A pak jsme měli s pánečkem týden dovolené. Zdolat nějaký kopec nám přišlo jako příjemné zpestření mezi koupáním se s celou smečkou a venčením konítek.

Ve čtvrtek byl úplněk a v pátek se dokonale vyjasnilo, předpověď slibovala bezmračnou noc i následující den. Internet oznamoval východ slunce v 5:37 h. Vymysleli jsme trasu a časový plán, pospali jsme si v noci tak tři hoďky, ve 2h "ráno" jsme vzbudili Borka a Alíka, k jejich obrovské radosti jsme nasedli do formánka a vyrazili směr Ostravice.

Noc byla krásná. Provoz minimální, obrovský měsíc zářil a červená světla na vysílači nám ukazovala cíl. Rozhodli jsme se pro nejjednodušší a nejméně zajímavou trasu výstupu. Z Ostravice po červené. Stále vzhůru 6 km lesem, nejdříve po asfaltce a pak po zpevněné cestě.

Páneček zaparkoval na nezvykle prázdném parkovišťátku ve středu ztichlého městečka. Borek po vypuštění z auta samou radostí ze sebe utvořil téměř preclík, v rychlém tempu očural všechny vhodné objekty v blízkosti a s rozesmátou tlamou nám říkal, že tady to přece zná, akorát že tady už dlouho nebyl. Alíka jsem si pro jistotu vzala na naviják, čekal ho důležitější úkol, než případně prohnat nějakou místní kočku na noční toulce. S baťohy na zádech a s tažnými opasky jsme vyrazili s nádherným obrovským měsícem za sebou vstříc temnému lesu.

Trasa téměř okamžitě stoupá, navíc vede po cestě používané chataři a kroutí se v nepřehledných zatáčkách. Naši natěšení maďaři dostali své tažné postroje a šli na opasek. Chůze do kopce tak získala zcela jiné tempo a sklon stoupání se stal téměř zanedbatelným. Za první zatáčkou se stal pochod ještě zajímavější, protože se před námi objevil velký světlý pes. Nebo možná fenka. Než jsme se rozhodli, co budeme dělat, velké zvíře stáhlo ocas a rychle tiše zmizelo ve tmě. Naším směrem. Což se moc líbilo oběma zrzkům. S nosy u země a s radostnými ocasy se opřeli s vervou do postrojů a zvýšili tempo.

Svižně jsme opustili zbytky civilizace v podobě občasných sloupů s osvětlením a jediným světlem nám zůstala zář měsíce a hvězdy nad hlavou mezi větvemi stromů. Po prvním kilometru přišly ke slovu čelovky. Asfaltka se rozbíhala do dvou směrů a na značky na stromech nebylo vidět. S pomocí světýlek jsme rychle našli správný směr. Značku jsme pak chvilinku hledali ještě na jednom rozcestí, jinak trasa byla jasná a upravená cesta snadno schůdná i bez umělých světel.

Šli jsme tiše a moc jsem si užívala krásu nočního lesa. Opustili jsme pevnou cestu. Pamatovala jsem si, že bychom měli přecházet velikou otevřenou mýtinu. Když jsme na ni dorazili, překvapilo mě, že jsou po ní rozsety chaty. V mé paměti byla pustá, snad s jedním starým stavením. Ale už jsem v těch končinách nebyla hodně dlouho...

Otevřená krajina byla neskutečně krásně ozářena měkkým měsíčním svitem. Ve stříbřitém šeru byl nádherný rozhled po okolních kopcích. Přitom za hřebenem Lysé se už začalo rozetmívat a obloha lehoučce modro růžovět v kontrastu s temným hvězdným nebem a obrovským měsícem na naší straně hory. Do toho na mýtině příjemně profukoval chladný větřík a nesl sebou vůně lesů a sušícího se horského sena. Dopřáli jsme si chvilku oddechu a kochali jsme se tou krásou.

Borek se požitkářsky válel na zádíčkách v posečené orosené trávě. On je pes estét a rád voní. Nepamatuju, že by k vyválení použil někdy nějaký hnus. Ale čisté travičce nebo senu neodolá, miluje mýdlo a jeho sen je padnout do čerstvě usušeného prádla. Borek je prostě pan pes vybraných způsobů. Což se o mém třeštiprdlu Alíkovi nadá říct. Ve fujvěcech se neválí, ale Borkovu noblesu tedy nepodědil. A taky je to moje věčné štěňátko a zkušenosti, které získal Borek ve službách pánečka, Alík nikdy nebude mít.

A tak, zatím co Borek relaxoval a masíroval si hřbet, Alík se snažil očurat všechny kupky sena v dosahu a vyčenichat všechny lákavé pachy. A ja musela dělit pozornost mezi krásu krajiny a neposedného maďara.

Do dalšího stoupání nechal páneček Borkovi volnost, ale Alík si musel výlet řádně odpracovat. Přestože jsem měla jeho čtyřnohý pohon na opasku, měla jsem co dělat, abych stíhala pánečkovo tempo. Borek spokojeně vyrážel na průzkum před nás a potom vyhlížel, jestli už jdeme. Viditelnost byla každým krokem lepší, za zády mizela temně modrá obloha a východ se barvil do šedorůžova s nádechem žluté.

Když se před námi zjevil rozcestník oznamující, že na vrchol Lysé Hory nám zbývají 3 km, páneček vyslovil naši společnou myšlenku, že slunko asi nestihnem. Byli jsme v půli cesty, před námi jen prudké stoupání a necelá hodina do plánovaného času svítání. Přestali jsme se kochat a dusali jsme vzhůru. Aloušek byl šikulka. Poslouchal na pobízení a šňůra mezi námi zůstávala téměř pořád napjatá.

Páneček šlapal zdatně sám a Borek si to užíval. Poslední prudký kamenitý úsek před zatáčkami s pomníčky padlým odbojářům jsme šli v růžovém úsvitu a propocení durchum-durch. K cíli jsme přišli od západní strany, výhled ke sluníčku nám ještě clonil vrchol a les. Svižně jsme prošli kolem zbytků dávno vyhořelé Bezručovy chaty. Velmi mě pobavilo, jak za památeční deskou oznamující, že zde stála Bezručova chata..., hezky v závětří spokojeně spaly tři zakuklené spacáky. Další zakuklenci spali na druhé straně pěšiny, u velkého ohniště před "chatou". Sotva jsme vyšli za zatáčku a otevřel se nám pohled na východní stranu, páneček jen suše prohlásil: "Už vyšlo."

Do času z netu zbývalo něco kolem dvaceti minut a sluníčko, červené a zářící, se už klubalo svým vrchním obloučkem z šera na horizontu. Ono to svítání je asi z kopce vidět dřív, což nám nedošlo. Výstup nám trval hodinu a tři čtvrtě. Jít bez psů, bude čas delší, můj tedy určitě.

Už zvolna jsme došli na vyhlídku pod vysílačem a připojili jsme se k dalším nadšencům, kteří přišli sledovat východ slunce z hory. Páneček lovil pár fotek, ja se rychle balila do teplých vrstev, protože to na vyhlídce pěkně foukalo. A naši rezavci se vydali zkoumat okolí. Kousek od nás stála skupinka cyklistů. Vesele se bavili, jedli bagety a šustili sáčky. Alí se rozhodl prozkoumat složení jejich svačin. Společnost nevypadala, že jim přítomnost cizího psa vadí, tak jsem ho nechala, ať dělá co umí.

Došel k hloučku nenápadně a velmi nenápadně se postavil před mladíka s bagetou. Neříkal nic a nedělal nic, jen koukal a lehce vrtěl ocasem. Dostal salámek. Přišel mi to vesele oznámit a cupital zpět, už najisto. Při další cestě se k němu připojil i Borek. Alí navázal kontakt, nechal se hladit a volně se hemžil ve skupince. Borek zvolna, s noblesou sobě vlastní došel přesně před bagetu a vyzývavě se podíval vzhůru, přijal salám, elegantně uhnul hladící ruce, nenuceně prošel hloučkem, a když nic, téměř pokynul packou a odkráčel k pánečkovi. Alímu se skupinka, k mému údivu, velmi líbila a užíval si pozornosti.

Sluníčko zatím definitivně vstalo, vyhouplo se na oblohu v celé své kráse a začalo měnit barvu z červené na zlatou a zážřit v plné síle. Těžko popsat proměny probouzejícího se slunce a krásu měkce osvětlené tiché krajiny. Rozhled byl dokonalý, viděli jsme až na Tatry. Nad námi se vznášeli krkavci a hlasitě křičeli. Idylku narušil hlučný příchod skupiny česačů borůvek. Na svazích Lysé se to borůvkami přímo modralo, jak jsme později zjistili. Hora začala ožívat lidmi, tak jsme se zvolna dali na ústup, tedy sestup.

Nevraceli jsme se po červené, ale odbočili jsme na modrou, která vede po hřebeni a kolem skautské mohyly Ivančeny. Cesta delší, ale hezčí. Vždycky jsem měla pocit, že je taky míň prudká, ale asi to není pravda. Jen krátké ostré stoupání se střídá s mírným zvlněným hřebenem, kdežto po červené z Ostravice je to furt do kopce. Asfaltu dole v údolí se vyhnout nedá, Beskydy jsou malé a hodně zalidněné hory. Bohužel.

Při sestupu jsme nijak nespěchali. Užívali jsme si krásného rána, příjemně teplých, ještě mírných, slunečních paprsků, třpytící se rosy v trávě, hlínou a vodou vonícího chladu v hustém bukovém porostu... Došlo i na trochu těch borůvek do pusy a pár fotek. Psi byli na volno a naprosto spokojení.

Prohlídli jsme si Ivančenu, mohylu, která vznikla na památku skautů, kteří spolupracovali s odbojem a byli zabiti gestapem. Jsou do ní zasazeny staré pamětní desky, ale taky je plná nových kamenů a kamínku od skautů ze všech koutů světa. Kdysi byla mohutná mohyla vidět až z údolí, z vláčku motoráčku, který spojuje Ostravici s Ostravou. Teď ji kryjou mladé stromy, výhled do údolí od ní není. Taky už mohyla vypadá jinak, než kdysi.

Vznikla po válce, hrdě stála na hřebeni a byla tajným místem setkávání skautů i v době pionýrů a svazáků. Je to tak +/- 15 let zpátky, co ji někdo-nějací zničili. Sesypali stěny, které ji tvořily, polámali staré kamenné desky... Viděla jsem ji starou, pak krátce po obnovení a teď. Mohyla je obrovská, kamínky a kameny neustále přibývají. Je to velmi působivé místo, hlavně když u ní neruší davy tůristů. Což jsem tam nepotkala nikdy.

Kolem Ivančeny jsme pokračovali po modré a odbočili na zelenou k ošklivému hotelu Bezruč v údolíčku uprostřed lesů. Tam nás čekala malá zrada. Nějak špatně jsme si prohlídli doma na mapě značení a ona se nám značka nenapojovala tam, kde bychom čekali. Mapu jsem s sebou neměla, na to jsem nějak zapomněla. Koukli jsme se na velikou mapu u hotelu, vymysleli cestu...no, trošku jsme pak bloudili v porostu, ale zas jsme narazili na kouzelné lesní jezírko, ze kterého byli psi nadšení. Sluníčko už nemilosrdně pálilo a bylo horko i na horách.

Dostali jsme se na cyklotrasu a po ní na další modrou značku, která vede někam na začátek dlouhé Ostravice. Formánek nás čekal v centru. A bylo horko i v hustém lese. Sešli jsme už hodně do údolí, v lese se hemžili houbaři, bylo slyšet houkání vláčku a jiný lidský ruch. Svačili jsme na kameni na rozcestí několika pěšinek, psi pospávali v jehličí a modrá značka odbočovala z našeho směru.

Páneček ukázal pěšinu, kudy půjdem. Opustili jsme modrou, vynořili se z lesa do civilizace a vyšli naprosto dokonale na mostě přes řeku, na červené značce, kde jsme se v noci vydávali na pochod. Psiska se zchladila v říčce a když jsme došli k formánkovi, otevřeli dveře a vyvalilo se na nás to horko, litovala jsem, že nejsem mokrá jako oni. Parkoviště bylo plné, všude lidi, auta, hluk... rychle jsme nastoupili a zmizeli z toho lidského mraveniště.

Oba psi cestou spokojeně spali. Alí, vodomil, si šel po návratu domů s námi ještě zaplavat.

No a ja ještě tři dny věděla, že jsem byla zas po dlouhé době na horách, bolely mě kyčle a pr...teda hýždě ze sestupu.