Předchozí díl najdete zde.

Čtvrtek. DEN 8. 45 km ↑1106 m ↓1520 m

Až na noční zážitek jsem spala dobře, ale budím se stejně jako včera ve 4:00 i s ptáky, kteří využívají toho, že neprší a mohou řvát od rána. V noci byla nejnižší teplota 6,4 °C a teď dokonce ještě klesla na 6,2 °C. Je možná největší zima za všechna dosavadní rána, ale bez vysoké vlhkosti nemám pocit, že umrznu, pokud se okamžitě nesbalím a nevyběhnu na cestu.

Než posnídám a sbalím se, je skoro 7:00. Nikam nespěchám. Dnes mám v plánu 20 kiláků, na zítra 15 a na sobotu posledních 10. Plánuju ty dva poslední dny spojit do pátku a být doma o den dřív, abych si mohla užít víkend s Charliem venku a mít dost času stáhnout a promazat fotky. Další myšlenky na víkend ale odsouvám do budoucnosti a přítomnost věnuji sobě i lesu.

Není nad to začít den stoupáním. Ztuhlé a prochladlé tělo se rychle zahřeje, ačkoli mikinu si sundat neodvážím. Rolnička při každém kroku zvoní o moje stehno a já ji skoro ignoruju. Já, která slyším i neslyšné zvuky, které ostatní lidi snadno vytěsní a mě zvládnou přivádět k šílenství. Já, která se přes nepříjemné zvuky nedokážu na nic dalšího soustředit, beru rolničku jako nedílnou součást své existence v šeru místních lesů. Cinkot sladěný s mým energetickým krokem mi nepřekáží. Je to moje součást a každé zazvonění je zároveň dotyk mojí nohy s vlhkou a studenou zemí. Každé zazvonění je zároveň výdech a pohyb stehna dopředu. Rolnička je součást mého pohybu a zvoní přesně a dokonale sladěná s dechem a krokem. A já se jejího řinčení bála. Zbytečně.

Hluboké lesy jsou i hodinu po svítání tmavé, přesto neslyším a nevidím žádný pohyb zvěře. Všechna zvířata mě musí i bez rolničky slyšet na kilometry a dávno se odklidila hlouběji do lesa. Jen housenky a hlemýždi si ze mě nic nedělají a dál zavazí v cestě.

Škrábu se na vrchol Skalnatá (704 m n. m.), a když se na chvíli otočím zpět, otevírají se přede mnou výhledy na Malé Karpaty. Nízká a šedivá oblačnost sedí těsně nad krajinou a modravě vzdálené vrcholy se rozpouští v oblacích.

Mým nejbližším cílem je sedlo Pezinská baba, kde mají být tři různé restaurace a alespoň v jedné z nich bych mohla posedět a zahřát se něčím teplým, co si nemusím vařit sama.

Na Čermákově louce byl nečekaně signál, tak jsem už včera obvolala motorest „Na Vrchu“ a restauraci „Doma na Babe“, abych zjistla, že první je do 11:00 pouze pro ubytované hosty a druhá je zcela zavřená. Nevadí, Miriam má v itineráři ještě chatu Korenný vrch, kam se mi nepodařilo dovolat, ale závislá na ní nejsem. Všechno mám a nic nepotřebuju. Ale to neznamená, že mi nečekané radosti na cestě nevyvolají úsměv na tváři.

Jdu. Možná letím. Ptáci cvrlikají a já si uvědomuju husté stromy nade mnou, mokrou půdu pod nohama a studený vítr na tváři. Z mého vnitřního světa mě na rozcestí se žlutou značkou vytrhnou dvě seniorky, které klesají ze směru, do kterého mířím.

Trénují na Trnavskou stovku za 26 hodin. Vyšly už ve 4:00 a mají za sebou 20 kilometrů. Inspirativní setkání mě donutí přemýšlet nad tím, jestli by bylo možné tu vzdálenost vzhledem k terénu zvládnout v časovém limitu, a docházím k závěru, že já bych to rozhodně nestihla, i kdybych neodpadla vyčerpáním v půlce trasy.

Pezinská Baba. 9:00. 8 km.
Přicházím na Pezinskou babu ve chvíli, kdy přijíždí autobus plný turistů, kteří z něj svižně vyskakují a prchají na všechny strany. Asi turistický zájezd, pomyslím si a pokračuji pár metrů z trasy na chatu Korenný vrch, jestli přece jen nemá otevřeno. Servírka zrovna na zahrádce vytahuje ceduli s otevírací dobou a na moji vyřčenou otázku odpovídá kladně. Otevřeno mají, ale jedním dechem dodává, že vevnitř ještě nezatopili a je tam snad větší zima než venku.

Tomu se sotva dá věřit, ale oblékám péřovku a zabydluju se pod jediným roztaženým slunečníkem. Je 8 °C, pofukuje a je vlezlé chladno. Obloha nevypadá dobře a na sluníčko to rozhodně nevypadá.

Než vypiju latté a půl litru džusu s vodou, začne dokonce pršet. Naštěstí je přeháňka do půl hodiny pryč a pod široký slunečník nezabloudí jediná kapka.

Když odcházím, potkávám další turisty z autobusu. Brňáci. Mají několik cílů a autobus je postupně vyzvedne na určených místech, podle zdatnosti té které skupinky nebo jednotlivce. S několika skupinkami prohodím pár slov a pak natáhnu krok a nechám je za sebou.

Z Pezinské Baby stoupám na rozcestí Konské hlavy, kde chci posvačit. Skoro 10 kilometrů od startu je nejvyšší čas na něco sytého do bříška. Na rozcestí je ale parta Slovenek, které místo odpovědi na pozdrav jen hlučně okupují celé prostranství i s lavičkou. Pokračuju dál, abych mohla posvačit v klidu a nikdo mi do ucha nepouštěl hluky z telefonu.

Z pohledu do mapy mám jasno. Když vydržím ještě pět kiláků na poslední kopec dnešní trasy, budu mít ke svačině i luxusní výhledy.

Somár. 650 m.n.m. 11:00. 15 km.
Z vrcholu jsou vidět Malé Karpaty, rozprostřené mezi mnou a Bratislavou. Na obzoru ji poznávám podle dominantního vysílače na Kamzíku, který se ztrácí v šedivé obloze. Marně vyhlížím sluníčko, ale jsem vděčná, že neprší. A možná ten vítr by se mohl trochu utišit, abych si mohla sednout a odpočinout s výhledem do krajiny. Nepolevíš, větře? Nevadí, posvačím u rozcestníku před odbočkou k vyhlídce. Moc schovaný nebyl, ale třeba to tam bude lepší, než tady.

Přicházím k lavečce zároveň se Slovenkami, které mají evidentně tour de posezení, protože jej opět celé blokují. Už mi pěkně škrundá v bříšku hlady, ale k holkám přichází ještě parta kluků a nevypadají, že se odsud brzy hnou, tak pokračuju bez váhání dál.

Ani rychlá chůze a rukavice mi neprohřívá ruce, pořád jsou zmrzlé a studené, dostat se do pytlíku oříšků bez nože nejde. Těším se na horký čaj, který mi prohřeje tělo na pauze schované do péřovky. Těším se na tu chvíli, kdy nasaju z čaje a horkého ešusu veškeré dostupné teplo a pokusím se ho uzamknout ve svém zpoceném a přesto prochladlém těle.

Rozcestí Salaš. 12:00. 20 km.
Dělám si oběd a prohřívám se horkým čajem. Přemýšlím, ale už není o čem. Spíš jen přemítám a myšlenky mi utíkají k seniorkám, které jsem potkala ráno. Vím, že dnes trasu ukončím a další dny už pokračovat nebudu.

Je poledne. Čas na větší pauzu s odpočinkem. U Bratislavy už si nemusím dávat pozor na medvědy a terén se poslední kilometry také zjednodušil. Dovedu si představit, jak tu chodí maminky s kočárky beze strachu o zaklesnutí kola v náročnějším terénu nebo jakékoli obavě před divokými zvířaty. Je tu příjemná a široká cesta, na které člověk nemusí kontrolovat každý krok a znatelně přibývá turistů.

Kam mi zmizelo těch posledních pět kilometrů? Myslela jsem na jídlo tak intenzivně, že ani nevnímám, že jsem je zdolala? Kráčím po turistické značce tak lehce, jako se vítr prohání v korunách stromů, a krosna, odlehčená o 4 kg jídla a nějakou vodu, nepředstavuje žádnou zátěž?

Dnes je můj poslední den na vandru. Dnes skončím a večer budu spát v postýlce po teplé sprše. Poslední sousto a poslední slovo. Poslední den. Jsem rozhodnutá a změnit to mohou jen nepředvídatelné okolnosti.

Přicházejí Slovenky a míří ke mně do přístřešku, tak rychle balím věci a vyrážím na cestu na vlak.

Cesta mě vede kolem rašelinišť Jurského jezera, ale ať se snažím na hladině zahlédnout žabku sebepečlivěji, vidím jen vodoměrky. Terén se srovnává a já s lehkostí kroku klesám k 500 m n. m. Cesta se vine mezi nevysokými vrcholy a najednou odněkud přibývá velké množství lidí.

Na rozcestí Bílý Kříž probíhá cyklistická akce. Občerstvení je v takovém obložení zákazníků, kteří si nemají ani kam sednout, že po dlouhých minutách strávených ve frontě jen postávají se svojí objednávkou kdekoli, kde je trochu místa.

Odtud už nebudu následovat červenou turistickou značku, po které kopíruji poslední část cesty SNP, ale přecházím na žlutou, která až k obci Marianka pro změnu kopíruje část místní svatojakubské cesty.

Na každé křižovatce tu jsou křížky a kapličky a každou chvíli někoho zdravím. Jsem v civilizaci. Poslední dny jsem to byla jen já a okolní les. Poslední hodiny vnímám jako vřavu lidských hlasů, šumění pneumatik a skřípění brzd. Dětský jekot a lidský hlahol. Rozhodla jsem se dobře. Jsem pořád ve stejném lese, ale cesta už stejná není.

Nevidím důvod v tomhle lese trávit další dny. V lese plném hluku a lidí. Není možné se ani zastavit, rozhlédnout a vychutnat si okolí, protože pohledem narážím jen na další a další lidi. Dobrý den, ahoj, dobrý den.

Nemůžu se zamyslet a splynout myslí s lesem. Než mému mozku dojde, že někdo prošel a pozdravil, už jsem jen v kolonce nezdvořák, co neumí odpovědět. Jen tiše a překvapeně špitnu „ahoj“ několik metrů za zády protichodce. Už to nejde. Už se nemůžu toulat tady a nikde. Mezi stromy v duchu zpívat s ptáky, na osamělých vrcholech štěkat a výt a prohánět se s větrem v korunách stromů. Už musím jen zdravit a uhýbat.

Odbočku k Mariance se mi podaří minout. Podmínky nejsou optimální, ale stejně se nevědomky nořím do ticha, které mě provázelo poslední dny. Ještě aspoň na krátký okamžik nechci na nic myslet. Se zpožděním mi dochází, že ta odbočka na červenou byla na minulém rozcestí a teď jsem moc daleko. Ale žádná zacházka není zbytečná. Přišla bych o krásně malovanou výklenkovou kapli a také o rozloučení s lesem. První den jsem viděla srnčí a naše pohledy se střetly. Jako bych si žádala o povolenku místních na chvíli přebývat v místech, která jindy obývají oni.

A teď, posledních pár hodin před koncem cesty, se potkáváme zase. O osm dní později. O 160 kilometrů jinde. Naše pohledy se střetnou a já děkuji za milé a přátelské přijetí v tomto kraji. Sbohem, hluboké a přenádherné lesy. Je na čase vrátit se domů.

Marianka. 15:30. 31 km.
Marianka neboli Mariatál je jedno z nejstarších poutních míst na Slovensku a jeho historie sahá až do roku 1030.

Jak je možné, že poutní místo je plné hluku, lidí a pocitu, že to všechno tu člověka udusí? Neměl by tu být spíš klid a prostor k rozjímání? Místo, na kterém lidé chtěji pobýt a ne z něj utéct?

Údolí Mariánského potoka lemuje od baziliky Narození Panny Marie křížová cesta a množsví soch. Zajímavé, že nejvíc lidí je u stánků s dobrotami, ale směrem k lurdské jeskyni davy opadají. U kaple Svaté studny je už jen jedna rodinka a tak i já ochutnávám zázračnou a uzdravující vodu.

Uzdraví mě z touhy každou volnou chvíli utíkat do přírody? Za šuměním větru, za ptačím zpěvem, za prachem z cest? A jsem vůbec nemocná?

Na rozcestí „Sparilská“ se znovu napojuji na červenou značku, cestu SNP. Je květen. Nejvyhledávánější měsíc pro lidi, kteří chtějí následující týdny cestou SNP strávit. V těchto místech mají od startu na Devíně v nohách 24 kilometrů, pokud začínali dnes ráno. A já potkávám hodně lidí, kteří na Devíně začali dnes ráno a jejich cíl je týdny vzdálený, zahalený nejistotou a s nádechem dobrodružství.

Moc jim to přeju a trochu i závidím, i když i já mohla být venku ještě o den nebo dva déle. Ale to není totéž. Moje cesta už je na konci a den nebo dva ji nezmění. V pondělí musím do práce tak jak tak.

Kamzík, lúka. 18:30. 42 km.
Poslední kilometry mě provází sluníčko, které probleskuje mezi stromy a já se na něm mohu vyhřívat na množství posezení, která jsou postavená podél červené značky. Malé Karpaty tu bez nadsázky tvoří příměstský les, ve kterém se pohybují běžci, maminky s dětmi i senioři na procházce. Je tu živo a na parkovišti na Kamzíku je i velké množství občerstvení. Parkoviště je plné aut, lidé čekají na autobus a občerstvení se před zavíračkou pomalu vyprazdňuje. Zmrzlině a chlazenému pití neodolám, ačkoli jsem už těsně před cílem.

Na Kamzíku se nachází nejvyšší stavba v Bratislavě, kterou je 194 metrů vysoký televizní vysílač Kamzík z roku 1975, který mě dnes jako maják směroval k cíli odevšud, odkud byl vidět.

Kamzík

Na vysílači bohužel není žádná možnost vyhlídky do okolí, ale i jeho monumentální přítomnost v lesích nad Bratislavou stojí za návštěvu. Výhledy na město, v němž se v porodnici narodila moje maminka, si nečekaně užiji o něco dál.

Klesám k městu až k palouku, na kterém se nachází nevysoká dřevěná rozhledna, jejíž vrchol je v úrovni vysokých lesů, které jsou i kousek od města hluboké a statné. Vzhledem ke konstrukci rozhledny nemám chuť na ni lézt, ale přece jen se osmělím a zavolám na pár, který z rozhledny sestupuje, zda výhled stojí za to. Prý stojí.

Nejistě lezu s krosnou po prudkých schůdcích, ale ještě z předposledního patra není vidět nic než koruny hustých lesů. A pak se přede mnou otevře výhled na Bratislavu, rozsvícenou zlatými paprsky zapadajícího slunce.

Jak slunce klesá za obzor, klesám s ním poslední dva kilometry k zastávce, na které moje dovolená končí. S blížícím se koncem taky přemítám a počítám. Uhádnete co? Jestli jsem šla 45 kilometrů 13 hodin v tom jednodušším terénu, tak stihnout za zbylých 13 hodin těch náročnějších 55 kilometrů by byla pěkná dřina. Trnavská stovka tak není nic pro pomalochodce mého ražení. Ale já chodím z jediného důvodu.

Chodím, tedy jsem. Rychlost ani vzdálenost pak není podstatná. Dnešního cíle tak nedosahuji za počítaných 13 hodin, ale o 10 minut později. Vychutnat si zmrzlinu na Kamzíku mi totiž chvíli zabralo.

Zvládla jsem to. Vandr, na který bych z domova nikdy neodjela, kdybych věděla, že bych ho měla jít sama. Ale když už jsem byla se sbalenou krosnou v lesích, měla jsme vlastně na výběr? Děkuju ti, Miri, že jsem díky tobě zažila svůj první regulérní sólo vandr. Nedošla jsem do Bratislavy jen pro tebe. Došla jsem i pro sebe.

Náhled cestovního deníku. Malé Karpaty, květen 2025

Nálepka Papek a jej mamuty, kterou jsem dostala od Majky a Papka.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz