Vaši diskusi, vážení čtenáři, si vždy rád přečtu, ale v době když už je s křížkem po funusu. A tak tedy reaguji nyní - článečkem, protože cítím, že bych měl uvést věci na správnou míru a zároveň a hlavně pogratulovat všem Zvířetníkům co se zúčastnili toho báječného reálného setkání na prosluněné louce. Určitě to byla nádhera. Tady je názorně vidět, že realita pobije virtualitu internetu s rukama v kapsách, i když nebýt jí, tak k tomu reálnému setkání by nikdy nedošlo, takže díky za ni, tu tajemnou a kouzelnou virtualitu. Dá se rozhodit jako síť kolem celičkého světa aby v ní uvázly rybky našeho vkusu a přání.

Předem se musím omluvit za moje nedostatečné vyjadřování, Medvídku. Proti lidem z města nic v zásadě nemám. Yupies to je ale jiný kafe, jak to správně na tu pravou míru uvedla Rpuť. Právě tyto lidi jsem měl na mysli. A tito se jaksi vyskytovali pouze ve velkých městských aglomeracích a tak jsem je nazval měšťáky. Tak tedy Medvídku promiň. Sám su z města, kde jsem vyrůstal téměř v centru Brna prvních skoro 30 let. Pak dalších pět let téměř v centru Sydney, abychom si v roku 1972 postavili chaloupku v buši v Modrých horách, kam jsme se počátkem roku 1973 přesunuli. A tak se z nás stali hillbillies. Tedy něco jako křupani z hor, kde je ale krásně a klid. Do City to máme jen 85km, tedy něco kolem hodinky autem a nebo vlakem. A k hranici metropolitní Sydney to máme jen 5km. Ano, Sydney je rozplizlá metropole do šíře i do déli.

Takže ti čtyři Yupies co šli s mojí maličkostí a mými psisky na výšlap do buše byli dospěláci kolem třicítky a tak naprosto za sebe zodpovědní a svéprávní. Takové není třeba vodit za ručičku. Ostatně yupies jsou VŽDY suverény, kteří všecko ví a jsou naprostá jednička, jak si to sami o sobě myslí. V Klokánii to je, či spíš býval, tak trochu způsob výchovy: Hodit do hluboké vody a plav, ukaž co umíš a jaký opravdu jsi. Když neumíš, nauč se a budeš-li prokazovat skutečné úsilí a budeš-li o to stát, tak ti placama i pomůžem. I když o extrémy z druhé strany není nouze. O tyto extrémy se však ve zdejší společnosti starají ti kteří se POTŘEBUJÍ o někoho starat a někoho stále vodit za ručičku. Navíc zde to jsou povětšině dobrovolníci, co to dělají bez nároku na odměnu.

Takže pokud někdo skutečně potřebuje nějakou pomoc a nebo péči, tak se mu jí dostane měrou vrchovatou.Tady jsou lidi na sebe hodní a když je třeba tak si velice ochotně vzájemně pomáhají, nezávidí si a nemají radost když sousedovi chcípne koza. Takže milí Zvířetníci by tu zapadli bez problémů. Ovšem průměrný Australák je osoba nezávislá, hrdá, pohodová a čestná,(tím nechci říct, že tu není také ksindl jako v každé společnosti ale jaksi méně viditelný) takže takovou pomoc potřebuje a nebo přijme jen velice výjimečně. Většina starých Australanů, tím myslím těch co tu žijí 5-6 generací a pocházejí s největší pravděpodobností z nějakého bývalého trestance či trestankyně, které sem deportovala tehdejší HM justice, vnímá jakoukoliv pomoc od kohokoliv, včetně státu, jako ponížení jeho osobních schopností, svobody a nezávislosti. Proto nepřijmou podporu v nezaměstnanosti a pokud už nic nemají, tak si půjčí a pak splácí. Zrovna tak to je s penzí. O tu si zažádají až když už nemají opravdu nic a ještě se cítí že jsou společnosti na obtíž.

Tady to lidem myslí a hlavně myslelo trochu jinak. Postarat se, abych měl na stará kolena dost stranou, abych pak nemusel s prosíkem k vládě o penzi a nebo k nějaké charitě pro pomoc. A tak to je osobní a soukromá záležitost každého jednotlivce jak se připraví na léta kdy bude starý. Ovšem nově příchozí, a tím myslím i nás, tento systém narušil a tak se začíná s podobnými sociálními manýry jako v Evropě. Ale pouze začíná a od socialistického, tím myslím evropského, sociálního zajištění je na hony vzdáleno. Penze, zrovna jako podpora v nezaměstnanosti tu je pro ty co to potřebují jednotná a je to opravdu životní minimum. Takže nikdo hlady netrpí ale vyskakovat si opravdu nemůže. Netvrdím, že to je zrovna to nejlepší, ale jen se snažím ve zkratce načrtnout jak to tu chodí.

Ale z jiného a veselejšího konce. Velice rád jsem si přečetl jak proběhlo reálné Zvířetníkové setkání na zelené louce a ještě raději jsem se podíval na fotečky. Díky za digitální technologii a hlavně lidem kteří fotili a fotečky uveřejnili! Takže nyní mohu ke jménům přiřadit i obličeje a je to vše hned jaksi osobnější. Tak tedy díky Vave za článeček! Ostatním, za organizaci a účast. Omlouvám se, že jsem se nedostavil osobně, ale je to pro mě tak trochu z ruky. To srdce Evropy. A jak se už zmínila Dede, Zvířetníkové společenství je jaksi záhadně jasné, pozitivní, přátelské, sluníčkové a hladivé. Určitě za to mohou všichni zúčastnění. Jakýsi přirozený výběr.

A tady jsme u zajímavého úkazu. Podobné bylo společenství lidí na Neviditelném Psovi když v roku 1996 začínal a pomalu se vyvíjel. Avšak během času, jak se rozrůstal a košatěl, se začal měnit okruh čtenářů i přispěvatelů. Začalo se více psát a diskutovat o politice a společensko-ekonomických problémech a společenství základního NP jaksi zhrublo a zvulgárnělo. Lidé se začali v diskusích osočovat a navzájem si nadávat. (Že by to bylo tou politikou??? Stačí si poslechnout politiky v parlamentě a nebo senátu!) Pes se pozvolna rozrůstal a vznikaly rubriky, ne nepodobně tomu co se děje v současném Zvířetníku. A tak jedna z rubrik kde se psalo o zvířátkách začala být Zvířetník, jehož vedení se ujala tehdejší Astonova žena Míša.

Vedla to dobře, ale k lítosti všech zúčastněných se jaksi neočekávaně odebrala do věčných lovišť. Pak přebrala redakci Jita, což asi nebyla ta správná osoba na tuto práci, až pak přišla Dede a zazářila jako hvězda první velikosti, která září ke spokojenosti všech zúčastněných dodnes. Akorát doufám, že Zvířetník nepotká podobný osud jako NP. Byla by to škoda. Zde bych také rád poznamenal, že reálné setkávání lidí kolem Neviditelného Psa, kteří se znají jen virtuálně, má "hlubokou" tradici. A dokonce globálního charakteru.

Poslyšte, co se stalo v šeru dávnověku Neviditelného Psa, kdy Ondřej Aston Neff osobně redigoval naprosto všechny rubriky a rozšířená virtuální redakce obepínala celou matičku Zemi. Tehdy se tady u klokanů v Sydney uskutečnilo sice malé ale zato globální setkání spolupracovníků NP. Protože v tom dávnověku (internet stárne aspoň 100x rychleji než běží reálný čas) v roku 1997internet nefungoval jako dnes, e-majly také ne a navíc každý neměl přístup na internet každodenně jak je tomu nyní, tak jeden člen naší globální redakce kompiloval a rozesílal e-majlovou verzi NP lidem co byli na seznamu. Říkalo se mu e-majlový Milan. Jinak Milan Vosáhlo co žije v Kanadě.

No a právě on a jeho žena Marion jeli tehdy do Sydney a tak jsme se i s Jardou Plškem, dřívějším přispěvatelem NP co bydlí nedaleko jen asi 100km na sever od nás, sešli v historické hospodě v Sydney. Tehdy jsem o tom napsal náležitou reportáž a i fotky tam byly. Oskenované. Ještě to mám schovaný...

Konečně tady je text té krátké historické zprávy:

Psí setkání

Tak se to stalo v sobotu 2/8/97 a byl to úspěch. První australské setkání spolupracovníků Neviditelného Psa.

V 10 hodin dopoledne byl Jarda Plšek a moje maličkost v historické části Sydney v Rocks před nejstarším australským pivovarem a hotelem, kde Milan Vosáhlo, jinak zvaný Emajlový Milan a jeho žena Marion, zvaná Králík, přebývali. Hotel je postaven z pískovcových kvádrů a má krásné jméno. The Lord Nelson Brewery Hotel.

Po chvilce dobývání do ještě zamčených vrat (hospody se tu otevírají v 10 hodin dopoledne) jsme byli vpuštěni do tohoto kouzelného establishmentu. Fšecko v rozměrech z r. 1841, kdy byl vybudován, tedy mrňavé a homely. Milan s Marion byli zrovna v koupelně, tak nám bylo naznačeno by friendly staffer, jinak bývalou Němkou, že si máme udělat kafe a počkat kde je místo. Kafe jsme si odnesli do lokálu, kde jsme si sundali židle se stolů a zanedlouho se objevil Milan a pak i Marion.

Vítání bylo bouřlivé a velice srdečné, až se personál divil. Konečně jsme už dávní VIRTUÁLNÍ kamarádi. Po krátké poradě jsme se rozhodli zůstat v zatím prázdném lokále. To z několika praktických důvodů. Marion se momentálně pohybovala jen obtížně o berličkách. Za velkým oknem bylo na sluníčku příjemně a byli jsme blízko zdroje inspirace, lokálně vařené chmeloviny. Srandy byl celý kopec, zrovna jako pití, jídla a zase pití.

Jistě se Astonovi a jiným psejčkařům velice šťukalo, jak jsme na ně vzpomínali a je pomlouvali. Až na mladici Marion jsme tam byli samí 'zralí' muži, průměrný věk 58 let. Mluvilo se anglicky a česky. Marion sice už hodně česky rozumí, ale díky Milanově instruktáži jde většinou o unmentionable expressions. A všichni tři zblblí do počítadel už skoro 20 let a fčíl do Internetu.

I přes tento handicap jsme zvládli mluvit i na jiná témata. Navíc byla učiněna řada foto a video záznamů for posterity a pro zvědavé. Jak bude tento materiál k mání, tak ho pošlem.

Setkání mělo unqualifying success. Psí zásluhy byly vysoce oceněny a dodatečně byl oslaven i ten Miliontý návštěvník na Psovi. Akorát nám tu scházel Aston, ale snad next time....

Takže vážení čtenáři a převážně čtenářky račte viděti v čem vlastně zdárně pokračujeme. Nezbývá mě než doufat, že toto právě minulé reálné a velice úspěšné setkání Zvířetníků nebude posledním, ale naopak zahájením tradice. Kdypak plánujete příští? To jenom kdybychom snad se ženou byli zrovna náhodou v historických zemích česko- moravsko- slezských, že bychom se ukázali. Takže příští setkání inzerujte s patřičným předstihem.