Předchozí díl najdete zde.

Pondělí 19. 1. 2026

Kdo spí u rozhledny, musí povinně vstávat na východ slunce. Sluníčko vycházi v 7:30 nad Jeseníky a mrazivý vzduch protínají první sluneční papsky. Když si dosyta užijeme sluníčka, nasnídáme se a rozloučíme se. Jára jde do Šumperka podle plánu a já do Rapotína, což je nejbližší zastávka.

Včera ledová a naklouzaná cesta je dneska hladká jako zrcadlo. Sluníčko svítí na povrch cesty a s mrazem se vyrábějí nová ledová zrcadla, ve kterých by se mohl nebezpečně blízko odrážet můj bezzubý úsměv. Nouzové nesmeky mě zachraňují a dolů se dostávám celá a bez pádu, přestože se mi myšlenky zase toulají k mým nejbližším. Dřív jsem psávala esemesky z výletů a vandrů mamince. Vždycky mi odpověděla milou zprávou, tatínkovi vše vyřídila, a když zemřela, chyběla mi ta možnost s někým radost ze zážitků sdílet. Tatínek mi na občasné zprávy a fotky z výletů nikdy neodepsal, tak jsem si nebyla jistá, jestli o ně stojí. Loni v říjnu mi ale řekl, že mu vždycky udělají radost, i když na ně neodepíše. Byl to signál zprávám zvýšit frekvenci a svoji radost nejen z tehdejšího samovandru sdílet s ním.

Komu ale budu psát teď? Kdo bude cítit tu pýchu, až budu na nějakém vysokém kopci, zvládnu stovku vokolo Brna za 24 hodin nebo pár nocí úplně sama na vandru v sychravém lese? Čí hlas mi udělá radost, že ho slyším? Zbývá tak už jen dědeček, který vždy začíná hovor slovy: „Háló, haló, Kristýnko, kde se touláš?“. Ale není to ono. Pocit osamělosti je dusivě hmatatelný, přestože mám zbytek rodiny a přátele.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Rapotín

Nakonec ujdu slušných 5,5 kilometru a ještě se stihnu zastavit v cukrárně na horkou čokoládu se šlehačkou, aby se mi na vlak čekalo lépe. Čekárna je vyhřátá a na chvíli mě přepadne staniční personál. Prý tady dole bylo v noci -13 °C. To jsem viděla v předpovědi, ale my naštěstí nahoře měli teploučko, zima spadla jen dolů do údolí.

Vzpomínáte, že mi včera v hlavě utkvěl plán? V Šumperku si zajišťuji ubytování, zastavím se na výbornou bezlepkovou pizzu, vykoupím lékárnu a na zítra si naplánuji návštěvu muzea ve Velkých Losinách.

Ubytování mám s vanou, takže si po vandru užívám veškterého komfortu a luxusu, který doma nemám. Mezitím se mi odmočí náplasti, a když vidím to nadělení, nedivím se, že to tak hrozně bolelo. Paty jsou sedřené do masa. Aplikuji Hemagel a vazelínovou gázu přesně podle pokynů, abych druhý den mohla běhat po Velkých Losinách s minimální bolestí, a jdu spát do ložnice, ze které je v dálce vidět Praděd.

Dokončení příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz