Jak jsem se už v dřívějším článečku o kapitalistickém zdravotnictví zmínil, tak zdejší zdravotnictví je výtečné. Jsou zde však dva paralelně fungující systémy, které si vůbec nepřekáží, ale navzájem se doplňují. Zdravotnictví státní, tedy prakticky avšak a pouze zdánlivě zadarmo, a zdravotnictví soukromé, kde část nákladů platí pacient a část pojišťovna.

Ve státní, tady nazývané public, nemocnici je na jednoho pacienta méně personálu než v soukromé, zde nazývané private. Obě tyto nemocnice jsou postaveny obvykle vedle sebe, aby to neměli pacienti i personál daleko, když náhodou je třeba použít služby a nebo zařízení z té jiné. Takže se klidně stane, že v té státní vás ošetřuje ten stejný specialista co v soukromé. Je v tom však velký rozdíl.

Pokud chcete využít to tak zvané bezplatné, státní zdravotnictví, tak si nemůžete vybrat jak doktora tak i nemocnici. Zdravotnické služby tu jsou na příděl. Navíc, když jde o "elective surgery", tak jste zařazen do pořadníku a mnohdy čekáte i 2 roky než na vás dojde řada. To znamená, že nastoupíte do nemocnice která je vám přidělena a v ní je doktor co příslušnou práci v době vaší návštěvy vykonává, v termínu který vyhovuje nemocnici.

Pokoje jsou několika lůžkové a zdravotní péče není na stejné výši jako ta v soukromé nemocnici. Proto je zde hodně obyvatel připojištěna, aby měli možnost využít zdravotnictví soukromé a tak mít možnost vybrat si jak doktora, tak nemocnici a termín operace. Státní zdravotnictví tu využívají opravdu jen ti nechudší.

Příklad. V roce 1992 jsem byl po osmi letech práce zaměstnavatelem vyhozen pod rouškou reorganizace. Po půl roce jsme zažádali o podporu v nezaměstnanosti, do té doby jsme žili z úspor a podpora byla ve stejné výši jako naše nynější starobní penze, včetně všech finančních výhod s tím spojených.

V roce 1993 našli u mé ženy rakovinu prsu a na operaci šla za tři dny, i když mohla jít ten samý den. Ty tři dny si vyškemrala aby vše zařídila, co si myslela že zařídit musí. Vše, včetně postoperativní péče, chemoterapie a jiných zásahů a postupů nás nestálo ani cent. Jako sociální případ využila státní zdravotnictví. Prostě tady to lidem myslí trochu jinak než v Evropě. Od státu nic nečekají a když si to mohou jen trochu dovolit, tak se připojistí.

A teď zpět k mému poslednímu pobytu v naší místní soukromé nemocnici. Pěkná moderní budova o třech patrech, vybavená bezvadným zařízením a obsazená výtečným personálem. Chodby tiché, koberci vybavené, zrovna tak jako prostorné pokoje pro jednoho pacienta, oplývající dosti rozměrným příslušenstvím, kde se dá vjet i vozíkem. Postel pohodlná a na ovladači umístěnými tlačítky pacientem nastavitelná do jakékoliv polohy, výšky a nebo sklonu.

Dvě tapecírovaná křesla pro návštěvy či později i pacienta. Noční stolek a za postelí ve stěně panel ve kterém jsou vývody kyslíku a jiných plynů, zásuvky na monitory a elektřinu a nechybí tu ani dálkový ovladač kterým si pacient volá sestru a zapíná a nebo vypíná světla a televizi o 20 kanálech včetně digitálního rádia. Velkoplošný LCD TV monitor s vysokým rozlišením visí u stropu a tak o zábavu je postaráno.

Každý den se vám třikrát přijde představit ošetřovatelka anebo ošetřovatel co vás má po dobu své služby na starost. Ráno, odpoledne a večer. Pracují na tři směny. Také každé ráno prohučí pokojem uklízečka s vysavačem, prohodí pár slov když vysavač vypne. Vypulíruje veškeré příslušenství a zem tam přetře vlhkým mopem. V pokoji utře téměř neexistující prach a pak hladké povrchy nábytku, stolečků a oken přetře vlhkou hadérkou namočenou v antibakteriálním roztoku.

Takže pokud se do pokoje nějaký ten bacil dostal, byl nyní efektivně zlikvidován. I já byl omýván tím antibakteriálním fujtajkslem, takže jsem měl strach až vyjdu z nemocnice, tak mě první bacil sklátí. Obavy to nepodstatné. Po příchodu domů jsem byl naprosto hygienicky omyt blemstákem našeho psa Ferdy. To abych se cítil jako doma.

Veškerý personál, včetně doktorů je naprostý Babylon národností. Chirurg ortopéd co mě měnil kyčel je Číňan. Anesteziolog je Ir. Srdcař, pan profesor je Australan. Ošetřovatelé a jejich pomocníci či ošetřovatelky a jejich pomocnice z Fiji, Filipín, Ecuadoru, Argentiny, Kanady, USA, Libanonu, Izraele, Srbska, Sudanu a mnoha dalších. Druhý den po operaci mě z postele vyhnala cvičit šikovná Číňanka z Hong Kongu jménem Viki, jinak moje fyzioterapeutka.

Příjemná pomocnice ošetřovatelky s hlavou zahalenou v šátku, muslimka z Omanu se věčně usmívala a burku nenosila. Avšak jedna, asi třicetiletá ošetřovatelka vynikala nad ostatní. Jak poskytovanou péčí, tak jednáním s pacientem. Byla nesmírně jemná a soucítící, svojí profesi chlouba. Jako bota černá Sudánka, štíhlé, vznosné a vysoké postavy, ladně se nesoucí jako blahé paměti Wilma Rudolph, černá sprinterka co se jí říkalo černá gazela.

Obličej jemný a pleť jako broskev i když černou zdobily velké mandlové a laskavé oči. Nos i rty poměrně úzké a vlasy ebenově černé se jí leskly jako antracit. Měla je spleteny do nesčetných malých, avšak až do půli zad spadajících copánků, vzadu stažených stužkou do jakéhosi koňského ohonu. Nádherné bílé zuby zářily při jejím častém úsměvu a ruce měla jako aristokratická kněžna se štíhlými dlouhými prsty a pěstěnými nehty. A těmato rukama se uměla skutečně citlivě dotýkat tam kde bylo třeba.

Její perfektní angličtina měla anglický přízvuk. Po pár přívětivých rozhovorech jsem se dověděl, že studovala v Anglii. Hned na poprvé jsem jí pochválil její krásný účes, za což ona způsobně poděkovala. Bylo zjevné, že účes není záležitosti pěti minut a tak jsem se jí zeptal kde a jak dlouho jí tento účes dělají. Jezdí si nechat "udělat hlavu" do Parramatty, odtud asi 30 km. Udělat účes trvá 4 hodiny a stojí AUD 200. Účes rozdělat trvá 3 hodiny a stojí AUD 150. Vydrží 6 - 8 týdnů. Hlavu si myje i s copánky.

Třetí den po operaci mě vezl ošetřovatel, Australan, do vedlejší státní nemocnice kde mě dělali "doppler", nebo ultrazvuk obou nohou, jestli se mě snad neudělaly nějaké krevní sraženiny v žilách. To je tady po větších operacích rutina. Vlastní proceduru vykonával Richard, velice příjemný Číňan a během práce vysvětloval co dělá a co se děje. Poslechl jsem si jak se liší šum tekoucí krve v žíle a v tepně. Lidi to je šrumec! V tepně pod taktovkou srdečních stahů. Ihned po skončení Richard vyhotovil zprávu pro mého kardiologa a dal mi ji pro něj do rukou. Takže další perfektní servis i když ve špitále státním.

Při propouštění jsem byl vybaven silnými analgetiky a dokonce i narkotiky ve formě morfia. Také i injekcemi na ředění krve co jsem si ještě týden doma každé ráno sám píchal do faldů na břichu. Zapůjčili mě za menší poplatek berličky a žena mě odvezla domů.

A tak 14 dnů po operaci jsem se dostavil na kontrolu a vyndání svorek z rány, která je perfektně zahojená, takže se už mohu koupat v bazénu. Brzo toho využiju. Mojí rehabilitační sestrou Kateřinou mě bylo doporučeno čtvero cvičení co ve vyhřívaném bazénu mohu provozovat asi tak půl hodiny. Jinak moje rehabilitační sestra, která má ordinaci nedaleko a kam mě vozí žena, mě 2x týdně hněte lýtko a stehno, rafinovaně tam kde to nejvíc bolí.

Také cvičíme a k domácím čtvero cvičením mě přidala další čtyři co pak 3x denně provádím. Takže se nenudím, 3x denně 8 druhů cvičení, 2x týdně rehabilitace u Kateřiny a 2x týdně půlhodinka cvičení v bazénu. Doufám že až půjdu 31. března na další kontrolu k panu doktorovi, že už budu značně mobilnější a třeba mě už povolí i řídit auto. Co řekne opravené noze o 2 cm delší než ta zdravá to se uvidí.