Zdálo by se, že když jsme hlídali skoro deset různých psů našim dětem a jejich kamarádům, najde se kvalifikovaný hlídač i pro našeho psa. Zdání ale, jako už častokrát, klamalo i v tomto případě. Ač dětí nemáme nedostatek, postupně z výběru vhodného hlídače vypadávaly.

Jitka, která měla místo v Praze bydlet po dobu naší dovolené u nás, pečovat o Ramču a do školy dojíždět, se dozvěděla, že má odjet na stáž mimo republiku.

Láďa, který s rodinou žije na Vysočině, má hovawarta Kašpara, na kterého je Ramza zvyklý, a ohromný pozemek. Kolem pozemku ale nemá plot a Ramza v poslední době jen těžko dovede odolat fenám, jejichž vůně se mihne kolem jeho nosu.

Standa s Gábinou žijí se dvěma psy a dcerou ve třípokojovém bytě v paneláku. Pustit mezi ně na delší dobu Ramzu, který je zvyklý lítat celý den po zahradě a s námi po lese, by mělo nedozírné následky. No, ony ty následky byly bohužel spíš dozírné. A jak jsme tak zírali do budoucna, vůbec se nám nelíbilo, co jsme viděli. Takže Standa taky ne.

Dnes je však nabídka prázdninového ubytování poměrně velká a pes je leckde tolerován, ba někdy dokonce i vítán. Nakonec Ramza je součástí naší rodiny a je to náš kamarád. Bez nás by mu bylo smutno a nebylo by vůči němu fér nechat ho doma. Stejně bychom se trápili, jestli hlídačům neutekl a jestli po nás nesmutní. Na všemocném internetu jsem našla na severu Toskánska krásný kamenný domeček v horách 600 metrů nad mořem a 14 kilometrů od moře, velký právě tak pro dva a psa.

Ramza dostal na počest výjezdu psí pas a byl očipován, aby se nám lépe hledal, kdyby se někde zaběhl. V potřebách pro kutily jsem koupila kus volejbalové sítě a veštrikovala ji za zavazadlový prostor nad zadní sedadla. Do kufru auta jsme naložili bagáž téměř do výše okýnka a vystlali starým psím spacákem. Pejsek takhle i vleže viděl nás i ven a byl spokojený. Nakonec jsme koupili mapu Toskánska a byli připraveni vyrazit. 

Na hranici s Německem jsme se s autem v koloně pomalu posouvali prostorem celnice, kde se nudící se celníci bavili mezi sebou. Potom se jim do zorného pole pomalu vsunul Ramza. Seděl vzorně za zadním oknem, jako porcelánový pes na prádelníku, a tvářil se důležitě. Však také poprvé cestoval do zahraničí a měl pas jako člověk. To je vážná věc! Nejbližšího celníka to úplně vytrhlo z letargie a dlaní naplocho nám třísknul do střechy auta.

"Halt!" zařval a my jsme si zase připadali jako za starých, ne tak úplně zlatých časů, když nám při občasných návratech z kapitalistické ciziny prohrabávali špinavé prádlo a hledali kontraband. Trochu jsme tu reakci na psa - cestovatele čekali a tak jsem po žádosti o doklady podávala okénkem jako první pas psí. Ramza si je naštěstí na pasové fotografii podobný víc než my na našich, očkování měl v pořádku, tak jsme byli bez problémů puštěni dál.

Jelo se hezky, kvůli pejskovi i nám jsme přibližně každé dvě hodiny stavěli. Protáhli jsme se a těšili se do Alp, kde jsme měli zamluvený první nocleh, abychom nejeli tak dlouhou štreku najednou. V Rakousku u městečka Pfunds, které leží kousek před italskými hranicemi, jsme byli kolem čtvrté a v ubytovacím hostinci, odkud nám mailem potvrdili rezervaci, jsme se dožadovali noclehu. Muž obsluhující pípu se na nás sice usmál, ale sdělil, že mají plno.

Neodporovali jsme, ale trvali jsme na svém a předkládali vytištěnou rezervaci. Muž pokrčil rameny, točil dál pivo a znovu opakoval, že mají plno. Začala jsem brunátnět a dožadovala se vedoucího. Prý přijde za chvíli, sdělil nám bez většího zájmu výčepní. Paní vedoucí si dala na opravdu na čas a při příchodu nám hned ve dveřích rozčileně sdělovala, že nějací hosté zůstali déle a pokoj volný není. Ptali jsme se, kde nás tedy ubytuje, když máme rezervaci a ona znovu opakovala stejnou historku. 

"Das ist egal!" pravila jsem zvýšeným hlasem svojí senzační němčinou. "Já chci bydlet!" Po chvíli drmolení nám slíbila, že dostaneme pokoj u švagra, ale ten je teď s rodinou na seně a vrátí se později. Zase tolik nám to nevadilo, bylo hezky a ještě plno času do setmění. Vyrazili jsme vzhůru k vrcholům, zaparkovali na konci úzké, klikaté silničky a vydali se údolíčkem po upravené cestě s Ramzou na vodítku. Bylo tam nádherně a kam oko dohlédlo, a že dohlédlo opravdu daleko, samý seník. Pár seníků bylo přebudováno na chaty a některé právě procházely rekonstrukcí.

Bylo to opravdu kouzelné údolí, ale představa budoucí chatové osady a minimálně jednoho auta u každého seníku se nám moc nezamlouvala. Ještě že jsme to stihli vidět včas. Co nevidět pohltí civilizace veškerou romantiku, která je ještě k mání. Dojmuti přírodními krásami, které na nás útočily ze všech stran, dopřáli jsme po chvíli dohadování Ramzovi volnost. "Nic se nemůže stát." uklidňoval mě Jirka. "Tady nás pořád uvidí, tak se nemůže ztratit." Že bychom ho ztratili z dohledu, to opravdu v tomto otevřeném údolí nehrozilo. 

Jenže tenhle fakt zřejmě posílil Ramzovo sebevědomí tak, že když jsme ho odepnuli z vodítka, vyrazil jak z praku a řítil se po cestě do kopce, až jsme z něj viděli jen malou skvrnu s poskakujícím bílým ocáskem. Když si prvními minutami úprku trochu vynahradil jízdu v autě a potupné sezení a čekání v hospodě pod pípou, trochu ubral na rychlosti a začal se zajímat o obydlené seníky a jejich obyvatele.

To ještě šlo, protože Český strakatý pes je sympatický pejsek a svou velikostí rozhodně nikoho nezastrašuje. Tady vzbuzoval spíš kladné reakce. Horší to ale bylo, když se rozhodl prozkoumat stádo krav, které se páslo na louce pod lesem. S kravami zkušenosti neměl, tak to nemuselo dopadnout nejlépe. To už jsme ale s Jirkou dosupěli trochu výš a Ramza naopak sbíhal ke kravám níž, tak byla naděje, že nás uslyší. Volali jsme a řvali, až se náš pejsek konečně milostivě otočil a hodil po nás pohledem. Sedla jsem si na bobek a snažila se ho přilákat, zatímco Jirka obstarával volání.

Ramza se k nám nakonec rozběhl, až mu uši lítaly, a po několika kolečkách, kdy se točil přesně mimo náš dosah, se nechal polapit a připnout zase na vodítko. "Už nikdy na volno!" slíbili jsme si a oddychli si, že jsme o svého chlupatého kamaráda nepřišli hned první den cesty. Kvečeru jsme se vrátili dolů a po troše zmatků získali adresu a našli konečně místo našeho noclehu. Musím říct, že jsme na tom nakonec vydělali. Místo v ubytovacím hostinci jsme spali sami v jednom patře soukromého domu, kde jsme po večeři z balkónu při pití čaje sledovali, jak sluníčko zapadá za vzdálenou horu. Prudký svah, ve kterém stál náš dům, a ze kterého naši domácí odpoledne sváželi seno, se pomalu nořil do tmy. Klobouk dolů před zemědělci, kteří vydrží v tomhle terénu. 

Ráno jsme se rozloučili a přes Reschenpass přejeli do Itálie. Bylo pořád krásně a od Bolzana nám cesta díky dálnici utíkala rychleji. První upozornění, že něco není úplně v pořádku, jsme dostali při sjezdu na odpočívadlo před Carrarou. Auto nešlo nastartovat a my jsme nostalgicky vzpomínali na ty časy, kdy se stará Octavie natáčela klikou. Auto s katalyzátorem by se nemělo roztlačovat, ale když to bude jen trošičku... Povedlo se a my jsme trochu nervózně jeli dál, abychom stihli předání klíčů od domu ve vzdáleném Camaiore.

Baterie moc síly neměla, ale doufali jsme, že se zase dobije. Na naši omluvu nutno říct, že zatímco u staré škodovky jsem základní opravy, jako profukování trysky a čištění karburátoru běžně zvládala dokonce i já, u Fiatu Punta jsme se v motoru tolik nehrabali, protože případné opravy jsou většinou mimo naše možnosti. Nad diagnózou jsme se tedy raději jen zamýšleli. Měli jsme takové štěstí, že jsme po dálnici dojeli až do Camaiore, ale tam začalo auto chcípat a při nižší rychlosti musel Jirka přidávat plyn na maximum. Jeli jsme podle plánku na místo srazu, když jsme doskákali ke křižovatce a museli dát přednost.

"Nemůžu zastavit, chcíplo by to." řval Jirka, abych ho přes burácení auta slyšela. "Musíš, zleva jede auto!" hulákala jsem na něj. "Chcípne to..." "Stůj!!!" a stáli jsme a chcípli jsme a byl konec. Odstrkali jsme auto z křižovatky a přemýšleli, co teď. Nejdřív jsme vysvobodili Ramzu, kterému se to moc líbilo a začal radostně očuchávat všechna dosažitelná křovíčka. Pak jsem Jirku začala přemlouvat, aby našemu domácímu zatelefonoval. Ježíšek mi už před víc než rokem nadělil Italštinu ve třiceti lekcích a Jirka, na rozdíl ode mne, ve vlaku, cestou do práce, pilně studoval.

Na jazyky je expert a už v roce 1978 nám cestou na lyžařský závod Marcia Longa dokázal sehnal nocleh a vše potřebné se znalostmi pěti lekcí italštiny z učebnice pro samouky. Věřila jsem mu i teď. Stáli jsme u zanedbaného zahradnictví a když jsme po chvíli objevili majitele, vyjuknul na nás v černém saténovém oblečku z pokoje laděného do červena. Nebyli jsme si sice jisti, jestli se živí právě pěstováním rostlinek nebo něčím úplně jiným, ale byl ochotný se s námi bavit a to nám zatím stačilo. Jirka mu svojí lámanou italštinou vysvětlil, o co jde, a přesvědčil ho, že má našemu domácímu Carlovi kvůli urychlení zavolat on.

Zavolal a po půl hodině jsme konečně poznali Carla. Uměl samozřejmě jen italsky, mluvil strašně rychle a pořád a měl taky Fiata Punto jako my. Na pomoc si přivezl starého dědečka, který bojoval ve druhé světové válce, byl v Čechách zajat a několik měsíců strávil v Teplicích. Česky se tam nenaučil a německy taky zrovna nevládl, takže nám, coby tlumočník, moc k užitku nebyl. Co se týče auta, dozvěděli jsme se, že v Itálii se nesmí auto táhnout, takže jsme našeho vyčerpaného fiátka startovali z Carlovy baterie, což nám bohužel k delší jízdě nepomohlo.

Jednou jsme chcípli přesně uprostřed hlavního kruhového objezdu v centru Camaiore a při dalším odumření jsme přendali část věcí raději do Carlova Fiata. Zatímco Jirka odejel s první rundou, já jsem s Ramzou čekala, až na nás dojde řada k převozu. Když se pro mne vrátili, varoval mě Jirka, abych se připravila na nevšední jízdu. Stálo to opravdu za to. Carlo neustále mluvil, máchal rukama, pouštěl volant a do nepřehledných zatáček kolem skalního masivu vjížděl prostředkem. Jednou rukou řídil, druhou houkal a otáčel se nás, jak nám neustále něco povídal.

Když jsme se neklikatili kolem skal, projížděli jsme nesníženou rychlostí úzkými uličkami vesniček. Jirka si připravoval větu, jak je výhodné mít v těchto podmínkách Fiat Punto, protože je to auto malé a všude se vejde. Jirka mluví většinou ve větách rozvitých, které rozvíjí ještě dále do vedlejších témat. Holé věty prostě nepovažuje za slušné. Můj příspěvek do konverzace, pokud bych se odvážila, by byl asi následující :"Punto malý, Punto dobrý." Proneseno v úzké uličce, každý by pochopil, oč jde. Jirka si ale sesumíroval polohlasem celý odstavec a statečně začal:"Io ho Punto...(Já mám Punto...)" a chystal se pokračovat.

To mu ovšem naši milí Italové neumožnili. "On má Punto!" vykřikl dědeček na Carla, jakoby naše auto nikdy neviděli. "Nojó, má Punto, on má opravdu Punto!" řval Carlo na dědečka. Přitom si oba ukazovali na Jirku, aby nebyla mýlka, kdože to Punto opravdu má. Když se trochu zklidnili a smířili se s faktem, že všichni přítomní mají Punto, začal Jirka na novo. Protože je tvrdohlavý a rád dělá věci pořádně, začal opět od začátku. A jeli jsme znovu dokola a časovali "Já mám Punto, on má Punto, my všichni máme Punto...", i když toho řevu už bylo trochu míň.

Jirka v zoufalství přešel od slušnosti ke stručnosti a zahulákal do všeobecného pozdvižení:"Malý, dobrý." Poté se rozpoutalo další vychvalování "malýho, dobrýho Punta" a byli jsme v zatáčce nad domečkem. Na obzoru bylo vidět moře, kolem nás úctu vzbuzující hory a pár metrů před námi kamenný domeček, náš domov na příští týden. I z kuchyňského okna byl nádherný výhled a Ramza tam našel kamarády Aidu a Rolničku.

Více o tom, jaké to tam bylo, zase příště...