DEN 1.

Je zataženo. Kolem dálnice se míhají nezvykle světlé listnaté stromy a sem tam se za hradbou lesa tyčí několik věží větrných elektráren. Holandsko, země větřákům zaslíbená, nás vítá po 10 hodinách jízdy z Brna drobným mžením.

Dnes jsou v plánu tulipány v Keukenhofu a prohlídka města Haag, nebo alespoň jeho slavného mola. Na hranicích Holandska s Německem nás od tulipánů dělí ještě dvě hodinky cesty autem, a tak mám čas omrknout počasí a zjistit, kam vlastně jedeme. Výjimečně se totiž o trasu, zážitky, bydlení a vůbec celý itinerář stará někdo jiný, a tak vlastně vůbec nevím, co nás čeká. Chci se nechat vozit od místa k místu a vůbec nezapojovat mozek. Dát mu odpočinout od těch stovek kilometrů, co každoročně planuju od časů srazu, optimální dopravy z různých měst, otevřenost památek a tak vůbec.

Stejně mi to nedá, a tak alespoň teď zkoumám plán na další dny a snažím se najít vytyčenou oblast s větrnými mlýny, kam se chceme podívat zítra. Jenomže Holandsko je země mlýnům zaslíbená, a tak nenacházím oblast Zaanse, kam byly svezeny větrné mlýny a jiné budovy do skanzenu, ale narážím na informaci o místě zvaném Kinderdijk. Jde o památku UNESCO, jejíž součástí je 19 větrných mlýnů, postvených kolem roku 1740 nejen k mletí obilí, ale i k odčerpávání vody z bažinaté oblasti polderů, aby udržovaly vodu pryč od lidských a stavení. V zemi, jejíž velká část leží pod hladinou moře, byla potřebná velká vynalézavost, aby se všechna voda udržela tam, kde ji lidé chtěli. Ale díky odvodňování bylo možné začít se zemědělstvím v mokřadech a bažinách.

Nepotřebujeme moc času, abychom se dohodli, že tulipány si necháme na zítra na sluníčko a zatažený den s občasným deštěm věnujeme právě oblasti Kinderdijk. Oblasti, o které jsem ještě před hodinou nic nevěděla.

Kinderdijk.

Přijíždíme na parkoviště a zaměstnanec areálu nás okamžitě anglicky vítá a vysvětluje, co můžeme mít zadarmo a co za cenu 18 € na osobu. Já anglicky skoro neumím, jen nějaké minimum nutné k práci, ale jsem překvapená, jak Holanďanům dobře rozumím. Mají parádní angličtinu a poprvé v životě opravdu rozumím větám, které slyším, a nikdo mi je nemusí překládat. Nutno dodat, že moje první zkušenost s angličtinou byla poprvé skoro před 10 lety v Anglii, kde na mě mluvili všichni moc rychle, a pak ve Skotsku, kde občas mluvili pomaleji, ale angličtinu jsem v tom hledala marně.

Tady mají všude angličtinu parádní, nejen v turistické oblasti Kinderdijku nebo jiných turisticky navštěvovaných místech, ale i obsluha čerpací stanice tady mluví tak, že jí vcelku rozumím. Konečně nemám hrůzu z jazykové bariéry. Poprvé mimo hranice Česka a Slovenska.

Procházka mezi mlýny, seřazenými jako podle pravítka kolem kanálu Nieuwe Waterschap, je možná zadarmo. Pokud se ale chceme podívat do některých přístupných mlýnů, které vysoušely oblasti Nederwaard a Overwaard, do přilehlých technických budov s ukázkami řemesel anebo se projet na člunu od posledního přístupného mlýnu zpět k parkovišti, musíme napřed na pokladnu. I tady nám perfektně srozumitelnou angličtinou paní vysvětluje co a jak, kde začít a jak jezdí čluny. Vstupné je jednotné, 18 €, ale máme přístup všude, kam si řekneme, že chceme jít.

Začínáme u volně přístupných informačních tabulí o životě zdejších lidí. Život tu byl samozřejmě těžký a nuzný, ale dozvídáme se spoustu zajímavostí a podrobností, třeba o zavíracích výklenkových postelích s dřevěnými okenicemi, aby měli páry dost soukromí v mlýnech, kde mnohdy žilo i několik lidí na pár metrech obytného prostoru.

Fouká vítr a místy poprchá, deštníky nechané v Brně by tu byly jen na překážku. Nepromokavá bunda nebo pláštěnka poslouží výrazně lépe na větrné procházce po březích kanálů, anebo při šplhání do příkrých schodů horních částí mlýna. Procházíme mezi mlýny a těšíme se nejen z krásy mlýnů, z nichž jsou některé dodnes používány k mletí obilí, ale i z života vodního ptactva, které je tu na kanálech jako doma. Nahlédneme do obytných a hospodářských místností a zpáteční cestu si zpestříme loďkou, která proplouvá na kanále mezi mlýny.

SS Rotterdam

Kinderdijk leží jen několik kilometrů od města Rotterdam, kam chceme jít ulovit něco k obědu, a tak v něm nemůžeme vynechat ani několik zajímavostí. Pro nás je takovou zajímavostí oceánská výletní loď SS Rotterdam, která od roku 2010 slouží veřejnosti jako muzeum a hotel trvale zakotvený v přístavu. Oceánská loď byla spuštěna k první plavbě v roce 1959 a od té doby neztratila nic ze svého luxusu.

Na celé lodi se pohybuje lodní posádka v uniformách, všichni se usmívají a anglicky zdraví. Ti, kdo zde nejsou ubytování nebo nechtějí prohlídku, si mohou alespoň prohlédnout kousek interiéru a dojít si na toalety, do restaurace nebo do obchodu se suvenýry. Součástí placené prohlídky je třeba návštěva strojovny, některých palub a ukázka kajut. Bohužel na prohlídku se nikdo netváří. Jestli mám pocit, že tu všem rozumím běžné turistické fráze, tak moje anligčtina je pořád moc základní na to, abych rozuměla anglickým audio průvodcům, koncipovaných na jinou úroveň slovní zásoby. Byla by to jen čumenda bez zajímavostí a navíc máme všichni hlad, tak se se strojovnou trochu neochotně loučím.

V Rotterdamu nakonec restauraci nenacházíme. Projíždíme centrem s malou možností parkování, a pokud nějakou možnost občerstvení zahlédneme, zastavit se u ní nedá. Průjezd rozkopaným centrem neulehčuje ani navigace, která s tím nepočítá, a k vyhlédnutým podnikům se ani nemáme šanci dostat. Než se nadějeme, jsme z Rotterdamu pryč, na cestě do Haagu.

Haag.

Ve městě Haag je naším cílem slavné 300 metrů dlouhé molo „De Pier“ (holandsky se molo řekne de pier), vybíhající do Severního moře v Atlantiku. U něj se určitě pořádně nadlábneme.

V městské části Scheveningen přicházíme k molu a k promenádě, ze které vybíhá, lemují stovky obchodů, stánků a restaurací. Fučí studený a silný severák, pěkně se chumláme do oblečení, které nám v Kinderdijku přišlo snad až lehce naddimenzované. Ve větru, který nekonečnou silou poháněl staletí holandské vodní mlýny, je při zastavení fakt zima. Molo vybíhá do nekonečného oceánu, na jehož horizontu plují obrovitánské lodě a skoro splývají se zataženou oblohou. Některé z lodí budou na moři déle, než kam sahá historie samotného mola.

Slavné molo „De Pier“ v roce 1959 nahradilo původní molo z roku 1901, zničené válkou. Nad molem se po 50 letech od postavení smrákalo, špatný technický stav a nezájem majitelů nevěstil nic dobrého. Nejen ekologická zátěž nechat molo prostě bez opravy spadnout do oceánu s enormním zájmem turistů, kteří přinášejí městu peníze a možnosti, zabránily jeho zkáze. Molo tak bylo v roce 2015 po rekonstrukci opět otevřeno a na jeho pilířích pořád mají místo mnohé restaurace a obchody. V patře nad nimi je možný volný průchod kolem zábradlí s výhledy na Atlantik. Ve vzduchu je cítit sůl a moře a nad molem krouží rackové zbarvení jinak, než jsem zvyklá od nás.

Kde jinde si dát nějakou tu baštu, než v restauraci na konci mola? Restaurace De Pier Pannenkoeken vypadá mnohem víc jako bar, ale mají tu i jídlo, polévky, burgery, palačinky a samozřejmě hranolky. V Holandsku a Belgii se dělají hranolky jinak než u nás, a tak mám za úkol ty místní vyzkoušet. Jsou pěkně propečený a křupavý, vybraly jsme si dobře podnik pro jejich ochutnání a jsem ráda, že alespoň ty hranolky z místní nabídky můžu jíst. Ale jsem rozmlsaná z Čech, kde jsou v každém lístku alergeny a každá obsluha v restauraci ví, v čem je lepek a zda by jídlo šlo nebo nešlo udělat pro mě. Ne tak v Holandsku, kde všichni chápou gluten free jídlo jako omezení v jezení, ale nemají naprosto žádné tušení, co to je a v čem to je. Slečna mi tak s dobrou vůlí nabízí palačinky a málem mě na ně dostane. Nakonec se ale ukáže, že si myslí, že je to cukr, nebo něco takového. Snad mi z těch hranolek nebude zle celou noc.

Zmožení a najezení nemáme sílu ani jít k oceánu, rozseděli jsme se a je nějaká větší zima. Projdeme otevřeným patrem k nejbližšímu schodišti do patra krytého a spodním patrem mola končíme s Haagem a těšíme se na ubytování do Puttenu, přes hodinu jízdy odsud. Holanďané mají zítra (9. 5.) svátek a tak nezbylo, než vzít ubytování trochu dál, než jsme původně chtěli. Nakonec, kilometr sem, kilometr tam. Holanďané mají zemi prošpikovanou dálnicemi, i ve městech je 3x více pruhů, než je běžné u nás, a doprava je plynulá. Všichni jezdí podle předpisů a celkově tak pár kilometrů navíc nehraje žádnou výraznou roli. Snad jen ten litr benzínu pohybující se kolem 2,30 je malým zrníčkem na misce vah.

Bydlíme ve městě Putten u krásného lesoparku v něčem, co připomíná mobilheim. Posezení venku, dost soukromí od okolních budov, dva malé pokoje a společný obývák s kuchyňkou je parádní a skoro je škoda, že odjíždíme každý den brzy, kdy na lavečku před domem ještě nesvítí slunce, a vracíme se pozdě, kdy už slunce zase na lavečku nesvítí. V Puttenu je i několik supermarketů, ale my volíme Lidl s předpokladem toho, že by mohli mít k dispozici sortiment, na který jsme zvyklí, jen tedy v lokální variantě. A s úspěchem lovíme vše. Jen ty vejce nemůžeme najít… nakonec mi je ukazuje zaměstnanec prodejny. Ne, nejsou v lednici nebo ve velkých baleních. Krčí se na dvou malých policích mezi konzervami a málem je nenajdu, ani když jdu pro nášup a už vím, kde jsou.

Pokračování přístě. Foto: Mawenzi. Kliknutím do obrázku se dostanete do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz