ROZCESTNÍK: Mawenzina cesta (3)

Předchozí díl najdete zde.
Trasa na mapě: https://mapy.cz/s/bebalavofa

Šumava, 3. část, květen 2021

Čtvrtek 20. 5. Nouzové nocoviště Bučina. Den 6.

NN Bučina – NN Modrava, odchozeno: 16km. (celkem 111,4 km).

Dneska ráno su fakt mrtvá, i když ptačí řev mě vzbudil standardně brzo, pospávám další dvě hodiny, než vrznou dveře od zaparkovaných bagrů. Je jasný, že spánek definitivně skončil. Včera byl opravdu parádní večer s fotogenickým výhledem přes hranice do Německa. Nad horami se převalovaly mraky, v dálce bylo vidět déšť a večerní slunce zlehka olizovalo vrcholky stromů na louce pod nocovištěm.

Tohle parádní počasí zapříčino, že jsme se s Leo večer chvíli družili, bavili se o vybavení a plánech na léto. Leo mi ukázala parádní spacák od Big Agnes, co se navlíká na karimatku a člověk z ní nemůže ve spacáku klouzat, a suchou bezobalovavou zubní pastu. Aby nedošlo k mýlce, večer sice byl hezký a společnost příjemná, nicméně teploty padaly těsně nad nulu a tak bylo nejrozumnější brzo zalézt do tepla stanu. Našeho parádního obřího stanu, kde jsme se mohli i vzpřímeně posadit a hlavně v pohodě vařit uvnitř, aby si vítr nedělal s vařičem, co chce:)

V noci několikrát pršelo, ale když jdu v noci ven, nad Německem je pořád zataženo a nad náma svítí velkej vůz. Víc bez brýlí nerozeznám a vlezlá zima mě žene rychle zpátky do spacáku a ne pro brejle.

Teploměr ukazuje nejnižší noční teplotu 0,7 °C a aktuálně jsou 3 °C. Marně čekám, kdy se stanu dotkne teplonosné sluníčko a osuší vodu a prohřeje vzduch. Zatím se s párou od pusy musíme smířit. Ani první ranní kilometry nás nezahřejí, protože jsou z kopce. Z kopce! A ještě navíc po asfaltové silnici. Provoz naštěstí není velký a cesta vede lesem, ale i tak je to po včerejších výhledech a skalách trochu nuda. Nicméně je to nuda bez deště. Je to vlastně úplně skvělý a dokonalý a mám chuť i skotačit, když po několika kilákách zapadneme na kousek NS Nelesní krajinou do náruče lesa a asfalt vyměníme za příjemnou lesní cestičku aspoň na pár metrů, než vyústí v civilizaci.

Parádní cestička po NS Nelesní krajina u Kvildy. Šumava, květen 2021

Kvilda. 12.00. Přicházíme akorát k potravinám a 5 minut před začátkem polední pauzy, když už skoro beru za dveře, přijde paní ke dveřím a rychle zamkne. Hm, budem tu hodinu čekat nebo se smíříme se skrovným obědem takhle na lavičce u sámošky?

Kvilda, bude pršet

Kvilda je obec, kterou především tvoří prázdný a zavřený ubytka a taky zatím pořád neotevřený hospody. Parkují tu nějací nadšenci s bicykly, kteří se vydávají na cyklotoulky i bez pivní podpory, ale jinak je tu docela mrtvo. Přesto se rozhodujeme tu hodinku do otevření sámošky počkat a projít Kvildou, jestli se na nás přece jen neusměje štěstí s otevřeným podnikem. Usmálo v restauraci Bohemica rustica.

Bezmasý rizoto za 250 mi málem způsobí zástavu srdce, ale řepový rizoto s kozím sýrem prostě musím ochutnat a navíc je to jediný bezlepkový jídlo v nabídce… a je fakt moc dobrý. A není dehydrovaný, sušený ani trvanlivý… Užívám si normální jídlo na sluníčku na terase. No a co, že sedím na tý terase navlečená v mikině a bundě

V sámošce pak dokupujeme nějaký dobroty jako paštiku, gumový medvídky a vodu a vyrážíme po žluté značce směr Filipova Huť.

Na žluté z Kvildy k Filipově huti

Sluníčko to dneska ještě nemá rozmyšlený, takže chvíli hřeje a pak přichází solidní lijavec.

Rozcestník Pod Březovou horou, 1166 m. 14:50. Tetelí se vzduch, stoupá pára z luk. Tohle mi běhá hlavou, když se na prudkým slunci páří vlhkost ze země.

Přehnal se okraj bouřky a horké slunce už vytahuje vláhu

Uvařený v pláštěnkách je ulehčeně odkládáme. Když prší a je zima, je to asi příjemnější, než když prší a je k tomu pařák, protože to je pak jak ve skleníku a já si zatím jako rajče nepřipadám.

Filipova huť, pohled k hranicím

Trasa po žluté je konečně po přechodu z asfaltu pastva pro po oči, ale za Filipovou Hutí se dostáváme na zelenější pastvu, na horské louky a vřesoviště a blížíme se k Filipohuťskýmu potoku, který je jedním z přítoků Vydry.

Kaskády na Filipohuťském potoce

Filipohuťský potok je důvod, proč jsme šli přes Kvildu a ne po červené, i když to tady nebylo nutný obcházet. Ohledně asfaltu by to bylo úplně jedno, ale copak ty vodopádky a kaskády, který jsem viděla v mapě, šlo vynechat? Vyhlídku na pramen Vltavy rozhodně vynechat šlo mnohem snáz a tak nás čeká nejkrásnější část dnešní trasy, doprovázená naučný cedulemi.

... který má prameniště pod vrcholem Tetřev

V heslem: „Asfaltu fůra, zmařená tůra!” se plahočím kolem kaskád a vodopádků, které se tvoří v kamenném korytě divokého potoka mezi hebkou zelení listoví i mechů, a neumím se rozhodnout, jestli mi noha upadne hned, nebo mi tahle nádhera dodává poslední zbytky sil na pohyb vpřed. Těsně před Modravou, kde potok opouští les i turistickou značku, máme šanci pozorovat kolouška, jak se pase, než ho vyruší zvonění mýho mobilu:)

Před Modravou vidíme kolouška

Pajdám na špatný koleno poslední dvě hodinky a trasu nerada, ale zkracuju, a nechám si ujít kopii hradlového mostu, která se vyjímá nad řekou Vydrou. 5 kiláčků dneska už nedám, i když nalehko by to možná šlo…

Nouzové nocoviště Modrava 17:40. Na Modravě chcípl pes, ani živáčka, ani okýnka. Nocoviště u Roklanského potoka je na první pohled fakt paráda, zátiší s mostem a bublající řekou, na nouzovém nocovišti už stojí stan a naše známá to kupodivu není. Tu jsme minuly v Modravě při marným hledání otevřený hospody.

Soutok Roklanského potoka a Vydry, Modrava

Tohle nocoviště má jedno prvenství. V mokřadu jsme ještě nespali. Teda pardon, v rašeliništi. Tak tady bude fakt pekelná zima a vlezlo.

Vybíráme si hezký slunný místečko k postavení stanu a mně během kotvení kolíků pěkně lupne v zádech a nemůžu se ani narovnat. Pekelně to bolí, bolest vystřeluje do třísla i stehna a po letmém ohmatání zad cítím podezřele citlivý výstupek nad zadkem, kterej tam před chvíli určitě nebyl. Dobelhat se k toitoikám je nadlidskej úkol. Co s mým malým pětikilometrovým okruhem k mostu? Zítra je taky den, navíc odpočinkovej, lípnem to tam!

Modrava, žene se voda

Starosti, co záda, nechávám stranou, teď nádherně svítí sluníčko a po postavení stanu si stačí sednout zády k teplu a vařit večeři. Sednout si zády k teplu bohužel znamená, že se k nám zezadu ze zálohy nenápadně blíží černá stěna, kterou musíme pořád kontrolovat, a nakonec se radši s prvníma kapkama dekujem vařit do stanu.

První kapky přivály i Leo a z protisměru trojici kamarádů, takže když se trochu vyčasí, družíme se a chvíli si povídáme. Jeden z trojice dělá na kriminálce a tak máme na večer super historky o stopování. Jestli bych i tak měla ze stopování obavy, odteď už na něj nikdy ani nepomyslím.

Pátek 21. 5. Modrava. Den 7.

NN Modrava – NN Poledník, odchozeno: 12 km, (celkem 123,4 km).

V noci je zima, vlezlo a vlhko. Teploměr ukazuje -1,1 °C jako nejnižší noční teplotu, ale údolí u vody a vlhkost teploměr zohlednit neumí. V noci trochu sprchlo a celou noc mě bere koleno, bolí záda… nemůžu spát a noc je celkem nekonečná. Takhle regenerace nevypadá.

Modrava, pátek ráno. Teploměr se usmívá, protože je určený do ledničky.

Ráno nás místo deště vítá hustou oblačností a bubláním řeky. A z nedaleké stavby vrčí kango. Řeka jej nepřehluší, tak spolu vytvářejí zajímavý duet. Stejně nespím, tak je nejvyšší čas vyškrábat se ze spacáku. Doslova. Zvednout se ze země je pro mě trochu nadlidskej úkol, ale nějak se s ním poperu. Su v totálně dezolátním stavu. Dneska asi budu ráda, když dolezu na Poledník a neuhnu z nejkratší cesty ani metr stranou! Hradlovej moste, promiň, ale budu se k tobě muset vrátit někdy příště.

Ráno je už parta od Budějovic pryč, Leo spí a tak trochu konverzujeme s Petem a jeho parťákem, ke kterým sem si sedla na lavici ke stolu. Když už jsem se vyhrabala ze stanu, je pro mě představa, že bych se měla jít zase válet ke snídani po zemi, docela děsivá.

Kluci denně chodí ob nocoviště a maj s sebou běžecký boty, že budou chodit běhat. Tomu se v mým světě říká hodně bujná představivost, ale klukům to neberu. Spíš si vedle nich připadám jako stará a líná turistka, přestože náš věk nebude moc odlišnej. Zvednout se nemůžu, chodit nemůžu. Nemůžu si ani vybrat, co mě bolí víc! bolí mě všechno. Jako fakt všechno. Su stará zdechlá struktura a mám obavy, jestli se dobelhám aspoň na ten Poledník. 12 kiláků a asi 400 výškových, což na Šumavě ani nestojí za řeč. To je skoro rovina.

První a poslední rovina, směr na Tříjezerní slať

Rovina to je asi první tři kiláky a pak je to snad neustále do hroznýho hrbu. Na Tříjezerní slať je kopec tak prudkej, že si říkám, jestli nepolezu po čtyřech, ale protože se nemůžu ohnout, tak bohužel zamítám.

Stoupání na Tříjezerní slať

Rašeliniště Tříjezerní slať, kde vede hezký okruh kolem rašelinných jezírek, je po deštích pěkně nacucaný vodou a je to první místo, kde potkáváme asi 5 turistů zaráz. Masožravou vzácnou rosnatku nevidíme, ale dozvídáme se, že existuje i mravenec rašeliništní. Rašeliniště mohou být domovem vzácnému hmyzu či rostlinám, ale já vidím jen rašeliníky a borovice.

Rašelinové jezírko na Tříjezerní slati

Bohužel nic zajímavýho se mi zahlédnout nepodaří a vlastně se tu s ostatníma turistama nechci ani moc zdržovat, tak po krátké svačince pokračujem dál do kopce k vrcholu Oblík na vyhlídku. Protože je od rána zataženo, je to vlastně úplně zbytečná trasa, ale kdybychom jej obešli po modré, nachodíme o kilák navíc a to mě ani nehne. Pěkně nejkratší cestou – přes vrchol!

Vrchol Oblík, 1225 m n. m.

Rozcvičeni 80 výškovýma metrana si můžeme dát ještě větší hrb. Na Oblík dalších 180 výškovejch. Oblík (1225 m) je skalnatý vrchol tyčící se naproti vrcholu Poledník a oplývá parádním výhledem do okolí, jak na zmíněný Poledník i se stejnojmennou rozhlednou, tak i směrem na Srní, kde je mimochodem výběh s vlčky. Kýčovitý výhled s oblohou plnou mraků v různým stupni hrůzné šedosti je fotogenický a taky trochu děsivý.

Výhled z Oblíku směr Srní

Fučí silný vítr a doufáme, že odnese dešťovou předzvěst někam hodně daleko. Ještě štěstí, že je dneska trasa kvůli mé rozbitosti zkrácená o hodinku a půl. O hodinku a půl masakrální příšernosti, o které zatím nemáme tušení. V blažené nevědomosti u rozcestníku „Za Oblíkem” svačíme a těšíme se na posledních 5 dnešních kiláků.

Výhled na Poledník

Vrchol a rozhledna Poledník. 15:20. Sodoma gomora, fujavec. Co začalo lehkým deštíkem, přešlo plynule během pár minut v hustou dešťovou stěnu, kterou vítr žene skoro vodorovně. Naštěstí jsme asi jen kilák pod rozhlednou a tak máme štěstí a brzo se můžeme schovat v bohatě zastřešené části u rozhedny, která je v havarijním stavu – aktuálně tedy zavřená a v rekonstrukci. Jednou už v rekontrukci objekt byl, když se z vojenského stal po rekonstrukci v roce 1997 objekt turistický.

Nabírání vody na čaj

Sedím v péřové vestičce, dooblečená ve spacích spodcích a je mi tak na hraně. Venku je fakt nevlídno a psa by nevyhnal. Chvíli tu rozmlouváme s paní, co má v nohách 20 kiláků a ještě jí zbývá 10 a chce vyrazit, až odejte to nejhorší. To nejhorší odchází asi po 17 hodině a vůbec mi nevadí, že díky zkracování trasy v tom přívalovým dešti a silným větru nemusím nikam chodit. Moje jediná starost je sníst horkou večeři a lenošit.

Když jdu na záchod, vítr v nárazech až 20 m/s mnou lomcuje tak, že vypadám jak s opicí a sotva se držím na nohou. Poprvý reálně uvažuju, že na prasáka nebudeme spát na nocovišti. Stačí mi vzpomenout si na zážitek z rána, kdy chceme na větru nechat trochu oschnout stan a při otáčení ho zapomínáme zakolíkovat. Je to jak z blbýho filmu. Já sedím u stolu s rozvázanýma tkaničkama a piju čaj zády ke stanu, Leo křičí, že nám zdrhá stan a Filip jako laňka překonává několik metrů rozbahněný trávy a běží za stanem, který nese poryv větru přímo doprostřed Roklanskýho potoka.

Ještě jsem se asi nezmínila, že ten „potok” má na šířku u našeho nocoviště tak 10 metrů a o hloubce se ani neodvažuju přemýšlet. Filip je ale náš zachránce a stan se mu daří zachránit ještě asi s náskokem dva metry před dopadem na vodní hladinu. A to byl jen takový lehký větřík. Nedovedu si představit, jak ten stan stavím v nárazovým větru, když sotva můžu chodit nebo se ohýbat dolů k těm kolíkům. On se stan fakt staví blbě, když se nemůžete napřed ohnout a pak ani narovnat…

Dneska pěkně v závětří

Přichází promočená banda se stany a jejich plán je zůstat taky pod střechou rozhledny. Protože jsou docela hlučný, su ráda, že prostor u krbu je pro ně dostatečně velký a my máme ještě možnost zalézt si pod stříšku z druhé strany rozhledny. Tam je místo tak akorát pro nás a pro Leo, která dneska přichází až po nás, jak je to chronologicky správně.

Samonosný stany rulez! (= nic lepšího neexistuje). Vítr ohýbá stromy před rozhlednou, mete déšť daleko pod střechu zastřešenýho placu, a co to dělá za zvukový projevy v konstrukci rozhledny, netřeba rozvádět. Prostě lahůdka. A já si spokojeně hovím v suchu a závětří.

Sobota 22. 5. Den 8.

NN Poledník – Prášily, odchozeno: 10 km, (celkem 133,4 km).

V noci se vichr držel nastavené laťky a občas to byly rány, jak kdyby se už rozhledna měla fakt zřítit k zemi. Uklidňovalo mě jen to, že když ustála orkán Kyril před několika lety, tenhle vlahý vánek ji nerozhodí. Vysoká vlhkost vzduchu po celonočním dešti zajistila navlhlost všeho, ale venkovní teplota mě překvapila – jen 1,5 °C, čekala jsem asi větší zimu, protože kvalita spánku nebyla o moc lepší než včera. Než vyrazíme, přestane dokonce pršet. To je neuvěřitelný, po 17 hodinách deště se konečně ten mrak nad náma vypršel. Rozhodujeme se, že místo 22 km do Hartmanic dáme jen 10 km na nejbližsí autobus do Prášil a uvidíme, jak to dneska půjde.

Ještěže jsme včera zahlédli Poledník aspoň z dálky

Mlha, vítr, zima. Klesáme od rozhledny po asfaltové cestě až na rozcestí Liščí díry a kolem je milion potůčků, peřejek a vodopádků. Vidím jen to, co je pár metrů ode mě, jinak vše ostatní halí mlha. Mám na sobě všechno oblečení, dokonce i pláštěnku, a pořád je mi zima. Nemám chuť ani fotit, protože to znamená vyndat ruku z rukavice. Pod pláštěnku naštěstí nefouká a daří se mi tam udržet klima jen o něco málo vyšší, než je nutný pro udržení kryostáze ve scifi filmech. Asi umrznu.

Bolí mě špatný koleno. Do druhýho stehna mi při každým kroku vystřeluje píchavá bolest a batoh na záda bez pomoci dostávám jen stěží. Prášilský jezero nechť zůstane mým očím navěky skryto, stejně jako obrečím vrchol Březník, protože s konečnou v Prášilech mě od něj budou dělit nekonečný kilometry. Fakt na odpočívadle u Liščí díry reálně přemýšlím, že pojedu domů. Já na tohle nemám.

Aspoň pařezy se občas vyklubou z mlhy

Než se nasvačíme, mírně se rozestoupí mlha. To je signál, že stačí obrečet Březník a k Prášilskýmu jezeru bysme to zkusit mohli.

Cesta na Prášilské jezero

Jak stoupáme k ledovcovýmu jezeru, které bývalo využíváno pro plavení dřeva, přestává být všude ve vzduchu mokro a začínám se zahřívat. Když vystoupáme až k Prášilskému jezeru kolem nacucaných rašelinišť, mlha se rozpadá ještě víc a jezero přede mě vystupuje v celé své kráse, olemované stromy a mlhou.

Prášilské jezero. Mlha lehce stoupá

Zima, která mě tu opět pohlcuje, mi nedovolí zastavit na dlouho, a tak pokračujeme dál. Opatrně jdeme přes cestu z mokrých kamenů lemovanou potůčky odtékající vody po celonočním dešti, když se proti nám vynoří z mlhy dvě seniorky a ptají se, jak je to ještě daleko. Doufám, že i já v tomhle věku budu ještě skákat přes kaluže i balvany, ale zatím se jen s funěním belhám, a to su o 30 let mladší.

Cesta od jezera do Prášil je ještě kamenitější

Prášily. Trvalo to jen tejden a už můžu sedět na sluníčku a vyhřívat se na lavičce. Koho zajímá, že mám triko, mikinu, bundu, šátek a podvlíkačky pod kalhotama? Konečně to hřeje! A nefouká! Slunko zvládá svítit i hodinu v kuse a jen chvílemi ho zakryje malý nenápadný mráček, který zase rychle vysmahne. V cukrárně Pampeliška si dáváme dost předražený zákusky s kafem, ale konečně jsme v civilizaci. Někde, kde si to kafe fakt můžeme koupit.

V cukrárně v Prášilech

Přichází Leo a pak ještě i obě seniorky, tak se s nimi chvíli družíme. Leo je potkala u jezera, tak se seznámily a teď mají ještě chvíli do odjezdu autobusu. Moc milé turistky, doufám, že jim to ještě chvíli pošlape. My se tu loučíme se Šumavou a já si provádím samodiagnostiku zranění dle internetu a zařazuju nějaký kompenzační a uvolňovací cviky. Kdo ví, jestli mi to pomůže, nebo mě to dorazí. (P.S.: po návratu do Brna je to vyhodnoceno jako vyhřezlá plotýnka a doporučení 6 – 8 týdnů necvičit).

Ještě nakouknu do botanické zahrádky v Prášilech

Dneska už náš čeká jen přesun do Sušice, kde se mi v cukrárně Café L’amour daří ukořistit bezlepkovej štrůdl a dokonce dostanu rožky (jakože kraje). Což mi připomíná, že debata na Bučině s Leo o batozích byla dost vtipná, zjišťuju totiž, že „zavazet” není běžný český slovo, že ono má i synonymum: překážet.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz