Jenže čas oponou trhnul a zatímco kdysi chodívala parta pánů blahovolně doprovázejících synky jda jim příkladem, v poslední době synkové již chodili sami a pány neměl kdo brzdit. Tak jsem seznal, že nechat své milé této sebrance není nejlepší nápad a s povděkem jsem přijal návrh MLP, že v tento den zdoláme vrchol Prašivé. Prý pohodlná procházka. Auto necháme na dvoře u šváry - je to kousek od místa srazu.

Tento program měl ještě jednu výhodu: poprvé po mnoha letech jsem nemusel shánět pružné proutí a lámat si prsty při pletení karabáče (jak je poeticky zvána pomlázka v našich krajích), hledat záchod (plastový, kapesní, vodu po vyplácených stříkající), prostě paráda.

V neděli jsme trávili odpoledne v Děhylovské Loděnici, kde koncertovala kapela Skiblu, jejíž klávesista/basák je tím jediným naší nejstarší. Příjemné odpoledne s pěknou muzikou, kapelník nás osobně přivítal, pivečko bylo dobré, prostě pohoda.

Doma jsme společně sledovali tv a posléze MLP začala s perníkem. Prý v půl osmé přijde tchán, pak my jdeme ke tchýni a pak ještě k jedné známé. PODRAZ! Já nemám nic nachystáno. Prý nemusím - pomlázku má Vítek, tak se vystřídáme. No dobrá... MLP se paplala s perníkem, já obaloval a smažil kuřecí řízky. A hurá spát!

Ráno, spěch, balení, oblékání, koledníci (sakra, my tu přece nejsme!), konečně tchán, nalívám mu stopečku, vajíčko, honem pryč než dojdou další! Jazyk na vestě, snad máme vše... Tchýně, zastávka první. Vítek vinšuje, pak nastupuji já. Kdysi jsem říkal, že je to jediný den v roce, kdy můžu beztrestně zmlátit tchýni a ona mi za to ještě naleje.

Dnes řídím, tak alespoň chleba (sní ho MLP, já snídal) a hurá dál. Obdobná situace, teď honem směr Raškovice (základní tábor). Parkujeme, vyplácíme a hurá na sraz. Jsme sice poslední, ale ostatní ještě nejsou sbalení, auta otevřená, takže je vše OK. Konečně vyrážíme. Pár metrů po silnici, pak vedlejší cesta, konečně mizí asfalt. Na louce se prochází čáp. Všichni fotí, jdu co nejblíž, MLP mě varuje, že pokud vzlétne, bude zle. Kontruji, že podle lidové verze musí kroužit nad střechou domu. Moc jí to neuklidní. Došly mi baterky ve foťáku (kdy už se mi to nestane?), jdeme.

Terén začíná stoupat, naše skupina se trhá. V čele "horská vůdkyně" a její doprovod, pak my (rodiny s malými dětmi), za námi houf pubošek s klasickým zvukovým doprovodem. Terén začíná připomínat hory (úhel stoupání povážlivě roste), horší je, že ač kolem tráva, cesta je vysypána kamennou sutí, která klouže a nohy se boří.

Začínám se obávat o své kotníky. Většina si postupně hledá vhodnou větev místo hole. "Horská vůdkyně" konečně pauzíruje, takže se můžeme opět spojit. Holky stále nikde. Nakonec zjišťujeme, že se jedné udělalo blbě, což "vůdkyně" nese (a komentuje) značně nelibě. Je tedy vyslána hledat cestu, její věrní vyráží s ní. Pak my dva otcové (a Vítek) jako předvoj, za námi matinky s nešťastnou ochořelou a naší Janou v roli čelní spojky. S Vítkem objevujeme zkratku, ušetří asi kilometr. Hlásím to MLP, čekáme. Díky zkratce ne dlouho. Naše dvě skupiny se spojují. Pokračujeme!

Konečně se terén rovná, stoupáme serpentinou, odkrývá se nádherný výhled. Počasí snad lépe vyjít ani nemohlo. Sluníčko, zbytky mlhy stoupají, vítr ji žene lesem. V jednu chvíli máme dojem, že snad za zatáčkou hoří. Tak hustý závan mlhy to byl. A zase slůňo, dívčině se s přibývajícími metry zlepšuje kondice i nálada.

Přicházíme k silnici, jíž na vrchol stoupají mastňáci. Míjí nás několik aut oběma směry. Konečně chata Na Prašivé! Na louce kolem davy lidí, zahrádka kolem chaty narvaná k prasknutí. Stavím se do fronty k okýnku s občerstvení. Druhý tatík zjišťuje možnost ochutnávky jeleního guláše. Za pár minut už je u mě. Fronta, přímo strašlivá, navíc přirážka přímo himalájského typu.

Takže pivínko (+ Birel do báglu), voda, pamětní placka a konečně si můžu sednout. Svačinka, pivečko. Vydržím asi 5 minut a jdu si okouknout okolí. Dřevěný kostelík je zavřený, v chatě davy a tma, takže nehrozí ani pamětní foto s medvědem (vycpaným v chatě). Vítek s Janou šéfují partě u kolotoče, vypadají, že snad ani nemají za sebou výšlap.

"Horská vůdkyně" velí vztyk a odchod. Posílá spojku do chaty, kde čekají pubošky na nanuk. Musí se obejít bez něj. A vyrážíme. "Vůdkyně odmítá jít na skutečný vrchol Prašivé, což nám až tak moc nevadí. Cesta dolů bude dlouhá a díky suti náročná. Navíc děti jsou uondané. Úmyslně jdeme pomaleji a zůstáváme pozadu.

"Vůdkyně" velí jít zkratkou pod cestou. Nám se to nelíbí a zůstáváme na značené cestě. První skupina se nám tak vzdaluje. Povídáme si, já na batoh přibírám tašku šišek, kterých se Jana odmítá vzdát. Cesta ubíhá, mezi stromy vidím první skupinu, jsme nad nimi - někdy je méně výhodné jít níž (hlavně když jdete dokola po úbočí kopce). Opět zahýbáme na zkratku.

Najednou křik zezadu, blíží se sebevrah na horském kole. Barevný dres, řinkot, v očích děs. Asi si v té rychlosti ani nevšiml, že jdeme s malými dětmi. Skoro mám chuť ho poslat mimo cestu. Pod nejprudším úsekem (všichni do jednoho jsme v suti alespoň jednou skončili na zemi, naštěstí bez následků) pauzírujeme. Vysrknu na ex Birel a jdeme. U aut jsme během chvíle. Zbytek výpravy nikde.

Loučíme se s našimi známými, oni shání mobilem dceru (bylo jí už dobře, tak se vydala "zkratkou"). Během chvilky jsme u šváry. MLP je v tak dobré náladě, že mi nabízí, že domů pojede ona. Švára nalívá půlečku, jeho strýc druhou... Povídáme si a pak vyrážíme k domovu. Vlastně až doma nám dochází, že jsme nedosáhli vrcholu. Zábava to ale byla! Tak příští rok asi zase někam...

Jen tu "horskou vůdkyni" bych nemusel. Asi budu muset něco vymyslet. Musí to být v dojezdu autem, nahoře (resp. v cíli) musí být občerstvení a sezení a musí tam vést cesta.

Dovětek z druhého dne: dcera našich známých došla i s "vůdkyní" asi tak po půlhodince a prohlásila, že jediní normální tam byli její rodiče a my. Ani "vůdkyně" se nemusí bát. Nerozdýchala to, že jsme byli dřív dole i s malými dětmi...