Jedno dopoledne začali nosit moc věci do auta, že už jsem si říkal, to zas někam odjedou a já budu tady sám s kočkama a sousedkou. Ale ono vám ne, jako posledního naložili do auta mne a dokonce mi udělali na zadním sedadle postel s mou oblíbenou dekou. Panička napřed seděla vzadu se mnou, prej kdybych třeba jako vyšiloval. Já?? Kde na to přišla? Vždyť já tu a tam taky autem jezdím.

Pak jsem na to ale přišel - jeli jsme déle než na veterinu, než na procházku, než do lesa u bažin, kam občas chodím. Tak kdy už bude ta procházka? No, byla, kousek od silnice, měli tam stoly a kamenné lavice a byli tam i jiní pejsci a všichni po nás pejscích chtěli, abychom se vyčurali a i jinak si ulevili. Očuchali jsme se a krapet proběhli a pak zase do auta.

Napřed mne bavilo dívat se na náklaďáky, ale i to začalo být nuda. No, pro jistotu jsem usnul, když auto tak pěkně houpalo a ani jsem si nevšimnul, že jsem na zadním sedadle sám a panička řídí. Občas mne probudili, jako když začali brzdit a nadšeně pokřikovali, že u silnice je vlk. Kouknul jsem na to, ale bylo to jako pes asi mé velikosti, tak nevím, z čeho se tak radovali.

(Pozn.: severovýchodní část Severní Karolíny je velmi řídce osídlena, má hodně přímořských mokřisk a lesů a před několika lety se podařilo úspěšně znovuzavedení červeného vlka do přírody. Kolem silnice je spousta dopravních značek pozor na vlky a medvědy. Tenhle vlk stál u silnice pod lampou u opuštěného obchodu. Byla už tma, byli jsme jediné auto v dohledu, tak jsme na úzké silničce zastavili a byla jsem dojatá - první vlk, kterého jsem v životě viděla mimo zoo nebo televizi. Byl krásný.)

Pak se zas dohadovali, jestli prší nebo neprší. Něco bušilo na přední sklo, ale ukázalo se, že to byl jakýsi veliký hmyz a bylo toho tolik, že se přední sklo stalo neprůhledné. Panička přiměla páníka ať zastaví a odstraní hmyz, protože skrz to není vidět, ale hmyz se pustil do Cheta, který hbitě vběhnul zpátky do auta, a chvíli byla nálada dusná. Tak jsem zas šel radši spát. Až mne vzbudili, že už jsme skoro tam. Volali komusi po telefonu, že to nemůžeme najít.

Pak se auto kodrcalo, panik sakroval, že jsme zajeli do mokrého písku, tak auto pěkně houpal, až ho rozhoupal a pohnul. Rozespalého mě vylifrovali z auta a sakryš - stoupnul jsem na zem a hned se mi packy bořily do čehosi - prý to byl písek. Naproti nám šel Člověk s baterkou - baterku znám - páníčci mi občas svítí na zahradě, abych mohl honit světýlko, což já rád. Tak jsem se pustil za světýlkem a skončil v bahně. Ona mne sice panička napřed držela, ale pak jí uklouzla noha v dešti na bahně dřív než mně a dělala rukama větrník, aby sebou netřískla.

Člověk s baterkou se smál, ale pak převedl paničku a mne přes most na OSTROV, o kterým říkal, že mu patří. No a pak nastal průšvih. Čmuchal jsem barák před sebou (konečně), ale jak se tam dostat? Člověk měl u baráku divné schody. Jednak jich bylo moc, a jednak bylo skrze ně vidět. Odhadoval jsem, že asi propadnu. Páník se nabízel, že mne vynese, no ale to by bylo pro psa potupné, zejména když tam byl ten Člověk. Když takové schody může vyjít panička, která šla přede mnou, tak proč ne já?

Velmi opatrně, tlapka za tlapkou, jsem to vyšel a ještě přidržoval paničku že zadu, protože byla ztuhlá z auta. Když jsem tohle měl za sebou, tak jsem se těšil na misku s vodou a klid. Panička mi v místnosti, kde si uložili své věci, rozložila deku a dala mi pusu na čelo a jásala, jaký jsem hodný pejsek, který v pohodě odcestoval 730 kilometrů. Ale pak hned někam kmitala, a to mi málem vypadly oči.

Člověk měl uvnitř další schody, nejen, že skrz ne bylo zase vidět, ale byly úzké a točily se, a když jsem na ne dál tlapu, tak se to klouzalo. Prý kovové. Šli tím nahoru, seděli tam u stolu a cinkali si s Člověkem skleničkama. Viděl jsem je skrz ty schody, začalo mi být po té sedmistovkové dálce krapet smutno, a tak jsem trochu kníkal. Naštěstí to paničce došlo a sešla za mnou dolů a oba jsme šli spát. Chet a Člověk si dál cinkali a hráli a zpívali.

Brzo ráno mne panička vyhnala ven - venkovní schody jsem seběhnul jak profík - a pustila mne bez vodítka. Prý ale běda když se někam zaběhnu. Prvně jsem prozkoumal takový malý kopeček, ale kam za ním psí oko vidělo, byla voda. Když jsem si to v hlavě probral, tak mi došlo, že když té vody je tolik, tak se můžu zadarmo napít. Ale fuj, bylo to hnusné a prskal jsem. Tolik vody a psovi na nic. Panička se škodolibě smála - to ona občas umí.

Pak si Člověk usmyslel, že pojedou s Chetem chytat ryby a tak jsem měl paničku a ostrov jenom pro nás (už jsem začínal chápat, odkud pokud je Člověkovo Místo, a že na Místě nemusím mít vodítko. Když už jsem to měl označkovaný, tak se najednou vynořilo ZVÍŘE zpoza keřů. A zvíře veliké. I panička se lekla, ale pak zhodnotila situaci a usoudila, že je to koza veliká. Aby tomu nebyl konec, tak za jednou kozou se vynořily dvě další, a za nima Člověk - jiný, než ten, co mu patřil barák.

Panička jen zírala. Člověk od koz říkal, že se jmenuje Bob a bere je na dopolední procházku, a pokračoval s nima až k té velké vodě. Panička zírala ještě víc - kozy ukázněně pochodovaly. Šel jsem za nima, a když jedna z nich upustila bobky, tak jsem je hbitě sežral. Bob se smál a panička hudrala. Chtěl jsem ta nová zvířata trochu prohonit, ale nějak se k tomu neměly, a když jsem trval na honičce, tak jedna do mne trochu kopla. Od té doby si na kozy budu dávat pozor. S paničkou jsme si také všimli bočních schodů, které šly až nahoru, neklouzaly a tak už jsem nemusel být v domě dole sám.

Odpoledne jsme všichni jeli do přístavu. Lidičky, tam se děly věci. Bylo tam moc lidí a vykládali ryby, mnohem větší, než co Člověk chytil (Pozn.: To přijížděly lodě z celodenního výletu hluboko do oceánu - jedno z nejlepších míst na rybolov na téhle straně Atlantiku.). Panička si zas myslela, že budu panikařit, ale já ani náhodou. Vzpomněl jsem si, jak mne učili ve psí školce chodit davem lidí a vzorně jsem capkal a seděl, a zase capkal. A panička na mne byla pyšná. Akorát ale těch vůní. Na chodníku ležely ryby dlouhé skoro jak já. Panička chtěla ty ryby vyfotit, ale došly ji baterky.

Navečer přišel nový Člověk. Ten se mi hned líbil ( i paničce). Bydlí za potokem, přinesl kytaru a banjo a moc si s panickou povídali - že on je Polák A hladil mne po hlavě a vedl řeči, jako že donedávna měl doma taky psa. Hned jsem se do něj zamiloval a už to nebyl Člověk, ale Stash. I když panička říkala, že původně byl Stanislaw. Taky jsem mu furt strkal hlavu do klína.

V neděli ráno se mi zas něco přihodilo. Procházíme se s paničkou po ostrově a tu letí velký drzý pták - prý racek. Naštval mne a chtěl jsem si to s ním vyříkat, tak jsem ho sledoval až k té velké vodě a v zápalu akce jsem do té vody skočil a utíkal a utíkal, až najednou té vody začalo být moc a to jsem se teda pěkně lekl. Pak jsem přišel na to, že mne moc baví rolovat sudy celým mokrým psem v písku. Taky jsem si všimnul, že všude kolem byly v zemi díry a občas z nich něco na mne koukalo. Jal jsem se to prozkoumat a jedno takové něco mne praštilo z díry do nosu. Tak jsem mu to oplatil a přinesl to v puse paničce. Prý to byl krab a to co mě piclo, bylo klepeto. Ale k jídlu to nebylo.

Odpoledne zase přišel můj kamarád Stash a přinesl prý lahůdku - kýbl plný podobných potvor jako ta co mě picla do nosu. Snažil jsem se jim říct, že jsem to už zkusil a k jídlu že to není, ale nedbali na mě varování a olizovali se až za ušima. Pak si mezi sebou povídali, že bude velká bouřka. Bouřek se nebojím, tak jsem byl v klidu. Znejistěl jsem, až když se najednou udělala veliká tma a nastalo divné ticho, že ani ti drzí ptáci neřvali. Velmi jsem přesvědčoval všechny lidí, ať už jdou z té verandy dovnitř, ale panička furt tu tmu, co šla směrem k nám, fotila, a Člověk zabezpečoval nábytky venku a kontroloval okna, Stash ukazoval paničce minitornádo a páníček zas trval na tom, že ještě musím jít čůrat, než se TO prý roztočí.

Ale musel jít se mnou po těch dlouhých schodech dolů - sám jsem najednou nechtěl. Když jsme se vraceli nahoru, tak naráz začalo fučet tak, jak jsem ještě ve svém celém psím životě nezažil. Vždyť mi to málem ufouklo ocas a vítr mě tak tlačil na stěnu baráku, že mě paniček musel přidržovat. Nakonec dostali lidí rozum a zašli do obýváku. Klidu jsem si ale moc neužil, protože celý dům se houpal a vydával velmi podivné zvuky, které bylo slyšet i přes všechnu hudbu a zpívání, co paniček s Člověkem a Stashem provozovali. Čekal jsem, kdy už ta bouřka skončí.

U mne doma trvá chvilinku a pak je zas pěkně. Tahle trvala celý večer, noc, kdy jsem spal, když jsem se probudil, celý další den a ještě jedno spaní a když fičelo ještě další ráno, tak jsem si říkal, že to snad už ale vůbec nikdy neskončí. Ale musím se něčím pochlubit. První noc té bouřky mě paniček snesl po těch vnitřních kulatých schodech s dirama dolů, abych se mohl vyvenčit, protože prý po těch dlouhých venkovních nemůžu. Taková potupa, nosit psa po schodech.

Proto jsem se rozhodnul, že to příště zkusím sám. Když se nikdo nedíval, tak jsem opatrně udělal jeden krok, pak druhý. No, klouzalo mi to, trochu jsem se bál, ale fakt jsem chtěl lidí překvapit. A vyplatilo se mi to. Panička mne odměnila krevetkama, říkala mi, že jsem odvážný pejsek a pak povídala o nějaké Betynce z Liberce, které trvalo skoro rok se odvážit po takových schodech. Tak to jsem dobrej, ne?

Když skončila bouřka, tak jsme byl s panikama na výletech i procházkách. To už jsem byl ostřílený ostrovan, běhal jsem nahoru a dolů po všech schodech, válel se v písku a i na kozy jsem si štěknul. Akorát se mi moc nelíbila voda na opačné straně ostrova. Dělala rachot a převalovala se a tak jsem si říkal, že všechno nemusím, akorát jsem si v ní smočil tlapku a radši honil racky. No a pak zas začali nosit věci přes most do auta a ustlali mi na zadním sedadle.

Přemítal jsem, kam to zas jedem, jestli tam zas bude jiný Člověk a nové schody, ale ukázalo se, že jsme dojeli domů. Vyprávěl jsem o svých dobrodružstvích kočkám, ale vůbec je to nezajímalo, tak to povídám vám. Panička vzkazuje, že vám napíše o ztracené kolonii, německých ponorkách, vrakovišti Atlantiku a pirátech. Ale při jejich dodacích lhůtách to bude asi nějakou dobu trvat.

Dodatek HanaW: Byli jsme na Vnějších písčinách, jak to JakubS poetický nazval. Anglicky Outer Banks - řada tzv. bariérových ostrovů podél pobřeží Severní Karolíny. Neuvěřitelně místo hluboko v Atlantiku, v nejužších místech snad jen jeden km široké. Odkaz na mapu je zde: http://www.outerbanks.org/location_maps/interactive/index.asp Nejužší místo je v okolí vesnice Salvo. My jsme byli na ostrově Hatteras, který je dost široký. Na východní straně je Mys Hatteras s velmi slavným majákem, na západní straně Pamlico Sound, což by se mělo přeložit jako úžina, ale na úžinu mi to nepřijde - spíš je to veliká zátoka. V místě, kde jsme byli, bylo na pevninu 42 km.

Člověk je Chetuv dávný kamarád Bart z Virginie a na Hatterasu si před asi 10 lety postavil dům na ostrově na břehu Pamlica. Postavil ho víceméně vlastnoručně a ukazoval nám fotky, jak to začínalo. Na jeho pozemek se opravdu nedá přijet autem, majitel sousedního pozemku, který je autem přístupný, mu nepovolil vjezd náklaďáku, a tak všechny trámy Bart složil o kus dál na jiném pozemku u Stashe a pak je s kamarádama plavili zátokou na místo určení. Po několika dnech této vorařské námořní akce ho soused přes pozemek pustil, ale stejně se hodně materiálu muselo odnosit ručně na místo určení.

Jakey mne opravdu překvapil, jak vzorně se choval a dobře cestoval. Zazmatkoval jen jednou, když jsme ho nechali za bouřky zavřeného v ložnici a jeli všichni tři nakoupit a podívat se na maják. Oškrabal krapet dveře zevnitř - asi se bál a chtěl se dostat ven. Naše chyba. Ten barák ve větru opravdu vydával velmi podivné zvuky. Odkaz na krátké video z vichřice je zde.

Dveře se naštěstí daly dobře obrousit, a když jsme to namořili, tak to vůbec nebylo poznat. Také Jakey opět demonstroval, jak psi vycítí, kdo je psí člověk a kdo ne. Kamarád Bart je hodný velkorysý člověk, ale psy nemusí. Ne, že by mu vadili (sám nám navrhnul, ať vezmeme Jakeyho s sebou), ale v podstatě je ignoruje. Jakey si od něj držel odstup, ale pořád pokradmu koukal, co Bart dělá. Když pak přišel Stash, který je velmi psí člověk, tak se Jakey hned kamarádil.

Odkaz na další fotky je zde