Nedávno jsem se dal do skenování starých černo-bílých negativů a mezi jinými jsem narazil i na ty, které v roce 1996 fotil náš syn Martin, když jsme se toulali po himalájských kopcích. Dovolil jsem si některé vybrat a dát je na Rajče (album je zde). Tentokrát to jsou snímky z hlavního města Nepálu, Kathmandu. Typické velké město na indickém subkontinetu, tedy všude plno špíny, vzduch skoro nedýchatelný a „ozdobený“ všudepřítomným odérem výkalů všeho živého včetně početných lidí. Hlavní město Nepálu jsme poznávali na dvakrát. Nejdříve 2 dny po příletu a nakonec poslední 2 dny před odletem. Pro nás, Australany, exotika. Popis se však vztahuje do minulosti v roce 1996, kdy jsme se touto metropolí potulovali. Zde jsou moje oskenované barevné diáčky na porovnání:

https://www.rajce.idnes.cz/hillbilly/album/nepal-1996-dil-03-kathmandu-1

https://www.rajce.idnes.cz/hillbilly/album/nepal-1996-dil-16a

Město leží v jakési rozlehlé proláklině – dolině, obklopené horskými hřebeny. Je tak chráněné před vichry v této krajině často dujícími, ale také to má svoje stinné stránky. Všechny nečisté zplodiny tak zůstávají ve vzduchu, vznášející se nad téměř třičtvrtěmilionovou metropolí. Vzduch i přesto, že jsme zde 1325 metrů nad mořem, je díky tomuto jevu hutný, ba přímo výživný. V některých lokalitách pro průměrného Evropana i s gasmaskou téměř nedýchatelný.

A tak jsme vyrazili do ulic. Znečištění vzduchu jako v každém jiném velkém městě na indickém subkontinentu, potažmo v Asii. To vše kvůli četným otevřeným ohňům, dopravním prostředkům a otevřené kanalizaci. Na úzkých ulicích jezdí spousty motorizovaných tříkolek, toulá se hafo posvátných krav, toulavých psů a občas i prase. Nad tím vším krouží dravci zvíci orla a připomíná to hladové supy kroužící nad mršinou. Ten vzduch byl tak silnej, že by se v něm nějaká ta mršina ztratila. Uličky úzké tak na jeden náklaďák. Všude obchůdky a ve čtvrti Thamel je hodně hotelů dělaných na turisty. Tibetské šperky, modlící mlýnky, krásné dýky, spousta různého oblečení, mapy, pohledy a spousty jiných věcí.

My jsme se však podle plánku vydali do staré čtvrti, kde žijí domorodci. Tam vzduch ještě zhoustl. Úzké uličky byly ve věčném příšeří. Po obou stranách na kraji byly stánky pod širým nebem a bylo tam k dostání VŠE. Švec tam spravoval boty, krejčí šil na šlapacím šicím stroji, řezník prodával neuvěřitelně ušmudlané a páchoucí skopové s hlavou berana vystavenou na špalku. Hrnčíři, zlatníci, zelináři, pekaři, všecko zkondenzované v maličkém přeplněném prostoru. Tím vším protékala otevřená kanalizace, která tomu všemu dodávala tu správnou atmosféru. Slovo hygiena je tam naprosto neznámé.

Nádobí se tam myje a nebo prádlo pere těsně vedle této kanalizace. Dejte si pak chutný oběd na takovém talíři. I když je převážně nerezový, nezabráníte tomu, abyste další den začali měnit barvy a další tři dny strávili v podřepu. Proto jsme jedli a pili jen v našem hotelu. Tam i zeleninu prali v převařené a jódem desinfikované vodě. Domorodci jsou na tu jejich vodu plnou rozředěných lidských a zvířecích exkrementů zvyklí. Vnitřnosti Evropana (Australana, Američana a vůbec bělocha) na to nejsou zařízené. Díky tomu, že jsme veškerou vodu, co jsme pili, a i na čištění zubů, desinfikovali po celou dobu jódem, a že jsme měli kliku, nedostali jsme husté běhání jak mnozí jiní. Tím vším mimo davu chodců „protéká“ doprava. Motocykly, kola, rikše, motorizované rikše, osobní auta a občas i náklaďák, ale to si prodávající musí stáhnout zboží blíže k domům, aby bylo místo. Všichni řidiči stále používají zvonky a trubky.

Mela to je neskutečná. Mají v tom ale nějaký tajný kód. Jenom předjetí pomalejšího samohybu znamená nejméně 5 zatroubení. Prvně troubí ten, co chce předjet. Když ten pomalejší uhne a rychlejší předjíždí, tak v momentu, kdy se míjejí, se navzájem pozdraví tak, že každý zatroubí. Po úspěšném předjetí zatroubí ten, co předjel, jako že děkuje, a ten předjetý zatroubí odpověď. A tím pádem se nad Kathmandu vznáší malebná kakofonie klaxónů jako zvuková kulisa. Dokonce jsme zažili, jak takovou uličkou projíždějí hasiči. Auto, jako je standard kdekoliv na světě, ale ulička už ne. Houkající hasiči se před uličkou zastavili, chvíli houkali, prodavači stáhli zboží z ulice a hasiči OPATRNĚ projeli. Stejně pak jen omejvali od holubů důkladně posranou svatyni asi 25 m vysokou, protože bylo před nějakým religiózním svátkem. Říkali nám, že to je něco jako naše Vánoce.

Odpoledne jsme se všichni věnovali nákupům dárků domů a kamarádům. Bylo to další dobrodružství, protože v každé ceně je zabudováno dost na smlouvání, které je tu normou. Usmlouvat 40 - 60% není žádnej zázrak. Patří to k dobrým mravům a místní tradici. Kdyby se nesmlouvalo, nikdo by se necítil spokojen a šťastný. Nejde tu jen o prodej zboží a o profit, ale i o ten nádherný pocit zákazníka, že to koupil daleko levněji, a spokojenost prodávajícího, že měl ještě furt slušný zisk. Nepsaný výsledek je, že obě strany jsou spokojené a šťastné, že ten druhý má také dobrý pocit. Kdyby tomu tak snad nebylo, tak se ten druhý vynasnaží, aby tomu tak bylo. Zvláště prodávající. To nám byla nabízena flétna ze „sandal wood“ za 900 R. Po našem odmítnutí cena spadla na 600 R, po 10 minutách našeho odmítání už na 100 R, a když jsme se obrátili na odchod, tak zoufale vykřikl poslední cenu - 20R, teda málo přes 2 % původní ceny. Stejně jsme ji nechtěli a nekoupili.

Po útratě asi $200 jsme toho nechali, ještě jsme nakoupili každý asi 20 pohledů a jali se v hotelu na střeše, kde je to zařízeno jako terasa se židličkami a stolečky, psát pozdravy kamarádům, domů a příbuzným. Večer jsme pak ještě naše nákupy dali do velkého pytle a uschovali to v hotelu do doby našeho návratu. Mají tu jeden zajímavý zvyk. V hotelech se nikomu nedává tringelt, dýško, spropitné a nebo tip. Za tímto účelem mají v recepci ručně zmáknutou dřevěnou bedýnku se škvírou v deklu, na které je napsáno, že je na donations, tada dary. Tam spokojení hosté a nebo zákazníci vsunou sumu, o které jsou přesvědčeni, že náležitě oceňuje poskytnuté služby. Tato bedýnka je každý týden panem hotelierem vyprázdněna a suma je STEJNÝM dílem rozdělena mezi všechny zaměstnance hotelu. Takže i ti, co nepřijdou s hosty do styku, jako třeba kuchaři, z toho něco mají.

Na prohlídku města se vydáváme brzy ráno pěšky. Vydali jsme se ranními ulicemi, kde se začínal rozbíhat provoz. Míjeli jsme hory svinstva, co místní stačili smést se silnice a chodníků, co ale ještě bylo neodveženo. A bylo tam opravdu VŠECHNO. Kolem takové hromady byste se snad dusili i v plynové masce. Na širších ulicích zametaly vozovky ženské v sárí. Zametání tu je práce pro ženský, zrovna tak jak šití u šicího stroje je výhradně mužská záležitost.

Také jsme nakoupili pár drobností, včetně kvalitních map. Jsou drahé, německé a dá se opět smlouvat. Kupoval jsem 2, každá za 999 rupií. Nakonec jsem si je odnesl za 600 kus (A$ 17.-). I tak to je nekřesťanská cena. Problém je, že na každé mapě, která tu je k dostání, jsou jiné údaje, cesty, jména osad a také nadmořské výšky. Tak si poutníče vyber. No tak proto ty drahé. Jsou to ty, ze kterých jsou ty mapky v textu. Mnohá jména osad jsou zase jiná a nebo se jinak píší. Používal jsem názvy podle toho, jak se to říkalo a psalo tam. Topograficky jsou však perfektní.

Jinak nasáváme hutnou atmosféru ulic Kathmandu. Procházíme tržiště zeleniny a ovoce, kde převládají hory zelených feferonek. Asi 10 m za stánky je zeď nějakého vojenského objektu a u té zdi močí, kdo potřebuje. Furt lepší než si nechat provalit bok. Veřejné toalety tam nikde nejsou. Ovšem ovzduší trhu tak nabývá na té správné hutnosti. Pak se ponenáhlu dostáváme na tržiště, kde se prodává oblečení a látky. Látky na sárí hýří jasnými barvami a převládá řvavě červená. Po chvíli se stává vzduch opět silnější a ocitáme se mezi krámky řezníků. To maso, co tam měli, bych nedal ani našemu psovi Pajdovi. Převládalo skopové. Každý řezník tam měl na pultu vystavenou hlavu rozbouraného kusu, pro nás trochu morbidní. Chodit tam nakupovat pravidelně, tak bych si pořídil gasmasku. Pak jsme prošli ještě pár ulic a octli jsme se v modernější části města. Ulice se rozšířila. Na křižovatkách řídili dopravu policajti s náhubkama proti jedovatýmu vzduchu a kšefty oplývaly zbožím jako kdekoliv na západě. Dokonce tam byla i klimatizovaná pasáž a v ní pohyblivé schody do horního podlaží.

Kontrasty tu jsou ohromné a pro našeho člověka to po nějaké době začne být dost depresívní. Kolem poledne se teplota a nedýchatelnost vzduchu zvýšila natolik, že jsme se rozhodli vrátit do hotelu, dát si dvacet a pak na ploché střeše, kde jsou židličky a stolečky, jsme si četli. Nad Kathmandu se nesla kakofonie klaxónů aut a v odpolední bríze dětičky pouštěly stovky draků. Je to tu oblíbená zábava. Snad na každé druhé střeše, které zde jsou ploché, byl nějakej klučina a pouštěl draka. Večer, když se trochu ochladilo, jsme se zase vydali na krátkou procházku po okolí hotelu. Večeři jsme si však dali „doma“, nechtěli jsme na poslední chvíli riskovat připosrání. Dali jsme si nepálskou večeři a nebyli jsme zklamaní. Vydatná a chutná, pár druhů masa, rýže, zelenina, k tomu pivo Star (Českobudějovický?) a po jídle zase zadarmo dessert. Vybrali jsme si jogurt z jačího mléka a byl vynikající.

Při našem druhém poznávání Kathmandu na zpáteční cestě jsme pokračovali na náměstí DURBAR. To je jakási Mekka zdejších náboženství hinduistického a budhistického, což jsou ta hlavní. Náměstí je velký obdélník olemovaný historickými a religiózními stavbami. Je tu také budova národního muzea, po jejíž fasádě šplhalo stádo opic. Na budově tisíce oken má každé okno filigránsky vyřezávaný rám a mříž. Desítky svatyní s davy věřících přinášející obětní dary. Je doba svátků, obdoby našich Vánoc. Před některými svatyněmi sedí „svatí“ muži. Ti tam jsou snad přirostlí. Jsou pokryti jakousi patinou. Po lepší prohlídce zjišťujeme, že jsou vlastně špinaví jako ta prasata. Slepenými dlouhými vlasy a fousisky počínaje až po dlouhatánské paznechty na čapách. Poslední koupel měli zřejmě po narození a kdoví jestli to.

Kolem procházeli věřící, dávali milodary, modlili se, zvonili na zvonec, kterej tam byl za tím účelem nainstalovanej a podobně. Taky tam bylo dost žebráků a všelijakých kejklířů. Někteří se jen svíjeli, ale většinou při tom i vyli a jejich kumpáni je doprovázeli na jakýsi buben a zvonečky. Mela to byla neskutečná, takže i moje nehudební uši to rvalo. Však jsme měli podezření, že jim lidi hází tolik bakšišů, jen aby s tím kraválem přestali. Také tu je speciální svatyně, kde drží živoucí bohyni. Tam se každej den kolem 11 dopoledne v jednom překrásně vyřezávaným vokně ukazuje asi 11 letá holčička zabalená do jakýhosi religiózního roucha. Velká sláva a velká pobožnost. Náměstí Durbar je však také zaplněno desítkami stánků s upomínkovými předměty pro tůristy. Samá nepálská a tibetská exotika, která se dá, má-li jeden náladu, usmlouvat až o 80-90 % původní ceny.

Jinak je ovšem náměstí Durbar známo z let šedesátých tím, že bylo Mekkou hippies. Tam se konávaly a dnes ve značně menší míře konají, sedánky vyznavačů různých drogových radovánek. Každopádně když tam potkáte kuřáka, tak jistě nekouří tabák ale trávu. Porůznu tam sedí věřící na chodnících a schodcích, v hnědé tlapce modlící mlýnek a jak s ním vrtí, tak s ním vrtí. V jednom nedalekém pekařství si kupujeme docela dobré loupáky na sváču. Pak ještě nějakou dobu pozorujeme ten cvrkot, hojně fotíme, obdivujeme, jak je pěkně vyvedenej ten zvon, do kterého věřící buší, a také ohromná hejna holubů. S těmi to je tak. Věřící jako formu obětního daru koupí v přilehlém stánku kukuřici a tu pak hodí holubům. Velké hejno se slétne a nažere. Pak ovšem věřícím za odměnu ty jejich svatyně řádně posere. Některé jsou celkem slušně bílé, ale není to barva.

Když jsme toho všeho měli dost, tak jsme se rozhodli, že se ještě podíváme na stupu jménem SWAYAMBHUNATH. Ta leží na kopečku nad řekou. Řeka je asi 20 minut pěšky slušně zaprasenými ulicemi. Začíná se oteplovat, je kolem 10 dopoledne a jak se tak blížíme k řece, tak nás ovane vskutku silný luft. Začínáme věnovat větší pozornost svému bezprostřednímu okolí a zjišťujeme, že paralelně s ulicí vede otevřená kanalizační stoka. Asi 1,5 m široká a nevím jak hluboká. Odhodit tam sirku, tak to jistě bouchne, co tam je metanu. No a tak jsme došli až k „řece.“ Nic moc, asi jako Sázava co do velikosti, ale jinak to je vlastně velká nepředstavitelně smrdící stoka. Do ní se pochopitelně vléval i ten otevřený kanál, kolem kterého jsme šli. Břehy byly pokryty šedočerným slizem, ve kterém se rochnila velká prasata. Ta vypadala ze všech lidí a zvířat v Kathmandu nejlíp. Dobře živená a zdravá. Přesto bych asi jejich maso nejed.

Asi 20 m pod přítokem toho kanálu se v řece koupal chumel děcek. Dovedně vyhýbala občasnému hovnu, s chutí se potápěla a evidentně jim ta „voda“ nevadila. Nevědí jinak. Našinec do té „vody“ upadnout, tak nepřežije ani převoz do nemocnice. Však jak jsme šli přes „most“, tak jsme si dávali setsakramentsky pozor. To proto, že „most“ sestával z fošen položených na kůlech zatlučených do dna. Fošny, v jedné lajně asi 25 cm široké, byly asi 1 m nad šedočernou hladinou. Zábradlí tam nikde neznají a délka byla asi 50 m. Aby si lidi na tomto divu stavebni techniky nemuseli vyhýbat (stejně není kam), tak tam jsou ty mostky 2, asi 3m od sebe. Jeden tam a druhý zpět. Kůly jsou jaksepatří daleko od sebe a tak ty fošny se pěkně prohýbají, dodávajíce pikantnosti přechodu mostu. Místní lidi i dobytek jsou na to tak zvyklí, že jim to nepřijde, a i stařenky nad hrobem přejdou jen tak mimochodem. Po zdárném překonání mostu jsme na straně řeky, kde jsou posvátné stupy a mezi nimi i ta, na kterou se chceme podívat. Nad řekou krouží velké hejno dravců velikosti orla. Jako supi nad mršinou. Kdo ví, co všecko v té řece plave.

Jak se pomalu blížíme k té „naší“ stupě, tak potkáváme čím dál tím víc načančaných domorodek v krásně barevných sárích s čerstvou oranžovou tečkou na čele. Taky nás „přepadli“ dva svatí muži a přes naše protesty nás začli patlat tím oranžovým nesmyslem na čele a na hlavu sypat oranžový květy pro štěstí. Pak ovšem chtěli bakšiš. Od každého 200 rupií. Dostali dohromady rupií 10 plus českou připomínku, aby šli laskavě do prdele. Nevím, jak dobře rozuměli, ale spílali nám ti svatí muži značně a dlouho. Třeba nás i prokleli. Ještě že jsme jim ani slova nerozuměli.

Tak jsme zdárně došli k úpatí kopce, na kterým je ta stupa. Na vrchol vede široké schodiště a úplně dole na začátku je jakejsi portál, v jehož bocích jsou zabudovány desítky modlících mlýnků. Jak jde věřící kolem, tak je roztočí. Frmol je značnej, lidi jdou po schodišti nahoru i dolů. Toto jde do výšky asi 150 m a je zvláštní, že začíná celkem rozumně, ale čím výše, tím je strmější. Něco jako by vedlo na lyžařskej skokanskej můstek. Na vrcholku je nepředstavitelnej mumraj. Hned na začátku vyvádí nějaká posedlá žebračka. Rámus to je náramnej a navíc vyvádí jako v epileptickým záchvatu. Taky tam bez pohnutí sedí svatej muž, ale čistší než ti z náměstí Durbar. Obcházíme ústřední stavbu, která je kruhová s věží uprostřed. Po obvodu jsou četné oltáříčeky a po všem spózijó tlupy vopic. Ty se mají nejlíp, věřící je krmí. Na natažených šňůrách se ve větru třepotají vlaječky s modlitbama. Výhled na škaredé pulmilionové misto Kathmandu je i s tohoto kopce mizerný kvůli hustému smogu, co visí nad městem.

Asi po půlhodině a pečlivé prohlídce toho, co bylo k prohlídnutí, sestupujeme stejnými schody dolů, rafinovaně se vyhýbáme dvěma svatým mužům, ale jiným než těm, co nám spílali, a přes řeku se ubíráme zpět do hotelu. Martina trochu pobolívají ledviny a má teplotu, tak jde na chvíli spát a pije hodně vody, aby ty ledviny propláchl. K večeru ještě voláme domů Míle, že je všecko v rychtyku a že se vrátíme, jak bylo plánováno. Čteme si na střeše a tam se dozvídám, že v jazyku URDU se skříni říká ALMIRA. Tak aspoň vím, odkuď máme v češtině tu almaru. Město Kathmandu nás moc nenadchlo, spíš to všecko dohromady vyvolává depresívní pocity. Je ale zajímavé, že lidi tam jsou ve většině přátelští, veselí a dobře naladění. Ještě je nestačila západní civilizace zkazit.

Psáno 15/11/2024.

Album na Rajčeti je na tomto odkazu.