Dopoledne, v den odjezdu, se nám odporoučelo auto. Ačkoliv jsme dali asi 3 týdny předtím auto do servisu, abychom měli jistotu, že můžeme bez obav odcestovat, stalo se teď, co se stalo a rozbilo se řízení. V servisu řekli, že to neopraví ani do druhého dne. Nejsou náhradní díly. Chvíli jsme uvažovali, že se pokusíme nacpat do malé Corsy zavazadla a jídlo na 14 dní včetně psa (jak úžasná a skladná je ve městě!), ale tuto myšlenku jsme brzy vzdali. Manžel telefonoval, kam to šlo, až nakonec sehnal náhradní auto. V Českých Budějovicích. Na to, že jsme z Prahy, v tu chvíli nezbyl čas myslet a bylo nutné si pro náhradní auto zajet.

I vzal tedy manžel syna a Oplici Corsu a vydali se do Č.B., aby tam Corsu nechali a přijeli větší Vectrou. Silnice byly v tom odpoledni přecpané. Vyrazili v 15 hodin, vrátili se v 19 hodin. Ještě bylo nutné vrátit firemní auto, které posloužilo poslední pracovní den manželovi jako prozatímní dopravní prostředek, zpět do manželova zaměstnání. Ale ouha! Klíče od toho služebáku zůstaly v Corse, která si teď odpočívá v Budějicích...

Nevadí, půjčenou Vectrou se zajede do práce pro náhradní klíče, přijede se domů, já si sednu do služebáku a manžel do Vectry, znovu pojedeme do práce, služebák tam necháme a zpět už pojedeme jen Vectrou a doufám, že i na tu zatr... dovolenou. Pravda, trošku se zase muselo improvizovat, když bylo zjištěno, že sice náhradní klíče jsou v práci, ale jaksi zamčené a odemknout může kolega, který už byl tou dobou doma... Tak ještě zajet ke kolegovi domů pro ty blbý klíče od náhradních klíčů!

Šachy a škatulata se nakonec podařily uskutečnit a vypadalo to, že fakt odjedeme!

A tak jsme jeli. Cílem naší cesty byla Chorvatská Istrie, konkrétně Novigrad. Protože jsme nastupovali pobyt ve všední den, vyhnuli jsme se dopravní zácpě, která se opakuje každou sobotu, kdy se střídají turnusy a na silnicích se tvoří i několikahodinové kolony. Takže doporučuji všem: jeďte mimo tuto špičku. Co se týká přechodu hranic se psem, všechno probíhalo hladce. Celníci se o psí pas ani jednou nezajímali, ostatně o naše pasy taky ne, vždy nám pokynuli, abychom pokračovali v jízdě. Přejížděli jsme přes troje hranice - Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. Náš naháč Krejg cestuje rád a většinu jízdy prospí.

Překvapilo mě, kolik turistů si k moři vozí psí kamarády. Opravdu dnes už není nemožné si na dovolenou psa vzít. Jestli to nevadí při ubytování a není zákaz koupání psů na pláži, vezměte si klidně čtyřnohého přítele s sebou. Viděli jsme tam mnoho psích ras: jezevčíka, beagla, bernského salašnického psa, retrievry, labradory, francouzského buldočka, dogu, bullmastifa, boxery, ovčáky, pekinéze, boloňského psíka, dalmatina, kolii, westíka, křížence všeho druhu a dokonce jsme potkali štěňátko fenky čínského chocholatého psa!

Pokud je váš pejsek milovníkem vody, není nic lepšího, než mu dopřát koupání. Oblázková pláž, kam jsme chodili, měla tu výhodu, že jí lemovaly borovice, takže bylo kde se schovat před sluníčkem do stínu a využívali jsme i sprchy se sladkou vodou, jejichž přítomnost po celé délce pláží nám vyhovovala. Pláže se vinou kolem Novigradu, stejně jako cesty a korza vhodné pro brusle, kola a sportovce všeho druhu. A taková časná ranní příjemná procházka se psem kolem pláží, kdy ještě není moc horko a moře je klidné a voňavé - řeknu vám, že mi vůbec nebylo líto vstávat brzy po ránu. Krejg není z těch, kteří by se moc rádi koupali. Přesto s námi v moři byl a slanou vodu ochutnal. Trošku jsme ho donutili.

Istrii jsme si tentokrát užili. Autem jsme procestovali částečně její vnitrozemí, které nás velmi nadchlo. Věděli jsme, že se tam nachází mnoho městeček, s dochovanými středověkými památkami a Chorvaté se snaží postupně tyto domy opravovat, takže je co obdivovat. Jako suvenýr se tu velmi často prodává malý, kamenný a kulatý domeček, často je možné ho spatřit i v zahradách u domů (stejně, jako u nás trpaslíky) a na různých pohledech a prospektech. Ptali jsme se, zda má nějaký význam a dozvěděli se, že dříve, když jel hospodář na pole, měl to tak daleko, že si u políček stavěl z kamenů právě takový příbytek a v něm si mohl odpočinout, vyspat se a uvařit. Bydlel v něm několik dní, dokud neměl práci na poli hotovou a než se mohl vrátit domů.

Nejkrásnější se nám zdálo město Motovun. Je to vlastně městečko opevněné hradbami vysoko na kopci. Výhled do údolí je fascinující. Krajina oplývá zelení. Objevili jsme tu pár obchůdků s tradičními suvenýry, ať už ručně tkanými taškami, tištěnou abecedou hlaholicí, podrobné mapy, keramiku, víno, atd. Největším překvapením pro nás byl prodej různě upravených a konzervovaných lanýžů! V této oblasti se poměrně hojně nachází v několika druzích a ve výborné kvalitě.

Dalšími navštívenými městečky, ze kterých na nás dýchala historie byly např. Oprtalj, kde se konají v říjnu až listopadu lanýžové slavnosti. Grožnjan, ve kterém jsme našli spoustu minigalerií moderního umění. Říká se mu město mladých, protože se tu pořádají po celou sezónu koncerty populární i klasické hudby s mezinárodní účastí a sjíždí se sem mnoho mladých lidí. Podobně na nás zapůsobil Momjan , Buzet a Pazin, kde je k vidění hluboká propast -Pazinská jama. Propastí a jeskyní (jam) se na Istrii vyskytuje více a některé jsou i přístupné, například jama Baredine blízko Novigradu. (Zadáte-li si jednotlivé názvy míst do Googlu, naleznete mnoho obrázků a popisků.)

K našemu překvapení ježdění po horách na Istrii není nic složitého. Cesty jsou v poměrně dobrém stavu, autem se dá vyjet jakýkoliv kopec bez problémů a orientaci vám usnadní cedulky a směrovky s názvy městeček, ale i každé sebemenší vesničky. Co se toho týče, mohli bychom se od Chorvatů poučit. Naše dopravní značení má dle mého názoru ještě co dohánět.

www.krejg.estranky.cz