Jenže v půli února bude na pořadu další instalace náhradních dílů do mé rozpadající se kostry. Přípravy začínají už nyní, pečlivou instruktáží co před a po operaci a výběrem nejvhodnějšího implantu pro můj věk, styl života a živou váhu. Také si mohu nechat odebrat a schovat svoji krev pro případnou transfuzi během operace. První testy krve, roentgen hrudníku, tedy plíce a srdce a také elektrokardiogram mám za sebou. Tyto jsou pro specialistu kardiologa, který má posoudit jestli jsem po této stránce fit pro danou operaci. Asi proto abych jim na operačním stole neztuhnul na furt.
Tyto tři stejné testy se budou opakovat týden před operací a porovnávat s těmi nynějšími. A navíc budu ještě mít delší konzultaci s chirurgem co to bude dělat a také poučení od rehabilitační sestry co budu moct dělat a co ne. V Klokánii je tento zákrok téměř rutina. Za rok tu je úplná kyčelní endoprotéza instalovaná 300 000 pacientům. Na 20 milionů obyvatel to je docela výkon. Proto také tato operace včetně hospitalizace bude asi levnější než ta předešlá.
Že zdravotní a lékařská péče byly při mé první operaci prvotřídní, to jsem už psal. V tom špitále jsem se měl jako to příslovečné prase v žitě. Následná kontrola u pana neurochirurga dopadla k oboustranné spokojenosti a tak jsem byl z jeho péče propuštěn do normálního života.

A teď co celá ta sranda stála.

Výsledek prvotřídní a nákladů nelituju a ni trochu. Ještě jsem utratil kolem $50 za velice silná analgetika, co jsem po dobu zhruba třech týdnů po propuštění ze špitálu užíval. Tady lékaři nevěří, že by pacient měl trpět nějaké bolesti.
Vysoké ceny odborných lékařů jsou zde zapříčiněny právníky. Pokud se stane nepředvídaná nehoda, a ty se stávají, žádná operace není bez rizika, tak se tu stalo módou, importovanou z USA, že zodpovědný lékař je pacientovým právníkem pohnán před soud a donucen zaplatit náhradu. Proto je zde každý lékař na tuto eventualitu pojištěn. A taková pojistka holenkové stojí majlant. Jen u praktického lékaře činí přes $60 000 ročně. U chirurga a nota bene neurochirurga či porody provádějícího gynekologa tato pojistka činí několik set tisíc klokaních dolarů ročně.
Takže situace je taková, že ne každý specialista operuje. Příklad: můj oční lékař, ke kterému chodím už skoro 40 let, je typický skotský gentleman. Už 15 let neoperuje, ale pacienty předává operujícímu ophtalmologovi. Když jsem se ho zeptal proč, tak mě laskavě vysvětlil, že by musel provést více jak 5 operací týdně aby si na sebe vydělal. Těch prvních 5 by bylo na zaplacení pojistky. Další na chleba. No a pak by mu už moc času nezbývalo aby viděl pacienty v ordinaci.
Tuším, že je dobré, že zdejší pacienti za lékařské a zdravotní služby a také za léky, platí určitá procenta nákladů. Systém tak není zatěžován zbytečnými zásahy a klokaní dolárky tak netečou z naší společné kasy do bezedné černé díry jménem zdravotnictví.
Každý občan tu je pojištěn u státní pojišťovny, něco jako vaše nemocenská, avšak zdejší na rozdíl od té vaší neplatí ušlý plat či zisk, ale pouze část zdravotních nákladů. A pak se ještě může každý připojistit u soukromé zdravotní pojišťovny, která kryje další část zdravotních nákladů a hlavně zde dost drahý pobyt v soukromé nemocnici. Ceny této pojistky se různí podle stupně pojištění.
Příkladně, my s mojí ženou máme takovou tu střední a ta nás ročně stojí 3000 klokaních dolarů. Pojištění ušlého platu a nebo zisku tu patří do zcela jiné sféry pojišťovnictví. Pokud je někdo "zneschopněn" prací spojeným úrazem a nebo chorobou, tak to je vlastně "vinnou" zaměstnavatele a to i tehdy když zaměstnáváte sami sebe. Na tento druh rizika je každý zaměstnavatel a nebo i sebezaměstnavatel povinně pojištěn.
Pokud je ale někdo "zneschopněn" mimo pracovní proces, tak to je jeho soukromá záležitost a pokud si na tento druh rizika neuzavře soukromou pojistku, tak po pár dnech je bez příjmu a musí žít z vlastních úspor. Takže pak záleží jak na tom ten který jedinec po finanční stránce je. Pokud neschopnost trvá déle, tak se zaměstnavatel obvykle podívá po nějakém jiném zaměstnanci, který by práci vykonával.
A tak mnohdy takto zneschopněný jedinec je odkázán na zdejší sociální záchranou síť a zažádá si o podporu, která je jednotná, je to zdejší životní minimum a s výší předchozího výdělku nemá vůbec nic společného, zrovna tak jako starobní penze.