ale cesta je přehrazená bažinou a pro jistotu ještě elektrickým ohradníkem.

Perninské rašeliniště

Koupel s elektrošoky mě v tomhle počasí neláká a tak volíme obchůznou trasu přes vesnici. Kilometřík obcí a napojujeme se na NS vedoucí po hraně PP Pernink, vyhlášené teprve nedávno v roce 2016 kvůli vrchovištím, přechodovým rašeliništím a podmáčeným smrčinám. Podmáčený smrčiny rozhodně potvrzuju, ale jak jinak se dostat k těm nádherným loukám plným fialovýho kvítí? Je možný, že macešky rostou divoce na takovýhle plochách? Vždycky sem je měla za truhlíkovej porost, ale takhle volně v přírodě jsou naprosto neodolatelný.

Přírodní památka Pernink, macešky

V obci Pernink je otevřený okýnko s dobrotama. Objednávám hovězí burger se zeleninovým salátem a 3x víc opečenýma hranolkama, než je zvykem. Paní si v duchu klepe na čelo a nevím, zda ji víc děsí moje objednávka nebo respirátor, protože se zdá, že to tu nikdo nikdy neviděl. S jídlem obsazujeme lavečku v pěkně udržovaným parku s pěkně neposekaným trávníkem a konečně mizí mraky, schovávající životodárný teplo.

Pernink a okýnko s burgerem

Stoupáme do kopce kolem druhé nejvýše položené vlakové stanice v ČR a kolem železničního viaduktu z let 1898-99. Začíná tu už solidně pražit a to ještě stoupání pokračuje dál.

Železniční most, Pernink

Krušnohornická naučná stezka vede kolem míst, kde se těžilo stříbro a cín a kolem krásně upravené lesní kaplička Panny Marie z 19. století. Kousek dál dokonce potkáváme vydatný potůček s čistou a studenou vodou, kterou uvařený a vyprahlý před doplněním do láhví žíznivě hltáme.

Ptáčátko bude mít maminku poblíž

Před Horní Blatnou málem zašlápneme ptáčátko, které už hladově otevírá zobáček a čeká, až mu maminka něco donese na odpolední svačinu. Ptáče vypadá dost velký na to, aby potřebovalo pomoc, ale i kdyby vás někdy napadlo moc malé ptáčátko, třeba vypadené na frekventované cestě, vrátit do hnízda, ptáci nemají čich a proto není nutný se bát miminka dotýkat. Ptačí rodiče to nepoznají.

Horní Blatná

Horní Blatná, 14:40.Sluníčko. A parádně hřeje, i když kvůli větru posedávám v péřovce. Ideální čas na pohár se zmrzlinou a šlehačkou. Když začne pršet, už jsme na cestě ke skalním útvarům Na strašidlech. Ty krásný lesy se mi prostě neomrzí, stejně jako měkoučký cesty a šutry vystupující z borůvčí, i nečekaně velký skalní stěny, který se prostě jen tak vynoří za rohem bez varování.

Kluci z Brna mají pár hodin sekeru, takže se od skal vracíme zpět do Horní Blatné. Jaká náhodička, že když jdeme kolem kapličky a prostornýho přístřešku, spustí se chcanec, co vyhání poslední turisty ze skal.

Kostel sv. Vavřince, Horní Blatná

Vyzvedáváme kluky na nádraží a já fasuju svoje nový 4 kila jídla. Přes hospodu dole na náměstí, kde jsme dneska byli už 2x a do třetice ji nesmíme vynechat, míříme k rybníku. Pan hospodský přidává rady, kde je tu nej spaní, ale evidentně není jedinej, kdo to má v malíku, a tak složíme hlavy jinde.

Mraky se ženou po obloze v posledním světle, než zavládne tma. Chvíli je pozoruju a užívám si snad první noc, kdy se nemusím schovávat před deštěm.

Lavička pro unavené poutníky, Horní Blatná

Neděle, Horní Blatná, 30. 5. Den 16.
Horní Blatná – Popovský kříž. Odchozeno: 23,7 km (celkem 275,4 km)

Protože spíme v přístřešku, kam moc nezafukuje, je v něm znatelně tepleji než mimo něj. Ráno nás dokonce budí sluníčko, ale rozhodně ne teplo. Teploměr ukazuje ráno před odchodem 7 °C .

Málokdy se vyjadřuju k turistickýmu a expedičnímu jídlu, který se dodává mrazem sušený ve speciáních obalech, kam stačí nalít horkou vodu a chvíli počkat. Dnešní Nettle & Curry od Lyo má ale prvenství. Prvenství v nekompatibilitě s mýma chuťovýma buňkama. Na Šumavě mě Leo nalákala svým dotazem, zda kopřivový kari znám, že je famózní, na den, kdy se v mý zásobovací krabici taky objeví. Snídani jsem nabídla k ochutnání i klukům, ale její estetická stránka je víc pobavila, než navnadila. Slimejše na kopřivách jsem tak za stálýho míchání vylila do smrčků.

Vlčí jámy, bývalé těžební štoly

Vlčí jámy za Horní Blatnou ukazují zbytky důlních chodeb a komor po těžbě cínových rud, u kterých došlo k propadu stropu. Důl Wolfgang dosáhl hloubky až 85 metrů, což byla na tu dobu docela hloubka. Ledová vlčí jáma je hluboce zařízlá úzká štěrbina, kde se celoročně drží sníh a jeskynní led, díky speciálním vzdušným podmínkám, které v bývalém dole panují. Když prudkým kamenným schodištěm sestupujem hluboko do jámy, teplota razantně klesá a my můžeme obdivovat zledovatělý „vodopád” padající do hloubky několik desítek metrů pod okolní terén.

Ledopád má několik metrů

21 metrů vysoká rozhledna Blatenský vrch z roku 1913 je otevřená i s okýnkem s občerstvením. Výhledu z rozhledny neodolám, stejně jako párečku s křenem, a vychutnávám si ho pěkně na sluníčku ofukovaná severákem. Z rozhledny je vidět daleko do Německa i na naši dnešní trasu, ale vzdušný opar moc neholduje fotkám, navíc se skleněnými a špinavými okny ve vrcholu rozhledny.

Rozhledna Blatenský vrch

Když pak vinou mojí nepozornosti slezeme na špatnou stranu kopce, čeká nás odměna v podobě Blatenského kanálu, což je technická a kulturní památka v délce 12 km a vybudovaná v letech 1540–1544, což se zdá jako naprosto neuvěřitelné. Kanál, který v minulosti zásoboval krušnohorské doly, se vine ve stínu lesní cesty, po které jdeme. Příkop se zdá upravený a vyčištěný a potkáváme dokonce pána, který jej zrovna čistí a pečuje o něj.

V dálce se zvedá Plešivec

Z chládku lesa do výhně luk. Od vlhkých bažinišť napospas větru a vyschlým prašným cestám. Před náma se tyčí Plešivec (1028 m), ale ještě máme kus cesty, než jej dobudeme. V cestě nám leží město Abertamy, kde by měl být obchůdek, ale od náměstí vidíme malou zahrádku a točený je vždycky lepší, že… Zahrádka patří k bistru a řeznictví od Horského statku Abertamy, kde točený sice nemají, ale kupujeme ovčí a kozí sýry a uzený maso.

Podnik by byla fakt škoda minout, takže se nacpeme a pak se nám už tuplem nechce. Hlavně proto, že plán je asfaltová výheň následovaná zdánlivě nenáročným stoupáním ve stínu lesa, aby se cesta mohla vyhoupnout na vyprahlou stráň mezi single traily, kde svištící kola víří prach a vítr jej spolehlivě mete všude kolem. Když se konečně vyškrábeme k vrcholu, který zaniká mezi hotely a atrakcemi, ještě na nás troubí spěchající řidiči, kterým zrovna blokujeme vjezd na parkoviště pod hotelem.

Jedna ze dvou čarodějnic, Švýcárna

Plešivec. 1028 m. Děs. Ani nemám chuť jít na rozhlednu z roku 1895, fotím si jen výhledy z vrcholu kopce. Lidi, vleky s kolaři… těžko vyfotit jen krajinu, která se line do dálky. Je odtud hezky vidět Klínovec i se stejnojmennou rozhlednou z let 1883–1984, jako s pátou stavbou v tomto místě. Ke znovuzpřístupnění rozhledny došlo po rozsáhlé rekonstrukci z vojenských prostor v roce 2013, takže si říkám, že si počkám na rozhled až tam. Třeba tam nevede silnice a nebude to taková trága. Ani jako občerstvovna se ale Plešivec moc neosvědčí. Pivo drahý, limča žádná a zmrzlina hnusná, přemražená a polámaná. Vysokohorská přirážka samozřejmě v ceně.

Výhled ze Švýcárny na Doupovské hory

Mnohem lepší a klidnější je vyhlídka Švýcárna nad rozcestím modré značky, ke které vede hezká naučná stezka pro děti s vyřezávanými skřety, čerty a loupežníky.

Cesta po zelené je konečně nejen z kopce, ale v životodárným stínu lesa, kde je konečně zase příjemně. Tohle je jediný místo, kde se mi daří zahlídnout za celou dovču ještěrku. Za rozcestím „U lípy”, u kterýho stojí chráněný jasan, přichází tvrdej střet s realitou. Únava, vedro a lenost. Vlčí hřbet, tyčící se nad obcí Mariánská, prostě jen obejdeme spodem obcí, ale abychom ty kilometry nešetřili moc, tak celou obec prokřižujeme, zda nenarazíme na otevřenou hospůdku.

Vedro mě ubíjí a mám děsnou chuť na studenou limču, kterou jsem chtěla už na Plešivci. Značek s hospodama je tu asi šest, ale jedinej podnik není otevřenej a dokonce ani nevypadají, že by se chystaly na sezonu. Mohla by nás zachránit restaurace Lesanka, ke které musíme z kopce, kterej jsme právě vylezli, ale jak na potvoru má zrovna dneska zavřeno. V lahvích ani lok, v obci žádný životodárný mok.

No nic. Razíme dál a v prameništi potoka Rudný dobíráme plný láhve. Trochu tápeme cestou mimo stezky, ale podle mapy relativně držíme směr. Les je tu divočejší a hned mám pocit jako v nějaké džungli na konci světa. V místech, kde byste člověka hledali marně. Za zatáčkou je ale silnice se zaparkovaným džípem, takže ten romantickej dojem je hned ten tam.

Mešíky v liduprázdném lese, kde trochu bloudíme

Uťapaný konečně vylezeme pod Dolní Popovskou lípou, chráněnou od roku 1981. Její kmen je rozdělen na dvě části tak, že se mezi nimi dá projít. Obvod kmene měří 956 cm a lípa dosahuje výšky 20,5 m. Od lípy musíme ještě k torzu kamenné kaple, postavené před rokem 1842. Osada Popov i s kaplí zanikla po roce 1945 a v roce 2020 dostalo torzo kaple střechu se zvoničkou. Odtud je to k místu spaní jen už kousíček…

Dolnopopovská lípa se dvěma kmeny

Zaujme nás tu práce ovčáka a jeho psů, slyšíme povely a psi neúnavně běhají ve svahu a ženou ovečky kýženým směrem. Moc se ale nezdržujeme, ovládá nás hlad a přemáhá únava.

19:40, vyhlídka Popovský kříž.

Popovský kříž

Popovský kříž se na stejnojmenné čedičové skále (752 m) vyjímá do výšky několika metrů a je od něj nádherný rozhled do krajiny kolem Ostrova nad Ohří, kde už to tak trochu taky znám. Parádní přístřešek pod vyhlídkou okamžitě obsazujeme a chystáme se k večeři.

Výhled na Ostrov nad Ohří

Sluníčko parádně vyhřívá mírně svažitou louku, jen naše sezení je už ve stínu. Dneska jsou hody a konečně si užívám večeři, co nemusí být ve stanu, ale dokonce u stolu. Ochutnávám guláš od Expressmenu, který není vůbec špatný, a dojídáme sýry a uzený. Nejvyšší čas prasknout. Praská ale naštěstí jen ohýnek, co dýmem odhání komáry z nejbližšího okolí. Dneska si to fakt užívám, a je neuvěřitelný, co udělá jeden jediný den bez deště.

Je tu parádní místo na spaní

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz