ROZCESTNÍK: Jak jsme přivezli listopad
Ale jak jsme jeli k hranicím, nějak se nevyjasňovalo, sluníčko nevycházelo, za čárou začalo pršet a, když jsme přijeli k vyšším horám, viděli jsme, že nic nevidíme, protože mraky se šedivě válí až u země.
Takže jsme obešli ledovcové jezero. Že má krásně průzračnou vodu a že v ní plavou pstruhům podobné ryby ještě ne zcela pánvičkové velikosti, to jsme rozeznávali, okolní kopce už hůř. Mrholilo.
Popojeli jsme k prameni řeky Piessling. Je to vyvěračka, což je ten případ, kdy se ze skály valí ven už hotová řeka. Šli jsme podle vodního toku, který nejspíš připomínal šumavskou Vydru – možná trochu větší průtok nebo větší spád, každopádně úžasný rachot vody, která byla vyloženě bílá, protože klidné místečko nikde žádné… Cestou jsme ještě koukali po tabulích a ukázkách – v minulosti to tu zřejmě bývalo docela průmyslové místo. Od pradávna dodnes (!) se tu vyrábějí kosy. Kosa je i symbolem tohoto místa, jsou i na ukazatelích cesty.
Přestalo pršet, přesunujeme se k soutěsce se jménem, které je pro nás, co neumíme německy, jenom zmatený shluk písmen. Až na vstupence zjišťujeme pár základních životních pravd: soutěska je 1,5 km dlouhá, převýšení přes 350 m, máme před sebou 500 schodů. Je to tam úžasné, nádherné, strašlivé. Soutěska je velice úzká, dole hřmí (opět) potok. Po dešti je všude mokro. Jdeme po uzoučkých dřevěných lávkách, resp. většinou po uzoučkých dřevěných schodech. Je to dobře udělané, spadnout by se dalo jen při veliké smůle. Ale strašně to klouže…
Jsem na tohle srab, děsně se bojím, hystericky se držím zábradlí, nohy mi šmidlají do všech stran. Mám volnou jen jednu ruku, úplně zkřehlou a mokrou, špatně se mi fotí. Navíc jdeme velice rychle (asi následek davové psychózy, nejspíš nejsem jediná, kdo má problémy). Bylo by to nádherné místo, jít tu pomalu a za sucha. Soutěska končí krátkým prudkým výstupem, někteří z naší výpravy vypadají, že pracují k infarktu. Ale nikdo nechce být ten, co zpomalí…Máme to za sebou, jedeme se ubytovat. Už zase prší… A prší i ráno, mraky se válejí snad až po silnici. Po krátké poradě jsme se rozhodli, že i přesto jedeme na Wurzeralm, že se to snad zvedne. Wurzeralm je jedna z těch vysoko položených pastvin – obrovská louka obklopená horami. Nahoru jedeme lanovkou, prší, je vyloženě zima. Zjišťujeme, že jsme sebou vzali jen jeden deštník. Hodily by se rukavice.
Nicméně místo je to nádherné. Smrky, modříny a borová kleč. Tráva vypásaná kravami (i koňmi), potůčky. Jezírko. Kolem vápencové skály. Nejsou to žádné velehory, ani divočině se to nepodobá, ale je to neuvěřitelně malebné, a to i za počasí, které – no, zlepšilo se, už neprší, dokonce jednu chvíli se i zdálo, že by snad, třeba, mohlo i to slunce… Nemohlo. Takže jsme si to obešli, zmrzlí, ale nadšení.
Pokračujeme autobusem k vyhlídkové věži, která je na náš vkus příliš orientovaná na "zefektivnění turistického ruchu“. Výhled by tu byl krásný, kdyby bylo víc vidět. Takhle tu nabízejí hlavně parkoviště, restauraci, prodej suvenýrů, bobovou dráhu…
Přejíždíme do Hinterstoderu, teď už to budou jen samé krátké zastávky (třeba tady v cukrárně jsme empiricky zjistili, že dělají jiné kokosky než doma). Krasové jezírko už nenafotím, něco se přihodilo s přístrojem, zkoušíme různé baterie, ale tak nějak ho rozchodíme až v autobuse.
Takže nefotím ani nádvoří kláštera Schlierbach, kde všichni kupují zdejší sýry a já mám nutkavou potřebu citovat dotyčnou kapitolu z Tří mužů ve člunu. Kupodivu se mi daří vyfotit hrad Klaus, o takovou atrakci bych přišla nerada...
A už zase prší. Prší na hranicích, prší v jihočeském kraji, prší ještě u Příbrami. Přestává až u Cukráku. Zítra už bude pršet všude. Přivezli jsme podzim.
Další obrázky najdete tady
