ROZCESTNÍK: Malé Karpaty, květen 2018

Smolenice. Hned po vystoupení naše oči upoutají blízké kopečky, do kterých máme namířeno, a slunko smaží tak, že je to pomalu na svlíkání. Moment. Vítr fučí jak o život a na svlíkání by to bylo leda s nějakou protivětrnou clonou, takže se vařím ve vlastní šťávě hned v prvním stoupání. Zelená, zelená a zelená. Nic než zelená, ptačí zpěv a šumění větru v korunách. Spíš teda burácení. A ta vůně! Celé plochy voňavého kvetoucího medvědího česneku. Je tu nádherně!

Zastoupáme si kolem krásné Havraní skály prakticky až na Záruby, kde nás čeká kamenitý a skalnatý terén, který by v dešti rozhodně byl mnohem divočejší. Mám obavy, že mě to tu sfoukne z cesty. Vlastík má rád rouhání a tak hned začíná: „Na Ostrým Kameňu může začít pršet.” Samozřejmě tím jen chce naznačit, že tenhle úsek by za deště mohl mít nějaké ztráty, ale zřícenina na konci skalnatého úseku je pořád větší a větší a déšť nikde. V okamžiku dosažení Ostrého kameňa to začíná. Na pláštěnku to není, ale prudký vychozený sešup by určitě byl fajn i za sucha, ale aspoň nejsme na skále. Na asfaltce přestává pršet a dáváme sváču.

Zelená, zelená a zelená. Po skoro kontrastní krajině kolem Zárub bez zeleně opět začíná pastva pro oči i pro nos. Dobře se jde a dosahujeme Amonovy lúky se studánkou (Pramen Nazdar), kde jsme chtěli nocovat. Už tu je ale parta středoškoláků, plnících si školní pokladovku a tak je necháváme jejich ojedinělému zážitku a hledáme si místo na spaní o něco dál. V místě, kde dávají lišky dobrou noc. Při hledání fajn místa totiž vidím srnu a kousek za ní celé stádo. Sleduji osamělou srnu s jejím divným bílým zadkem a volám: „To není srna, to je liška, ty krávo!” Je zřejmé, že s tvorem, který je schopen vymyslet takovou větu se žádná mazaná liška paktovat nebude, a tak jsme žádnou pusu na čumáček nedostali.

V neděli ráno začínáme mírným stoupáním na Klokoč, cca 100 výškových na kilák a poté, co se rozehřejeme, nás čeká nášup k rozhledně Vápenná (752 m n. m.) Ještě dobíráme průzračnou chladivou vodu před Měsíční loukou a můžeme vyrazit. Skalnatý terén je místy náročnější na postup a do toho fouká vítr a smaží sluníčko. Kdo říkal, že víkend nemá být moc pěkný? Cestou nepotkáváme moc lidí, až doteď. Z vrcholu a z rozhledny je krásný výhled do okolí a krom Slováků je tu i hromada Němců. Než na nás dojde řada k rozhledu, jsme už vysaunovaní i nafutrovaní. Sestup z Vápenné je dlouhý sešup, místy by bylo lepší jet po zadku a zabere nám docela dost času, než se dostaneme dolů, abychom za odměnu šli chvíli po asfaltu a pak do úděsnýho kopce.

V kopci nás předbíhá pán, co si dnes dal za úkol oběhnout asi 11 vrcholů nad 700 m, takže co mi půjdeme tři dny, on zvládne i s nášupem do večera. Potkáváme ho ještě dvakrát, než se naše cesty definitivně rozejdou. Na Čermák cesta celkem odsýpá, i když se nám do cesty dvakrát postaví skaliska s prudkými výstupy, jedná se o krátké úseky na jinak pohodlné cestě. Na Čermáku je obří louka se zázemím jako z pohádky a čistou studánkou, škoda, že nám sem nevychází nocležiště, takže se jen občerstvíme a valíme dál.

Výstup na Skalnatou je hodně krátký a hodně prudký, naštěstí si ho vůbec nevybavuju, protože jsem zrovna měla telefonát o nastávající operaci našeho psa, o kterém jsem ještě před chvíli netušila. Nahoře na Skalnatým jsme si dali panáka na Timovo zdraví a zdárný průběh operace a po posledním decentním stoupání jsme se mohli těšit na parádní baštu se zákuskem v motorestu na Penzinské Babe. Kdyby to šlo, zapustíme tam kořeny, ale nedostatek denního světla nás rychle vyhnal hledat nocoviště. Pokud včera bylo riziko deště, dneska vůbec. Celtu jsem přesto vytáhla a ejhle, na rozdíl od včera nám fakt zapršelo.

V pondělí fučelo ještě o něco víc, sluníčko se ukazovalo o něco míň, ale v celku to byl pořád hezký den vhodný na výlet. Rozhodli jsme se, že toho máme tak akorát a jdeme na šalinu a dom. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Stoupání na Somár, Kozí chrbát a Salaš beru v bundě proti větru nelibě a celkem nechápu, jak jsem se mohla tak opálit přes neustálou přítomnost bundy. Někde cestou za Salaší trhám parádní karpatský medvědí česnek a těším se na večeři.

Potkáváme hromady cyklistů, dneska jsou tu nějaké závody. Naštěstí vyráží v opačném směru a tak jsme z červené dávno pryč, než tudy pojedou. Na Bílém Kříži už scházíme po modré značce zeleným údolím se zurčícím potůčkem do Rače, kde kupujem lupeny na električku a volíme směr Bratislava, hlavná stanica a ECčko do Brna.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie!

Vice fotek najdete na osobních stránkách autorky https://mawenzi.cz/male-karpaty-29-4-1-5-2017/