Odjeli jsme už ve čtvrtek, abych měla v pátek dost času připravit všechny ty mňamky na víkendové slavení. I když jsme měli objednané grilované prasátko dole v Kolibě, stejně se počítalo s tím, že se bude jíst i u nás.

Auto narvané k prasknutí, jako poslední se tam musel vejít obrovský oslavencův dort a musel být umístěn i ošetřen tak, aby ho jednak oslavenec neviděl a jednak se nám někde cestou nesešoupl a nezměnil tak nechtěně tvar. Vyřešila jsem i tento úkol a vyrazili jsme. Nejdříve s dortem do Koliby do ledničky a pak nahoru k nám. Dalším vývojem událostí vás snad ani nebudu otravovat - jen jsem vařila, krájela, dusila, smažila a připravovala vše na další dny.

V pátek se sjela část hostů, takže jsme si v menším kroužku užili večerního venkovního posezení s rybími specialitkami, připravovanými na přístroji raclette. Člověk si přitom užije legrace a ještě si pochutná, není to báječné? Bohužel se mi nepovedly fotky, resp. nestihla jsem fotit v tom fofru. Nasycení jsme se odebrali okolo půlnoci spát v očekávání věcí příštích.

V sobotu se sjeli další hosté a přišli i sousedé, takže na zahradě a v altánu bylo pěkně rušno. V kotlíku nad ohněm jsme připravovali zeleninové ragů s krůtím masem, v chaffingu byly ohřívány řízečky, měla jsem naložený hovězí jazyk a spoustu nakládané zeleniny a sýrových dobrot. Vše jen tak na polechtání žaludku a lehké nasycení, vidina večerní prasečí pečínky byla lákavá a nechtěla jsem své hosty přecpat už odpoledne, aby jim večer nechutnalo, resp. nebylo v žaludku místo pro uložení této dobroty.

Okolo šesté jsme se všichni rozjeli do koliby a v 19.00 to vypuklo! Oslavenec u šampaňského pronesl proslov, krátký, ale výstižný, country kapela našich kamarádů zahrála "tuš" a pak už následovala žranice a všeobecné veselí. I na ten nádherný, ale hlavně vynikající dort, došlo! Povedlo se to moc a moc a všichni byli spokojení, domů jsme se dostali někdy po třetí hodině ranní! Nikdo se neopil, nikdo nedělal výtržnosti, koncem oslavy už jsme jen seděli v houfu a pozpěvovali si bez aparatur, prostě jen tak z čisté radosti ze života!

V neděli jsme se loučili, kdo chtěl, napravoval se v altánu česnečkou, pivem, řidiči minerálkou, někteří zůstali na oběd a šli střízlivět do lesa na houby, někteří raději odjeli, protože jim bylo líto, že oni nemohou a my ano! A ti, co zůstávali déle - my, si dávali poslední zbytky šampaňského a radovali se z krásného povedeného víkendu. Opravdu nám přálo počasí, všem chutnalo, všichni se bavili a oslavenec byl nadmíru spokojen!

V pondělí se autobusem vrátila naše neteř, která původně odjela s mámou do Prahy, ale protože se jí u nás líbilo a potřebovala klid na přeložení knihy, tak přijela zpátky. To jsme relaxovali a chystali se na výlet do Polska, který se realizoval v úterý.

Přibrala jsem do auta sousedy, kteří u kostelíku Wang nikdy nebyli, zrovna tak, jako neteř Lenka a vyrazili jsme. Přes Pomezní Boudy je to do Karpacze slabých 50 km. Karpacz je kouzelné městečko, dlouhé jako ty pověstné "Lovosice", když ho člověk chce projít, potřebuje celý den, když jede autem, najede 15 km jen skrz městečko, chceme-li zavítat i do postranních uliček, je to podstatně delší.

Úplně nahoře v kopci nad městečkem stojí starý norský dřevěný kostelík Wang, který se sem dostal už ve 12. století. Stojí uprostřed malebného hřbitůvku se starými náhrobky, s překvapením jsem zjistila, že se tu stále ještě pohřbívá - některé náhrobky pocházely z roku 2007. Městečko je plné krásných starých domů, některé jsou zrenovované, některé, bohužel, téměř před rozpadem.

A co mne velmi překvapilo, je nová stavba víceúčelového obrovského komplexu, který vypadá, jako kdyby měl stát v Arabských Emirátech a ne v Polsku na úpatí Sněžky. Něco tak strašného se hned tak nevidí, škoda, že jsem nemohla z auta fotit - točit volantem a zaměřovat fotoaparát jde dost těžko! Ale je to děsný pohled! Stojí mi to za to tam dojet, zastavit a nafotit tu betonovou hrůzu, naprosto nevhodnou do hor! I když možná, že někdo se spíš pozastaví nad tím, že mně se to nelíbí!!!

Krkonoše z polské strany jsou mnohem strmější a příkřejší, nežli ze strany české. Budí zdání velehor. Hlavně Sněžka se tyčí jako obrovský masív, i když tomu tak zdaleka není! Ale pohled je to krásný.

Z Karpacze jsme přejeli do městečka Jelenia Góra, kde je nově opravené náměstí s radnicí a věží s trubačem, opravená je už dlouho i stará brána u kostela a cesta k bývalému "hornímu tržišti", dnes už nefunguje. Zůstalo jen do "dolní", které je ale také zmenšeno na půlku a není zde vůbec nic zajímavého! Ani davy koupěchtivých Čechů se nekonaly, nebylo totiž co kupovat! Těch pár hadříků nestálo za to a ovoce, zelenina, čokoládové bonbony a další potraviny jsou až úplně nahoře. Prošli jsme ten proslulý trh v rychlosti, ale bylo znát, že boom, který tyto trhy zaznamenávaly dříve, už dávno pominul.

Pojedli jsme česnekové zapečené bagety, pizzu, zapečené žampiony, popili k tomu colu (neřídící pivo, což jsem nezřízeně záviděla!) a pomalu vyrazili na zpáteční cestu. Parkoviště, kam se jezdívalo vždy, s původně velkou kapacitou, bylo zastavěno jakousi nově se rodící stavbou, takže jsem se svým velkým autem měla opravdu dost potíže se z něj dostat. Inu, doba se mění a rok co rok se mění i Jelenia Góra, loni se ještě parkovalo bez problémů.

Ve středu jsme se rozhodli pro výlet. Já zariskovala a řekla si, že noha prostě vydržet musí, dobře ji ošetřím, obuju v kvalitní botku, zakoupenou u renomované firmy se sportovní obuví za peníz nemalý a jdeme na to! Přednosta sdělil počet km, což nebylo tak zlé, ovšem nepočítal s tím, že i my umíme počítat a tak při prvním rozcestníku nám s Lenkou došlo, že musíme min. 5 km připočítat! No, nepotěšilo to, ale na druhé straně jsme šli dobrovolně, takže co naděláme.

V Horním Maršově jsme zanechali Modráska zaparkovaného na náměstí a šli pěšky na Modrokamennou Boudu přes tzv. "lágry". To za druhé světové lágry opravdu byly, dneska se tu normálně bydlí a některé z budov už neexistují. Tam jsme vdechli vynikající klobásku a pivínko, protože ráno jsme si dali jen kafe, a šli dál do Janských Lázní. K lanovce jsme došli pět minut po poledni!

Obvykle jezdí každou půlhodinu, ale mezi 12.00 a 13.00 mají polední pauzu, takže se čeká hodinu! Kasy již zavřené, tůristi nastupovali do kabinek a my byli otrávení, že musíme hodinu proflákat čas zbytečně a čekat. Nakonec se to ukázalo jako strategicky dobré - aspoň jsme se osvěžili ledovým čajem a odpočinuli si před dalším pochodem.

Vyjeli jsme posléze na Černou Horu a vyrazili směrem na Pardubické Boudy, Krausovy Boudy, okolo Pražačky a dolů zase do Horního Maršova. Tam jsem tedy docházela jak Meresjev těsně ve fázi před plazením a měla toho opravdu dost! Noha děsně oteklá, schody z "lágrů" k náměstí jsem doslova "zlézala" jak horu a krokem přecpané husy jsem se došátrala k Modráskovi. Ještě zařídit poslední věc - nákup v nově otevřeném řeznickém krámku a hurá domů!

Sprcha, bandáž nohy, panák na oslavu, že jsem došla a relax u ohýnku s čerstvě nakoupenými buřtíky a dobrým vínkem. Buřtíky byly zasloužené a moc dobré! Čtvrtek jsem strávila natíráním oken v kuchyni a koupelně a další lehce údržbovou činností na chalupě, v pátek jsme vyrazili za účelem vyřizování různých věcí a procházky do Trutnova. O tom někdy příště.

Dovolená se vydařila, bylo krásně, vše se povedlo tak, jak jsme si naplánovali a já jsem si opravdu po dlouhé době i odpočinula. Pravda - kufr s pracovními papíry jsem celý týden téměř neotevřela, zato hlavu jsem pročistila dokonale.