Takže patřičně navlhlý jedu 5 km pomalinku lesní, místy trochu klouzající cestou, k silnici. Potkávám místní a patřičně zmoklý dobytek, kterému chvíli domlouvám, aby uhnul z úzké cesty. Tento se dal po chvíli přesvědčit a tak se ocitáme na asfaltce, co vede k jižnímu pobřeží NSW, do městečka Bega.

Mlha jako v Londýně a tak nechávám auto jet po silnici, kterou zná, mám auto mudřece, trefí samo. Po chvíli se dostávám k místu, kde silnice začíná prudce spadat s Hnědých hor k pobřeží. Mlha stále taková, že jeden nedohlédne s jedné strany silnice na druhou, ale auto - mudřec jede spolehlivě prudkými zatáčkami pod smaragdovou klenbou lesních velikánů stále s kopce dolů. Zdejší krajina má svoje zvláštní mikroklima. Vlhký vzduch, který sem žene vítr od Pacifiku, se na svazích hor sráží a vytváří mlhu a déšť. A nejen krajina v horách, ale i krajina na úpatí hor, tímto získává větší vláhu a tak tu je rozvinuto pastvinářství. Převážně se zde chovají krávy jak na maso, tak hlavně na mléko. Takový malý Švýcarsko.

Pod horami vyjíždíme z mlhy a pozvolna i z deště. Hrozivé, šedivé mraky jsou však těsně nad námi, skoro se na ně dá šáhnout. Mokrá silnice se vine mezi pastvinami a než dojedeme do městečka Bega, tak zastavujeme na vyhlídce. Zde si dáváme snídani u stolečku k tomu zde i s lavicemi postavenému a kocháme se pohledem na rozlehlé údolí kol městečka. Mračna jsou těhotná deštěm a stále hrozí, že se uskuteční další porod.

Městečko je známé mlékárenským průmyslem. Zdejší sýry jsou výborné a vyhlášené. Zajíždíme k místní „creamery“ tedy něco jako smetanárně, ale všeobecně mlékárně, která tu funguje od roku 1899. Je zde i malé muzeum, kde jsou vystaveny stroje, co se používaly ke zpracování mléka a výrobu sýrů na počátku dvacátého století. Vedle parkoviště pro návštěvníky je zastřižený pažit, tak vhodný k piknikům a pochopitelně záchodky. Tyto, protože se nacházíme v krajině dobytkářské, mají označení „COWS“ tedy krávy, tam kam chodí dámy a „BULLS“, čili býci, kde je útočiště trpících pro pány. Také tu je stará ohrada, tak, jak se dříve manuálně vyráběla a stavěla.

Kravičky tu ze zdejší smaragdové travičky vyrábějí mlíčko jedna radost. Žluťoučké a lahodné, tedy žádná namodralá tekutina. A smetana z tohoto mlíčka je taková, že lžička se do ní dá zapíchnout. Ovšem zdejší mléčné výrobky nejsou nic pro dnešní vyznavače diety bez cholesterolu. Zato pro ty, kteří na cholesterol nevěří, ale optimisticky věří, že je zdravé všecko, co jim chutná, to jsou neskutečné laskominy.

Z Městečka Bega zajíždíme ještě k pobřeží Pacifiku do městečka Tathra. Toto je opět historické, protože v devatenáctém století se většina dopravy odehrávala po moři, kol pobřeží. Zde stále stojí staré dřevěné molo kde kotvívaly pobřežní nákladní parníčky už v roku 1862. Nechybí tu ani malé muzeum, neboť odtud vyplouvali velrybáři ve svých člunech za kořistí. Dnes tu vyplouvají lodičky s turisty, kteří se v zimních měsících jedou pokochat pohledy na tyto kytovce. Ve zdejších vodách jich je požehnaně.

Odtud pokračujeme stále podél pobřeží na sever, tedy k domovu. V oblasti jižního pobřeží NSW jsou čtyři přehršle nádherných národních parků. Zdejší část tohoto pobřeží se jmenuje „Saphire coast“, tedy Safírové pobřeží, podle nádherné barvy vody zdejšího oceánu. Je to pobřeží malebné, členité, skaliska střídají nádherné pláže a malá městečka, kde dříve kvetl rybářský průmysl. Nyní tu kvete turismus.

Po polní cestě odbočujeme kolem poledne k pobřeží. V okolí jsou farmy s brčálovou travou. Dojíždíme ke krásné liduprázdné pláži, kde si dáváme oběd a kocháme se pohledem na mořský příboj. Být to jinde na světě, tak tu jsou davy lidí. Jedna s mnoha výhod Klokánie.

Pak pokračujeme dále, stále podél pobřeží, až dojíždíme do městečka Batemans bay. Zde se dáváme doleva, do vnitrozemí podél řeky Clyde. Cesta opět prašná a úzká připomínající polní cestu. Asi po 30 km odbočujeme doleva do kopců, abychom narazili na Clyde ridge road, tedy cestu stále stejné kvality, ale vedoucí po hřebeni kopců. Tato nás dovede do NP Budawangs a Morton.

Tyto národní parky spolu sousedí a jejich kombinovaná délka je přes 100km a průměrná šířka 25km. Je to zde nádherná, nedotčená divočina, kde jsou ukryta krásná skalní města dostupná pouze masochistům nebo šílencům jako jsem já. Oplývají kouzelnými jmény. Castle, čili Hrad, Monolith valley, tedy Údolí monolitů, Dvanáct apoštolů, Pagoda rocks a podobně. Ukázka jednoho výletu i s fotkami touto divočinou jsou na těchto odkazech v angličtině.  

Cesty tu nejsou a naviguje se tak, že se jde kudy terén pustí. Často se jde korytem potoka či řeky, je to nejschůdnější cesta. My však míříme na okraj NP Morton, k hoře Pigeon House, tedy Holubník. Tento kopec byl takto pojmenován kapitánem Cookem v roku 1770, když objevoval a pro britskou korunu zajišťoval Klokánii. Připomínal mu holubník. Je to však zbytek staré sopky, kde ztuhlá láva v jícnu eroduje pomaleji než okolí a tak vytváří jakýsi „špunt“ ve vrcholu kopce. Okolní divoká údolí a skalnaté kopce vytvářejí dramatickou, oku lahodící krajinu.

Na úpatí kopce Pigeon House je v buši zřízeno parkoviště, přístřešky, nádrže na vodu a záchody. Odtud vede chodník strmě do kopce na vrchol kopce, 720 m vysokého. Na nyní už prázdné parkoviště dojíždím za šera. Dělám si pohodlí, moji maringotku si připravím ke spaní a pod přístřeškem si dávám večeři. Hodlám vstát co nejdříve a vydat se na vrchol, ideálně na východ sluníčka.

Ranní probuzení nastalo asi o hodinu později než jsem chtěl, a tak po rychlé snídani, i když stále za tmy, se vydávám vzhůru. Cesta je dosti divoká přes kmeny upadlých stromů a skalnaté prahy. Východ sluníčka mě zastihuje na prvním skalnatém výšvihu a vyhlídce. Zde si chvilku odpočnu, pokochám se výhledem do malebného kraje, vyfotím nějakou tu fotku, abych pak pokračoval k vrcholu. Poslední úsek cesty vede sklaními stěnami, kde bývaly velice zajímavé žebříky, vhodné pouze pro ty, kdo netrpí závratí. Tyto jsou nyní nahrazeny železným schodištěm a klandrem. Nutno dodat, že zasazeno do terénu tak aby co nejméně obtěžovalo a tak nerušilo ráz krajiny. Další daň pokroku.

Na vrcholku jsem v době, kdy je sluníčko stále ještě nízko nad oceánem a tak výhledy jsou přímo exportní. Pochopitelně fotím a jinak se kochám okolím. Je zde dost chladno a větrno a tak asi po půl hodině se vydávám na zpáteční cestu. Tělo s namontovanými náhradními díly celkem poslouchá a tak cesta ubíhá pohodově. V závěrečném úseku potkávám první výletníky, co se vydali na vrchol.

Po pěti hodinách jsem zpět na parkovišti, kde se pod tekoucí vodou zkulturním, trochu najím a pak odjíždím, abych udělal místo těm co sem jedou na denní výlet. Parkoviště je již téměř zaplněno více jak dvaceti automobily. Já mizím po bušové cestě směrem k řece Clyde. Zde, něco po jedenácté dopoledne na loučce zastavuji a vydávám se na obhlídku okolí.

Přes říčku vede pěkný brod, asi jen půl metru hluboký, ale já dál nejedu. Jen bloumám po okolí a obdivuju co tu všecko je. V říčce se i vykoupu, abych udělal zadost hygieně, a na protějším břehu jsou zase líbezné loučky a starý, velice unavený přístřešek.

Zde potkávám místní goanu, jinak varana asi 1,6 m dlouhého. Tento je plachý a vzápětí mizí na nejbližší strom. V tomto zapomenutém údolí u pěkné říčky zůstávám celé odpoledne, abych tu strávil noc.

Další fotky najdete zde