Kimberleys je snad poslední větší oblast na světě, která zůstala skutečnou divočinou. Asi proto, že je zpřístupněna jen po vodě, vzduchem a nebo prašnými cestami a to pouze v období kdy neprší, protože v období monzunových dešťů se tyto cesty mění v řeky. Jsou sice po každém období dešťů "protáhnuty" radlicí, ale oplývají ostrými kameny, které prorazí i silnou gumu silničního vlaku, neřkuli slabší na terénním voze. S osobními auty se do této oblasti nejezdí, stejně tu není k dostání benzín.

A vzdálenosti jsou zde prostě australské. Celá oblast Kimberleys se rozprostírá zhruba na rozloze 700 x 700km. Krajina je jako z jiné planety. Pro šílence, kteří takovou divočinu milují je zde k vidění spousta přírodních atrakcí. Zajímavé kaňony, skalní útvary či vodopády. Flora a fauna jsou věcí samou pro sebe. Decentní osady a nebo městečka, kde dostanete většinu potřeb k životu jsou jen na okraji této oblasti. Jinak tu jsou jen dobytčí farmy a nebo domorodé osady kde koupíte naftu a nebo základní potraviny. Jinak po stovky kilometrů obvykle neuvidíte človíčka. Avšak právě díky tomu uvidíte to, co jinde ne.

Mimo skutečnosti, že tuto oblast obývali po desítky tisíc let domorodci kmene Wunambal, byla tato oblast bílým mužem poprvé podrobně prozkoumána až v roku 1921. Cesty byly vybudovány díky nerostnému bohatství a pastvinářství. V oblasti je také ohromný důl na diamanty, druhý největší na světě. V tomto dole, Argyle diamond mine, se od roku 1979 už vytěžilo přes 120 tun diamantů, z 95 % průmyslových. Je to největší producent diamantů na světě a produkuje se zde 95 % celosvětové produkce růžových diamantů vhodných k vybroušení jako drahokamu.

Není nezajímavé, že v období mezi 1. a 2. světovou válkou chtěli světoví sionisté celou tuto oblast od Austrálie odkoupit a zřídit tam domov pro světové židovstvo. Jakýsi Izrael. Zdlouhavá vyjednávání překazila 2. světová válka, která tento problém zčásti vyřešila a tak Izrael vznikl tam kde je nyní. Ještě že tak! To by se dnešní přístavní městečko Derby asi jmenovalo Tel Aviv a neskutečně divoká příroda by byla proměněna v úrodné farmy pilnými kibucniky.

Po těchto cestách se nedá jezdit příliš rychle a tak kilometry neubíhají. Proto první večer dojíždíme k dobytkářské stanici jménem Drysdale River. Zde je přistávací plocha pro letadla, místo na táboření se záchody a sprchami, miniobchod s pohlednicemi a občerstvením, kde prodává místní dívka od krav, tedy cowgirl, dílna na opravy aut a nějaké náhradní díly a hospoda s pivem a jiným alkoholem. Také veřejný satelitový telefon, zabudovaný ve staré lednici aby na něj nepršelo, když přijdou deště.

Prostě civilizace uprostřed divočiny, od nejbližšího městečka 350 km po prašných cestách daleko. Proto zde místní obyvatelé obvykle za nákupy létají a nebo jedou náklaďákem a nakoupí na půl roku dopředu do mrazáků. Elektřinu si vyrábí sami dieselagregátem. Zde jsme utratili skoro 1200 klokaních dolarů za 2 pneumatiky a 2 tlumiče, které po cestě odešly. Jedna guma bratru za A$ 400. Tedy bílému bratrovi od bílého bratra. No co, v divočině nemáte na vybranou, jste rádi, že guma je a oni to velice dobře ví.

Dnes se však budeme soustředit na jednu z mnoha zajímavých lokalit v této oblasti. Mitchell Falls, tedy vodopády Mitchellovy byly vyhlodány za miliony let do Mitchellovy skalní tabule vodou řeky Mitchell. Nacházejí se nedaleko severního pobřeží Kimberleys a jsou pouze 539 km na severozápad od městečka Kununurra a nebo 578 km na severovýchod od městečka Derby po prašných cestách oplývajícími ostrými kameny a náležitou roletou na které se i konzervy co máte v autě samy od sebe otevírají. Tedy cesta nevhodná pro slabší povahy a osobní vozy.

Na těchto cestách je třeba zvládnout zvláštní techniku jízdy, kameny i když jsou ostré, působí jako kuličková ložiska a vozidlo dostane snadno smyk i v mírné zatáčce či na rovině. Však jsme také jedno převrácené auto po cestě potkali. K vodopádům Mitchell jsme jeli z městečka Kununurra, nejdříve 53 km po asfaltu a pak po prašné Gibb River road. Po 240 km jsme odbočili doprava na Kalumburu road a z této po 160 km tentokrát doleva už jen 86 km k vodopádům. Tedy přesněji na parkoviště kombinovaným s místem k táboření. I v tomto ztraceném místě byly však vybudovány čisté a toaletním papírem oplývající záchody vyhnívajícího typu a tedy k okolnímu prostředí přívětivých. Sprchy nebyly, ale zato krásný potok s tůněmi v kterém tekla pitná voda. To znamenalo na umytí vodu nabrat a umýt se dosti dále od břehu.

Těchto posledních 86 km je náročných i pro dobře vybavený terénní vůz. Brodí se řeky s velkými balvany na dně a projíždí se úseky plné jemného prachu zvaným bull dust. Tento má konzistenci pudru a vlastnosti kapaliny. Takže do díry zaplněné tímto prachem zapadnete jako do kaluže s vodou jen s tím rozdílem že to nešplouchne, ale jemný prach se rozvíří a za vámi je vzduch jako by jste jeli se zapálenou dýmovnicí. Ovšem prach se tak dostane v autě do všeho, včetně fotografické výzbroje, pokud není uzavřena ve zvláštních hermeticky uzavřených přepravkách. (Pelican case). Po průjezdu má vše barvu do rezava.

Na této cestě dvakrát potkáváme krásnou ještěrku jménem Agama límcová. Asi 90 cm dlouhý i s ocasem, je tento draka připomínající ještěr obdivován a focen. Ovšem nejdříve ho bylo nutno setřást se stromu, kde se snažil splývat s okolím a hrál uschlou větévku a pak hbitě, dovedně a obezřetně chytit. Jinak dovede i pěkně podrápat a nebo kousnout. Ostatně posuďte sami je na fotkách. Po vypuštění Agama pádí vzpřímená po zadních nohách s roztaženým límcem a je to na pár vteřin nádherná podívaná než dorazí k nejbližšímu stromku a hbitě vyšplhá do koruny kde opět zaujme polohu uschlé větévky.

Z parkoviště vede stezka k vlastním vodopádům, vzdáleným jen kolem 5 km. Jdeme krásným prostředím tropického buše mezi občasnými skalisky a obdivujeme kytky a pavouky. Však jsem si jednu pavučinku se samičkou Saint Andrew cross spider vyfotil. Pavouk se tak jmenuje proto, že zesílení středu jeho pavučiny připomíná kříž sv. Ondřeje. Docházíme k prvním vodopádům, Little Mertens falls, a pak kráčíme dál vzduchem připomínajícím dobře vytopenou saunu k vlastním velkým vodopádům Mertens.

Tyto v období dešťů hřmí do soutěsky přes 90 metrů hluboké a odtékají kaňonem do Mitchell River. A pak to už je jen 500 m k vlastním vodopádům Mitchell, které spadají v kaskádě čtyř vodopádů, každý 30 - 60 m vysoký do dolního toku řeky Mitchell, která je o 200 metrů níže než my. V době sucha, kdy jsme tam byli, tyto vodopády netekly, ale pod každým je ve skále vyhloubena velká tůň plná krokodýlů prosté vody, tak vhodné k osvěžení. Tedy jen relativně. Voda má kolem 33°C.

Domorodci kmene Wunambal uctívají vodopády jako posvátné místo naplněné zvláštní energií pro jejich zákony Wandjina-Wunggurr a kde také sídlí mytologická bytost Wunggurr. Proto prosí návštěvníky aby se zde pohybovali s respektem a úctou. Místy se zastavili a uvědomili si kde jsou.

Cestou po skalách nad vodopády jsem několikrát málem šlápl na hnízdící pouštní holuby (desert pigeons), kteří se nemínili hnout z hnízd, která mají na zemi. Cesta v těchto místech není žádná. Schylovalo se už k večeru a okolní skalní útesy se začínaly barvit do ruda a nastal čas návratu do campu večerním bušem.

Nedaleko parkoviště mají základnu piloti se dvěma helikoptérami od západoaustralské společnosti Heliwork, kde si můžete objednat, zaplatit a odlétat vyhlídkový let nad okolními atrakcemi. Je to takový správný "establishment" v buši. Recepční kancelář kde si let můžete objednat je z místních materiálů jak nám praví fotka. Neschází tu ani váha aby bylo možno určit zda helikoptéra nebude přetížená a za tím vším má posádka postavený v buši stan ve kterém bydlí.

Na nedaleké mýtině je heliport, velké tanky na palivo a neschází ani komunikační zařízení přes satelit, poháněné sluneční energií. A jak to tam vypadá když se spustí tropické deště je na fotce. V této divočině má oáza civilizace jen ty věci nejnutnější.

Další fotky najdete zde