Předchozí díl najdete na tomto odkazu.

DEN 2.

Holandsko je zemí kakaa, větrných mlýnů, tulipánů a sýrů. Všechno tohle tedy chceme stihnout vidět a efektivně naskládat tak, abychom nebyli o nic podstatného ochuzeni. Dnešek patří se svojí polojasnou předpovědí a teplotou až 18 °C k jasnému favoritu na den pro tulipány v Keukenhofu, které Petr už včera zarezervoval online.

NiIkoho nepřekvapí, že k nim frčíme bez potíží po dálnici něco přes hodinu. To v Brně ve špičce nestačí ani z jednoho konce města na druhý a tady přitom překonáme 100 kiláků od ubytka.

Keukenhof.

Největší květinový park v Evropě otevřený pro veřejnost od roku 1949. Přestože tulipánové záhony převažují, jsou zde i jiné květiny, okrasné keře a plno starých statných stromů, které poskytují příjemní stín. Park je uzpůsoben pro pohyb i nepohyblivých osob a dokonce sem mohou i pejsci na vodítku. V areálu jsou i výstavní a prodejní haly plné cibulovin, květinových aranží, suvenýrů, občerstvení a toalet, a i přes obrovské davy lidí se nám daří nakoupit suvenýry nebo občerstvení jen v malých frontách.

Jen je nutné si dát pozor, že se tu nikde u turistických cílů nedá platit hotovostí. A když píšu nikde, tak tím myslím nikde. Nekoupíte si vstup do areálu Kinderdijk nebo Keukenhofu, nezaplatíte parkoviště, ani si nekoupíte suvenýr nebo kopeček zmrzliny u pojízdeného stánku mezi tulipánovými aranžemi. Bez debetní karty si tu prostě neškrtnete. A doporučuju si osvěžit PIN ještě před cestou sem, pokud jako já všude používáte hotovost.

Tulipánové zahrady, Keukenhof.

Park Keukenhof je otevřen jen dva měsíce v roce, zhruba od půlky března do půlky května. Jsme zde jen pár dní před jeho uzavřením a je to znát hlavně na tulipánech než na jiných květinách. Některé jsou slehlé a opadané, jiné jsou již ostříhané. Pro maximální požitek to chce volit tak půlku dubna, ale i přesto jsou zahrady krásné a plné kvetoucích barev a vůní. Je pátek, ale lidí je tu tolik, že jsme rádi, že nestojíme frontu na zaplacení vstupného, ale procházíme rovnou do areálu na QR kód. Fouká svěží větřík a svítí sluníčko, bez všudypřítomného větru by stačilo i tričko, ale vítr se prohání po Holandsku neúnavně a naprosto bez přestání 24 hodin denně.

Vstupujeme do zahrad a kromě pastvy pro oči slyšíme i zpěv ptáků, kteří obývají koruny mohutných stromů. Mezi lidmi chodí kavky a čekají, co komu upadne, a areálem se nese příjemná hudba z obrovského flašinetu. Neustále se krčíme za tulipány, hledáme nejlepší záběr, kocháme se barevně laděnými druhy a vidíme i rostliny, které tulipány, jak je známe z květinářství, moc nepřipomínají. Je to úžasná procházka plná barev a celkem se nám daří mít fotky bez dalších lidí minimálně první dvě hodiny od vstupu do areálu.

Po parku jsme nachodili 6 kilometrů a strávili v něm 4 hodiny. Přesto jsme ho neprošli po všech cestičkách, nepřešli všechny mosty a nevyfotili každý záhon. Na to by bylo potřeba trochu času navíc, ale kolem poledne už byl park přeplněný lidmi. Nikdo z těch, kdo přišel jako my hned ráno, ještě neodešel, ale pořád přibývalo turistů nejen z Holandska, ale i z okolních států, a i češtinu jsme zaslechli. Ale pořád jsme se sem všichni vešli. Keukenhof je na 32 hektarech plný barev, vůní, tulipánů a laveček. Je protkaný vodními kanály a vodními plochami a i tady je od zaměstnanců slyšet všude jen perfektní angličtina.

Keukenhof. Holandsko, květen 2024

Když odcházíme, parkoviště pokrývají stovky aut, ne-li tisíce. Jen sem tam je někde volné místo v ranních řadách, do kterých jsme se řadili dle času příjezdu a pokynů zaměstnance. Neexistuje parkovat, kde se vám zachce, vše je tu perfektně organizované pro maxiální efektivitu a úsporu času. Cestou k autu si ale ještě můžeme prohlédnout venkovní expozici starých veteránů, které hlídají dva zaměstnanci a porád někoho upozorňují, že nesahat, nesedat.

Noordwijk.

Z Keukenhofu v Lisse přejíždíme do městečka Noordwijk. Hranice mezi městy je malá až žádná, města jsou tu nacpaná na sebe tak, že mezi nimi nejsou žádné volné prostory, které by dávaly jasně tušit, kde jedno začíná a jiné končí. Ale stejně jako včera v Rotterdamu, i tady jsou široké silnice, aleje mohutných stromů lemují chodníky, cesty, parky, domy a je tu všude zeleno a jakoby vzdušně. Pokud se někde něco mačká, jsou to většinou lidé v místech s velkou návštěvností.

V Noordwijku máme jasný a konkrení cíl. Projít se po promenádě u moře, prohlédnout si maják z roku 1894, který stojí na místě původního dřevěného, o kterém byly zmínky již v 15. století, a hlavně se najíst. Někde tu by měl být i pomník královny Vilemíny Nizozemské, ale ulici pokrývají stánky a obchody se všemožným zbožím a přehlídnout sochu tak muselo být snadné.

Včera jsem měla hranolky a hlad, tak dnes restauraci vybírám já. Všichni tu mluví anglicky, ale jídelní lístky neobsahují většinou anglicky jediné slovo. Vlastně jedno anglické slovo tu má většina jídeláků. Tím je slovo „fries“, hranolky, takže orientace v pokrmech není moc snadná, hlavně když google translator dodáva překlady jako „bonbóny s koksem a citrónem“ nebo „Mořská noha“.

K majáku jdeme jemným hladkým pískem, který silný vítr zafukuje úplně všude. Našlapuju opatrně a pomalu. Nesnáším chůzi pískem, nesnáším písek v očích a nesnáším písek v puse. Ale vítr se neptá, kde ho chci mít, a rozmisťuje ho všude tam, kde uzná za vhodné. Jdeme po pobřeží a přeplněné restaurace s burgery zavrhujeme. Většina místních restaurací je naštěstí rozmístěná na asfaltovém bulváru se stánky a suvenýry, takže tu není milion písečných zrnek, ale je tu pro změnu milion lidí.

Zajímavé, pískem jich po pobřeží s gary šlo minimum, všichni jsou tady. Z map jsem si vyhlídla steakhouse, ale je umístěn v zavřeném hotelu obehnaném plotem a pokrytém stavebními sítěmi s okny zabedněnými prkny. Tohle místo vypadá hodně opuštěně a je zavřené snad roky. Hledáme na bulváru královny Vilemíny, kde jedna restaurace sousedí s další, dokud nejsou přerušeny ulicí, nějaký přijatelný podnik a vyhrává bar Harbourlights, který má nabídku sice malou, ale zdá se, že mají i steaky. Steak je vždycky moje šance.

Anglický bar, dřevo, námořní tématika a luxusní angličtina. Je to tu neholandsky stylové a barman přesně ví, co je to gluten. Ptám se na hranolky a barman popisuje, že jsou poprášené moukou, aby pěkně křupaly a měly na hranách tmavější barvu. Ale steak hodnotí jako „best choice for my diet“ (nejlepší volba pro moji dietu) a jako přílohu mám obří porci zeleninového salátu.

Všichni jsme spokojení a i ty hranolky vypadají jinak než včera. Jsou tmavší a křupavější. Pěkně napaní jdeme znova na pláž. Kolem poledne se pěkně zatáhlo, ale z restaurace vyrážíme zase do sluníčka. Vítr fučí se stejnou intenzitou jako předtím, ale Holanďané, kteří ještě před hodinou chodili v bundách po pláži, mají najednou všichni plavky a děti už skotačí ve vodě. Petr jde vyzkoušet vodu a po kolena ho omývá oceán. Já mám ráda svoji krev teplou a proudící, a tak si tento zážitek nechám s chutí ujít. Ale alespoň prstíček do té vody dám. Je nějaká teplejší, než jsem si myslela, ale ani tak mě nepřesvedčí.

Leiden.

V chumlu měst ještě zajedeme do sousedního města Leiden, které je rodištěm slavného malíře Rembrandta. Jen se trochu projdeme centrem mezi kanály a jedeme dostatečně unavení zpátky na ubytování. Vracíme se v 19:40 a jsme pryč přesně 12 hodin. Nezdá se to, člověk má chuť ještě něco vidět, někde zastavit, něco projít, ale čas neúprosně utíká a je potřeba taky někdy spát.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Kliknutím do obrázku se dostanete do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz