ROZCESTNÍK: Kde se pivo vaří, tam se dobře daří
Ať už lidi jako společnost, tak i všeobecná atmosféra té které země jsou přívětivé a povšechně pohodové. Nevadí, že jedna je v Americe Jižní či Severní, v Africe nebo v Asii, či dokonce v Austrálii, kde klokani dávají dobrou noc.
Téměř ve všech těchto zemích se pivečko vyskytuje v mnoha druzích a značkách, importovaná piviště nepočítaje. Přirozeně nejvíce se prodává dominantními a velkokapacitními výrobci vyrobeného, něco jako v Česku Plzeň nebo Budvar, či Kozel. Pak tu ještě figurují takové pivní butiky. Výrobci vaří zlatý mok v množstvích nevelkých ale zato chuťové buňky daleko více dráždících. Mnohdy je varna za sklem, jakýmsi výkladem, kde návštěvník hospody a nebo minipivovaru může sledovat proces vařby toho co právě popíjí.
Vycíděná měď a mosaz trubek, nádob a kohoutů oslňuje zvědavé oči zákazníka. Vše je nasvíceno jako jeviště v Národním při premiéře. Jistě to pomáhá tržbě, i když nejlépe tu pomáhá vysoká kvalita produktu, na kterém si pivní gurmáni pochutnávají. Tyto moky jsou obvykle dražší než piva "konzumní" a pokud jsou prodávána ve sklenicích naláhvovaná a nikoliv přímo čepovaná, tak jejich obsah je také menší. Řekněme takové kulaté číslo jako 345ml.
Mají však obvykle vyšší obsah alkoholu, ve většině od 5,5 % na obsah nahoru. Piva konzumní jsou obvykle prodávána ve větším "balení". A to ještě podle zvyklostí v té které zemi. Takže v Argentině, kde mají velmi dobré konzumní pivo co je naučili vařit němečtí sládci, se prodává v litrových flaškách. Pro ty, co mají větší spotřebu se vyplatí koupit jantarovou tekutinu v jakémsi aluminiovém soudku s pípou. Tam jí je 5 litrů. A toto balení se prodává i mezi klokany a navíc jsem dokonce spatřil takto balené Starobrno.
Každý takový malý vařič piva má ke svému výrobku patřičnou pohádku, která dělá tento exkluzivní mok ještě přitažlivější. Jako třeba James Squire India Pale Ale nám říká že předchůdce tohoto piva vznikl roku 1790 v Londýnském East Endu. Jak jinak než z potřeby. Nad tehdejším anglickým impériem slunce nikdy nezapadalo, rozprostíralo se téměř kolem celé planety Země a dalo to hodně práce takové impérium spravovat. Mnohé kolonie byly v tropických oblastech, Indii nevyjímaje.
Žízeň koloniálních úředníků byla příslovečná. Ano, vodu si desinfikovali Whisky, ale pivo je pivo. Jenže tehdejší pivo mělo daleko menší obsah alkoholu a při přepravě po několik měsíců a přes rovník prostě nevydrželo. Tak bylo vyvinuto India Pale Ale na tehdejší dobu s vysokým obsahem alkoholu, které dlouhý transport od výrobce k zákazníkovi přestálo ve zdraví. A protože u klokanů je také tepleji než v Evropě a vzdálenosti od pivovaru k zákazníkovi mnohdy několik tisíc kilometrů, tak bývalý trestanec James Squire začal roku 1795 na Kissing Pointu vařit obdobu tohoto moku. Takže "Malt Shovel Brewery, přeloženo "pivovar u sladové lopaty" pokračuje v této libé tradici.
Najdou se zde jistě i mnozí jiní pivovarníci, jako třeba na okraji Sydney v osadě Picton od nás asi 80 km na jihovýchod. Než byla postavena dálnice spojující Sydney s Canberrou a Melbourne, tak ležela na hlavní silnici a byla populárním místem k odpočinku a občerstvení. Nyní to je ospalé městečko ležící v klínu okolních kopců a pitoreskní přírody. Hlavní ulice, kudy dříve vedla dopravní tepna, se stala místem různých obchůdků s atrakcemi pro turisty. Hospůdky, jídelničky, obchůdky s rukodělnými výrobky, malé umělecké galerie, cukrárničky a podobně. Domky jsou velice pěkně zrestaurovány do původní podoby z poloviny a konce devatenáctého století. Celkový dojem je VELMI příznivý. Občas tímto městečkem projíždíme. Nezapomeneme ovšem navštívit jednu z místních atrakcí, nejstarší stojící hospodu v NSW, Royal George Hotel.
Přízemní budova z pískovcových kvádrů byla postavena r. 1819 do půdorysu ve tvaru U. Před hospodou je parkoviště, kde dříve stávaly dostavníky a pocestní uvazovali a napájeli svoje koně. Nyní tam parkují automobily a hlavně motocykly, neboť to je oblíbená hospoda výletníků a ponejvíce motocyklistů. Také tam je kout se stolky a lavicemi pod širým nebem. Pod prodlouženou střechou před vchodem je velká veranda, kde na značně opotřebované pískovcové dlažbě jsou pro změnu řady stolů s lavicemi. Na zdi jsou různé obrázky a fotky z historie tohoto establišmentu, včetně kinga George. Neschází ani pamětní cedule oznamující kdy byl GEORGE INN postaven a kdy přejmenován na Royal George Hotel.
Vevnitř je nálevna, kde vedle obyčejných piv točí i místně vařené moky Scharers. Trochu dražší, avšak lahodné. Za nálevnou je za skleněnou přepážkou varna s vycíděným měděným kotlem, vedle jsou zšeřené hostinské místnosti se stoly a židlemi co pamatují devatenácté století. Dále se projde do dvora, kde je atriová úprava, stoly, lavice a STÍN, který v parných letních dnech poskytuje jediná hlava vína víc jak 120 let stará, která se pne v úrovni střechy nad celým dvorem.
V bočních křídlech stavby jsou hostinské pokoje. Každý s vlastním vchodem z jakýchsi ambitů co roubí dvůr. Všude je značně prošlapaná pískovcová dlažba. Pokoje připomínají spíš vězeňské a nebo klášterní kobky. Klimatizace netřeba, od pískovcových kvádrů stavby je tu chladno furt. Malinké okénko až u stropu, tvrdý kavalec s dekou, polička na věci a holá prošmajdaná dlažba s ještě prošmajdanějším kamenným prahem. Dveře jsou na kovaných pantech, bytelné z fošen a oplývají masívní petlicí. Umývadlo je lavór na stojanu se džbánem s vodou pod ním. Fšecko ale čisťounké, vonící levandulí a nostalgií doby dávno minulé. Zde vás ovane dech koloniálního devatenáctého století, doby anglické kolonie v největším rozmachu. Moderní a ČISŤOUNKÉ toalety a sprchy jsou v zadní části staré stavby. V takovém, prostředí ten jantarový mok hned jinak chutná.