Předchozí díl najdete zde.

Vstáme podobně brzy jako včera a podobně budeme také vyrážet. I dnes má být krásný slunečný a teplý den, což v Holandsku znamená spálený obličej a bunda proti větru. Můj obličej chránil alespoň částečně včera stín kšiltovky, takže absenci opalovacího krému asi zvládnu i dnes. Jenže včera bylo půl dne zataženo a dnes má být půl dne naprosto perfektní jasno a modrá obloha. Výhra? To se ještě uvidí.

Zaanse Schans.

Jedeme stejně jako včera k Amsterdamu, ale tentokrát ne jižně, ale severně. Skanzen Zaanse Schans z roku 1961 je historická vesnička, do které byly převezeny budovy a mlýny na jedno místo, a teď slouží návštěvníkům pro ukázky místního života. Je tu i bývalá výrobna sýrů Henri Willig, do které je možné jít na prohlídku tradičního způsobu výroby sýru a je spojená. V obchůdku si lze místní sýry zakoupit.

Větrných mlýnů je tu oproti Kindersdijku „jen“ šest, ale každý má své jméno a každý sloužil k nečemu jinému. Do dvou z nich je možné i nahlédnout.

V jednom do spodních místnosti a ve druhém je možné jít i do patra a na ochoz kolem střechy. Vstupné se tu platí buď dohromady na celý areál i s muzeem, parkovným a dalšími atrakcemi, nebo se na rozdíl od Kinderdijku dá zaplatit jen konkrétní vstup.

Pigmenty

Mlýny zde sloužily k výrobě oleje, hořčice, barevných pigmentů, kakaa nebo jako pila. Je možné tu nakoupit a ochutnat první sýry a tam této příležitosti využíváme. Jen kakao se ochutnat nepodaří, protože si každý musí sám nabrat kakaový prášek, mléko, cukr, zamíchat a celý proces mi přijde nějak časově náročný s nejistým výsledkem. Pozoruju to rozpačitě a nakonec usoudím, že čokoládu nepotřebuju a koupím si domů jen nějaké kakao. Čas se krátí, pokud chceme stihnout sýrovou burzu na náměstí v Alkmaar, a na horkou čokoládu nemám ani moc chuť.

Alkmaar.

Sýrová burza se tu koná od března do září každý pátek už od roku 1593 v rozmezí zhruba dvou hodin kolem poledne a je soustředěna na náměstí Waagplein a budovy Waag. Ta ve 14. století sloužila jako kaple, ubytovna a ošetřovna chudým poutníkům a v roce 1566 bylo povoleno budovu přeměnit pro potřeby vážení sýra. V roce 1583 byla přestavba na vážnici dokončena. Dnes je v ní sýrové muzeum a sýrové trhy navšíví ročně kolem 170 000 návštěvníků.

Převoz sýrů

Kromě sýrů je možné tu koupit další pochutiny, suvenýry a na náměstí je možné si prohlédnout tradiční burzu, kdy se zde kupují celé kotouče sýrů a o jejich ceně se smlouvá. My přicházíme později, takže nosiči sýrů už za poplatek nosí po námeští návštěvníky, ale přesto je ještě možné zahlédnout tradiční povoz na přepravu sýra nebo chystání sýrů na přepravu.

Je to s podivem, ale zde na sýrové burze lze platit i v hotovosti, takže přece jen mám možnost utratit éčka i mimo potraviny a restaurace a beru si domů dalších pár kousků výborného sýra.

Začíná být vedro, sluníčko smaží jako v létě a na sýrovou burzu se přijela podívat snad půlka Evropy. Všichni se mačkají, tlačí, projít ke stánku se sýry nebo se dostat k ochutnávce a případné koupi chce trpělivost a ostré lokty. Daří se nám něco ukořistit a rychle mizíme pryč, aby nás dav neušlapal.

Amsterdam.

Odpoledne nás čeká Amsterdam, hlavní a nejlidnatější město Holandska a projíždka po historickém centru města po kanálech s Lovers Canal Cruises. Koupí vstupenek online se dá ušetřit pár euro a zarezervovat si čas projížďky dopředu, ale to zjišťujeme až v okamžiku, kdy je na pokladně řada na nás.

Na odjezd lodi, kam se vleze kolem stovky lidí, čekáme asi hodinku. Slunce nabírá na síle, a jak si napřed přejeme sedět v otevřené části lodi a užívat si focení a výhledy, pak si přejeme sedět v uzavřené části lodi. A máme štěstí, nastupujume pod plexiskla hned za kapitána a jsme tak alespoň trochu chráněni před pálivým sluncem a výjimečně i příjemným vánkem. Mezi budovami na úzkých kanálech nemá vítr vůbec takovou sílu, jako na pobřeží.

Celá trasa po kanálech má asi 6 kilometrů a trvá hodinu. K dispozici je audio průvodce s 19 jazyky, ale čeština mezi nimi není. Nechám si poslech ujít a radši si užívám jízdu a výhledy na mosty, pod kterými proplouváme, a na lodě a hausbóty, kotvící podél kanálů. Jak sedíme za kapitánem, který nás hned vtipně upozorní, že toto je jeho první plavba od řízení Condordie, tak nám Petr domluví, že si můžeme s foťákama sednout na schůdky u bortů na obou stranách člunu. Tom je nerozhodný, ale já vyrážím bez otálení a hned je to o dost lepší.

Čerstvý vzduch a jemný vánek mě šimrají na tváři, ani kšiltovku si nemusím přidržovat, aby mi neuletěla. Bez plexiskla mám na fotkách i něco jiného než růžové triko korpulentní paní sedící za námi, které se odráží v okně a nejde přes něj pořádně zaostřit. Vykloněná nad hranu lodi si užívám okamžiky, kdy se netlačíme pod mosty a nemíjíme jiné lodě, a v přeplněném hlučném výletním člunu mám hned větší pocit soukromí. Z mého místa také mohu po očku sledovat kapitána a všechny hejblátka, které během cesty používá.

Nakonec i v centru Amsterdamu nacházíme přijatelný podnik na jídlo, kde není přecpáno a kde si dám dobrý salát a tentokrát nic moc hranolky. Jak se pozná, že jsme v Amsterdamu? V restauraci smrdí marihuana a nikoho to nepřekvapuje. Po jídle vidím na ulici procházet pána s parádní zmrzlinou, tak stáčím pohled do míst, která musel opustit sotva před pár vteřina, a za chvíli si už pochutnávám na zmrzlině, kterou zdobí šlehačka a makronky. Celá ta dvouhubka stojí 8 €, ale ten zážitek s kvalitní zmrzlinou!

Notně zmožení a unavení jdeme do Red Light District, oblasti plné červených luceren, která je proslulá prostitutkami. Petr nám vypráví o prostitutkách stojících ve výkladních skříních a já nutně musím nějakou vidět. Jenže kolem 18 hodiny je ještě moc brzy, abychom nějakou viděli v práci, a tak považuji za štěstí, že vidíme aslepoň jednu před noční směnou, jak si na ulicí dává burger. Čekat do tmy asi nezvládneme a tak si jdeme vyzvednout auto z parkovacího domu, kde za 4 hodiny parkování zaplatíme 50 €, a jedeme se naposledy vyspat do lesa před zítřejším odjezdem domů.

Red Light District

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Kliknutím do obrázku se dostanete do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz