Předchozí díl Cesty najdete zde.

Krušné hory, 1. část
Dny 9 - 12

trasa: https://mapy.cz/s/husaguvuse

Neděle 23. 5. Přesun do Skalné. Den 9.
Skalná – Šnekenský rybník, odchozeno: 7 km, (celkem 140,4 km)

Dnešní den je ve znamení přesunu do Plzně a vyprání si všeho týden nošenýho oblečení, který čeká další týden služby. Do obchoďáku Galerie Slovany šlapem asi 20 minut, aby nám nezakrněly nohy, a v prádelně Quickwash se daří všechno vyprat a usušit v sušičce. Já ji doma nemám, tak doufám, že všechno oblečení přežije bez úhony. Napřed práce, potom oběd, i když ho musíme jíst na ulici, kde děsně fučí. Aspoň že neprší. Svoji čínskou kachnu nechávám odloženou na odpaďáku, protože se válí v divné a nedobré omáčce. Už aby se otevřely aspoň ty zahrádky a ne jen okýnka…

Kostel sv. Jana Křtitele, Skalná

Druhej dnešní přesun následuje do obce Skalná, kde začíná etapa č. 2 – Krušnohorsko. Technicky prvních 25 kiláků bude ještě v pohoří Smrčiny a až zítra večer vlastně překročíme hranici Krušných hor, který se táhnou podél česko-německé hranice a tvoří souvislé horské pásmo o délce 130 kilometrů. Zato pohoří Smrčiny pokrývá u nás jen Ašský výběžek, svojí větší částí se rozkládá v Německu. U nás má průměrnou nadmořskou výšku 572 m n. m., což nejsou žádný hrozný kopce, takže se už těším na pohodový kilometry.

Přesouvací den je zároveň odpočinkový, krom prací pauzy v Plzni za celý den jen cestujeme vlakama, a tak mám čas poctivě cvičit všechny ty kompenzační cviky z internetu asi tak 20x za hodinu. Pokaždé, když máme kupé pro sebe nebo se vyskytuje vhodná lavička. Něco z toho zabrat musí a nakonec, když se zdravotní cviky nepoužívají, až když je pozdě, tak rozhodně fungují i jako preventivní. Proto je jedno, jakou bolístku sem si vylosovala. Když to budu cvičit všechno, něco zabere a ten zbytek bude prostě prevence tomu ostatnímu:)

Skalná. Okres Cheb, Karlovarský kraj. 17 h. Všímám si, jak jsou tu pampelišky najednou vysoký. V celé obci je neskutečně živo, davy lidí a děcek všude, otevřený zahrádky, hned za obcí nádherná příroda. Pofukuje lehký větřík, příjemně svítí večerní sluníčko a lesní cesta obtáčí klikatící se potok. Jestli na Šumavě bylo jaro opatrně rezervovaný, tady je v plným rozpuku a okupuje přírodu zcela bez zkrupulí.

Vcházíme do lesa za obcí Skalná

Je tu ideální terén na večerní procházku. Žádný velký převýšení, lesy plný borovic a borůvčí, hned se jde úplně jinak. Tak lehce a bezstarostně. Je super mít batoh skoro bez jídla, je najednou docela fajn ho nosit. Kolem Skalné je hromada naučných stezek, udělaných moc hezky hlavně pro děti a je jasný, že tady jsou venku určitě rády od rána až do večera. Dokazuje to i fakt, že je neděle večer a hodně rodin s dětmi tu je na procházce venku daleko za městem. Dětem to přeju, ale po celým dnu mezi lidma se už těším zas na izolovanost lesa.

Listnaté lesy se brzy mění v jehličnaté

Sluníčko příjemně hřeje. Nebýt větru, je to na tričko. Přicházíme ke Šnekenskému rybníku zalitému sluncem a fakt si užíváme to krásný počasí. Altánek dnes přijde vhod, alespoň ulevým bolavým zádům a budu se moct při večeri opřít.

Šnekenský rybník, Velký luh

Du se projít kolem rybníka, a když se vracím, máme 3 kolegy cykloturisty, kteří vyrazili včera z Aše a jedou po Via Czechia. Sympaťáci, prohodíme pár slov, zítra jedou na Boží dar. Tam my půjdem tak týden. Sedím v přístřešku, pozoruju rybník, na který dopadá večerní slunce, co se vylouplo zpod mraků, a do ptačího zpěvu se náhle ozve otravný “bzzzzzz”. Komáři. Bezva.

Pondělí 24.5.  Šnekenský rybník. Den 10.
Šnekenský rybník – Vysoký kámen, odchozeno: 23,5 km, (celkem 163,9 km)

Noc byla klidná, komáři si ode mě díky repelentu drželi odstup. Teplota 2,1 °C v noci mě překvapila, protože bylo fakt výrazně tepleji než na Poledníku. Ta vlhkost prostě dělá svoje.

Budí mě zatím nejlepší ptačí koncert od začátku dovči, protože poprvé spíme přímo v lese pod stromy, v samým srdci lesa a na Šnekenský rybník dopadají první paprsky slunce, který stoupá nad stromy.

Velký luh

Sice je všude mokrá tráva, ale je příjemný teplý ráno a přes Velký Luh ještě jdeme suchou nohou, než se naše cesta za kolejema stočí do dalšího parádního lesa s hustým porostem borůvčí. Značku tu dlouho nikdo neobnovoval a cesta působí spíš nevyužívaně, ale o to víc si to užívám. Miluju tyhle cestičky, kde není šance nikoho potkat.

Z lesa vykoukneme na pastviny s ovcema a je zvláštní, že výhled je najednou placatej a za stromama netrčí žádný vysoký kopce. Těch 150 kiláků vzdušnou čarou je znát, ale pocitově je to prostě nezvyk.

Louky před Lomničkou

Dneska bude hezky. Slunko je ještě schovaný za lehkou oblačností, ale už teď je teplo a je zřejmý, že bude pařák. Už se na něj těšim!

Naše cesta ještě ve stínu mračen nás vede vysokou mokrou trávou na starý židovský hřbitov nad Lomničkou. První zmínky o hřbitově, který sloužil židovským obyvatelům nejen z Lomničky ale i z okolních obcí, jsou z roku 1822. Během 2. světové války byl sice poškozen, ale v roce 2000 se mu dostalo částečné rekonstrunce. Opouštíme stinné místo na kraji lesa a vystavujeme se konečně slunečnímu svitu.

Židovský hřbitov, Lomnička

Na orosené louce vytváří blahodárný teplo parní saunu a před náma se otevírá pohled na město Plesná, kam míříme do zásilkovny pro nový zásoby. Nemáme nárok užívat si toho lehoučkýho batohu dýl než pár hodin. Za chvíli přibalím 4 kila jídla a doplním prázdný láhve vodou z obchodu. Studánka v Plesné pod Bigasem na modré značce je sice krásně opravená, ale voda v ní je fakt škaredá a pěkně prorostlá. Z trubky visí dlouhý řasový zelený vlas, po kterým voda dost líně stýká…

Studánka s hnusnou vodou, Plesná

Batoh děsně ztěžkl. Asi nebudu jíst vůbec… mám chuť půlku jídla vyházet hned v prvním stoupání z obce Plesná, ale počkám si až k rybníkům v hraničních lesích a odeberu jen svačinový příděl. To je lahoda, pozorovat neposedný motýly a prostě jen sedět a svačit. Sedět na zemi, která není promáchaná, a jíst svačinu, která před ukousnutím nezmokne. Podařilo se mi i dobře naaranžovat bágl tak, že se o něj můžu pohodlně opřít, a koukám na rybník pohodlně jak na sedačce v kině.

Modrá značka na chvíli vystupuje z lesa u bažin nad Pstruhovým potokem. Slunko je už docela vysoko a konečně přichází čas tílka. V lese mi připadá jako super nápad sundat větrovku, ale první kroky z lesa na okraj louky ukazují můj přešlap. Jakmile se vynoříme zpod zelené střechy pod širý nebe, obklopí nás mrak černejch monster. Co to je, nevím, nekouše to (zatím), ale děsně to lechtá a je to otravný. Repelent na to nezabírá. Hnusný černomonstra velký jako mouchy pokrývají celý naše těla a jen závany větru nám na pár vteřin dokáží ulevit, než ty bestie nalítnou zpátky. Těchle 500 metrů je zatraceně dlouhejch. Oblíkla bych se, ale jak se přestanu hýbat, tak by mě mohly sežrat zaživa. Milosrdná náruč lesa je naštěstí blízko.

Dál vede cesta po asfaltové silnici a překvapuje mě, že je tu fakt hromada cyklistů z Německa. Dneska už by mi to stačilo. Koleno se asi trochu umoudřilo, ale i tak je právě absolvovaných 16 kiláků pro mě dneska tak akorát a to jich mám před sebou ještě asi 7. Já už nechci… já si chci sednout v přístřešku v Lubenským sedle, a kdyby nebylo hned u silnice, tak tam chci i přespat. Já už prostě nemůžu, batoh mě přibíjí k zemi, asfalt fakt nenávidím…

Jakmile shodím batoh a du hledat do lesa studánku (na silnici je napsáno voda 50 metrů a šipka), která v mapě a ani v terénu nakonec neexistuje, najdu aspoň zasypanej sklep a starý schody dávno odstřeleného hotelu Reichsgrenze z roku 1930. Hotel měl několik tanečních sálů, skvělou restauraci a byl vyhlášen v dalekém okolí pro hosty z obou stran hranice. Během 2. světové války sloužil hotel uprchlíkům a pro výrobu leteckých součástek. Po odsunu Němců byl hotel i přilehlé budovy srovnány se zemí a všechno kolem si vzal les.

Schody, které zbyly po odstřeleném hotelu Reichsgrenze, Luby

Neposední žluťásci nedosednou a nedosednou. Jsou motýli, který není problém vyfotit, a motýli, kteří mají dost náhodnej pohyb do všech směrů a jen těkají odtud a tam a nikde vlastně nechtějí posečkat. Žluťásci rozhodně patří mezi ně, a i když jeden neustále krouží kolem, tak krouží tak dlouho, až to vzdávám a velím k ukončení pauzy. Po červené za Tříslovou je to už jen čirý utrpení. Asfaltový utrpení. Cesta je rovná, nikam nezahýbá, a i když mozek ví, že nohy postupujou vpřed, cesta před očima se prostě nijak nemění. Jen tupě šlapu, ramena pálí, bágl má dobrých 17 kilo a je to čirý utrpení.

Vysoký kámen, vyhlídka

Už jsme jen kousek před Vysokým kamenem. Nekonečno. Rezignovaně sedím na místě vytipovanýho spaní a je mi jasný, že tady ani omylem. Dneska mě neskutečně bolej šlapky a asfaltu už nechci vidět ani metr. Vidím ho ale mnohem víc… nekonečný 2 poslední kiláky. Kdybych si mohla lehnout hned tady na místě, udělám to, ale tohle místo je tak nevhodný na spaní, že někde vykřešu poslední zbytky sil.

Vysoký kámen (774 m n. m.) je uskupení skal, z nichž nejvyšší Vyhlídková skála je přístupná po žebříku a umožňuje rozhled do kraje. V kulisách skalních útvarů se tu dřív hrávalo i divadlo, tak doufám, že příroda se neinspiruje a se svým divadlem ještě chvíli počká. Připozdívá se, takže když přicházíme, ostatní lidi právě mizí a tak máme skalnatý útvar jen pro sebe a nemusíme se na vyhlídce s nikým tlačit.

Pietní kaple na místě kaple Božího těla

U kapličky pod Vysokým kamenem o něco dál, vybudované na původním místě kaple Božího těla, je konečně to správný místo, kde zůstaneme přes noc.

Mám sice pocit, že bych mohla pietní místo svým pobytem narušit, ale dunění hromu a černá obloha nedává čas na protesty. Les? Máme. Rovnej flek? Máme. Ušli jsme dost? Ušli. Co brání rychlýmu postavení stanu? Jo aha, já se furt nemůžu ohnout!

Takhle to vypadá, než začneme stavět stan

A takhle to vypadá o 10 minut později

Úterý 25. 5. Pietní kaple Vysoký kámen. Den 11.
Vysoký kámen – Kříž za Favoritem. Odejito: 26,7 km, celkem 190,6 km.

Dneska v noci bylo fakt teplo i přes vítr prohánějící se v korunách, ale na teploměr jsem si vzpoměla včera moc pozdě a už se mi nechtělo ze spacáku.

Ani ráno se mi nechtělo, ale nakonec jsem se nějak vyhrabala. Ve všech chodících knížkách se po prvních pár rozcházecích dnech chodí 40 kiláků denně a dokonce s lehkostí! Já su po prvních pár dnech schopná ujít sotva 20 a poslední kiláky je to i tak víc o síle vůle než ochotě nohou se pohybovat. Kde je těch rozchozených 40? Beru i 30… abych nebyla rožežraná, stačí mi 20. 20 kiláků s lehkým krokem, radostí a silou na sklonku dne jít ještě 20, kdyby to bylo nutný. Mám takový vandry, ale tenhle mezi ně z nějakýho důvodu prostě nepatří.

Mraky si to pořád neumějí rozmyslet, jestli budou nebo ne

Honí se mraky. Prší, fučí, svítí slunce, fučí. Už zase. Aprílový počasí nás stíhá i tady, daleko od Šumavy. Dramatický počasí ale kouzlí naprosto parádní panoramata a těch si na hranicích luk a lesů ve výšce kolem 750 m n. m. s rozhledem do kraje můžeme užívat dostatečně.

Přes les a louky klesáme kolem obce Krásná do Kraslic a k větru a dešti máme bonusově ještě kroupy. Obec Krásná je dost divný místo, opuštěný a zarostlý vrakoviště, starý opuštěný stavení… je to trochu v rozporu. Chci se kouknout ke kapličce, ale celková ponurost místa a ječící záplotní psi kolem silnice mě od tohohle nápadu okamžitě odradí.

Zpustlé vrakoviště, Krásná

Kraslice nás vítají pražícím sluncem. Jako by ty kroupy nemohly 10 minut počkat, než zapadnem do sámošky. Jako dominanta města nás vítá trojlodní novorománská bazilika Božího těla, kolem které je hezký upravený parčík. Zdržovat se na mokrých lavičkách moc nechci a tak hned stoupáme nad město k pomníku připomínajícímu 60. let výročí panování Františka Josefa I.

A černota se pomalu stahuje z lesů nad Kraslicemi

Vyhlídka Franze Josefa s altánkem, stejně jako jeho památník, nepatří asi k udržovaným zajímavostem, přesto se nám daří obojí v mladém lese najít. Památník je jak chameleon schovaný mezi kmeny a od cesty ho lze snadno přehlédnout a k altánku už nevede ani vyšlapaná cesta. Hromada železných tyčí kousek u památníku mě dokonce na chvíli vyděsí, že mi altánek už zrušili, ale možná se jen čeká, až spadne sám.

Vyhlídkový altán Františka Josefa I.

Prudkej stoupák, do kterýho se střídá prudký slunce a prudký přeháňky. Na otevřené cestě na nás padá další voda a padají kroupy. Když ale vylezeme na vyhlídku Skalní vyhlídka, ze které jsou celé Kraslice vidět jako na dlani, zázrakem zase pršet přestane. Metoda biče a cukru. Vyhlídla byl cukr, teď přichází další bič. Bičování provazci vody.

Kraslice

Doufám, že ta další odměna bude stát za to, protože strmý stoupání na Komáří vrch kamenitou cestičkou je dost hroznej bič, když mně k tomu ještě kručí v bříšku. Nicméně odměna se v podobě žulové Hraběcí skály noří přímo před náma na vrcholu kopce.

Hraběcí skála, Komáří vrch

Vyrážíme na lov skály Chudá nevěsta a kamennýho moře poblíž, ale hledání moře v lese je asi tak marný, jako hledání jehly v kupce sena. Já mám fakt dneska štěstí a bezdešťový okna sou jen v okamžiku, kdy chcu fotit něco zajímavýho.

Chudá nevěsta

Na 16. km po prudkým padáku z Komářího vrchu nás zachraňuje neznačený přístřešek se stříškou. Na zmařenou mysl po nekonečným asfaltu, kopcích a krupobití je to hotový balzám na duši. Dávám si chleba s paštikou a užívám si svých dnešních 10 minut bez pláštěnky a krosny. Hned mi stoupá energie z nuly na sto. Jak málo někdy stačí ke štěstí.

Hned se cítím zase plná energie, to ovšem netuším, že mě čeká padák po zelené značce prostředkem bažiny. Když se mi daří vyškrábat do lesa, kde mě bičují pro změnu větve mladých stromků, zbaběle prchám zase do bažiny. Přijít o botu je asi lepší než o oko.
Mám obě oči i obě boty, tak se můžeme vrhnout vstříc nekonečnýmu asfaltu podél potoku

Potok Bystřina

Bystřina, který nás jemným klesáním vede k silnici, za kterou si musíme všechny ty výškový metry zase nastoupat, ale na mnohem kratší vzdálenost.

Rotavské varhany, 17:17. Dnešních šest várek krup mě už přestává bavit. Tentokrát ale máme stříšku nad hlavou a můžeme tak nečas přečkat relativně v suchu. Sedíme u čedičových Rotavských varhanů a čekáme, až se vyprší a vykroupuje. Za tu chvíli se z šedivé oblohy plné deště stane modrá. Je lepší fotka s přepalem místo oblohy nebo focená v protislunci? Ale chtěla jsem modrou fotogenickou oblohu a tak ji konečně mám. Možná, že by stačilo chtít chodit těch 40 denně a pak bych je taky měla. Ale mně vlastně stačí i těch 20… to bude ta zásadní chyba.

Rotavské varhany. Po krupobití vysvitlo slunce.

Dneska ale pořád splněno nemáme, ještě nás čeká kuriozitka, modřínová alej tvořená 84 památnými stromy. Alej byla vyhlášena jako památná v roce 1984 a stáří stromů se odhaduje na 130 – 190 let.

Modřínová alej

Některé stromy mají obvod kmene přes 3 metry a je to fakt na alej dost zvláštní výběr stromu. Za alejí už ale máme konečně padla u zastřešeného a částečně krytého přístřešku, ke kterému přicházíme se setměním a celý si ho zabíráme pro sebe.

Výjimečně nespíme ve stanu

Středa 26. 5., altánek u křížku, 7:00. Den 12.

Kříž u zámku Favorit – Nejdek. Odchozeno: 15,3km (Celkem 205,9 km)

Jako správnou starou strukturu mě celou noc děsně bolely kolena, což mě budilo s železnou pravidelností při každým pohybu. Noční teplota 4,6 °C, ale dost vlhko. Dneska se mi zatím spalo asi nejmíň pohodlně, ale možná se mi to zdá jen proto, že předchozí noci jsem už vytěsnila. Je čas vstávat, ale pořád su zakuklená, když se najednou ozve zvuk focení kompaktem. To je ale chytrej pták, že se to naučil. Záhy se však ozvou i kroky, které nepřišly, ale odcházejí.

Vyskočím ze spacáku po zvuku a tam? Nikdo! Otočím hlavu k východu za hlavou a tam odchází člověk. Uf. Pozdravím a dáme se s paní na penzi do řeči. Je z Rumburku, je tu s partou na kolech a po večerech mají tahací harnoniku, kytaru a saxík. No s tímhle se jinak než autem do penzionu nedá:D a teď ráno už má paní roupy, tak si vyrazila na procházku a umístit malovaný kamínky, kterých za zimu naplnila celou krabici. Aspoň nás konečně vyhnala vstávat.

U křížku nechala krásný kamínek ranní návštěva

Zámeček Favorit v soukromých rukách okukujem jen zdálky a ke kapličce za cedulí soukromý pozemek nemám odvahu ani jít se podívat. Možná, že dneska nemám odvahu ani experimentovat mimo turistický značky, ale nakonec přece jen podlehnu a vyrážíme podle plánu mimo turistickou. Je to fakt parádní lesní cesta a máme víc štěstí než rozumu, že mokřady a bažiny leží spíš vedle cesty než na ní.

V těchto místech je dle mapy křížek. Jeho hledání vzdávám...

Když se napojíme na modrou značku, cesta dál ubíhá podél potůčku Skřiváň, který nás k ní dovedl. Šup po modré po asfaltu a pak nás čeká stoupání rozbahněnou a rozježděnou cestou do kopce. Těžba dřeva cestu tak dodělala, že máme co dělat nezapadnout do bahna po kotníky. Abychom se nenudili, i dneska je obloha spíš černá a tak máme pláštěnky v pohotovostní poloze. Kdy nejpravděpodobněji začne pršet? Když lezu totálně zpocená do kopce, je ten nejlepší okamžik zabalit se do igelitu…

Vstupujeme na pastviny cestou do Nejdku

Poprvé se tu setkáváme s volnými pastvinami neohraničenými plotem, s upozorněním, jak se chovat. Ovce se tu pasou za pomoci pasteveckých psů, ale my na pastvinách nevidíme ani živáčka. I ptáci jsou podezřele ticho, takže je jasný, co přijde. Ale dneska mě to už nerozhodí, protože je konečně možný se ubytovat, a tak se těším na sprchu a postel.

Věž, zřícenina Nejdek

Myšlenka na civilizaci mi dokonce trochu zatemňuje mysl, takže když sejdeme k bukové aleji v Nejdku, ani se v dešti neobtěžuju vyndat foťák z pod pláštěnky. Jak hluboko sem klesla, že mě horká sprcha láká víc než alej v dešti…

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz