Předchozí díl najdete zde.

Neděle 18.1.2026
Noc byla jasná a mrazivá, když se budím, ještě na noční obloze svítí hvězdičky. Než pobalíme a vyrazíme, vychází slunce. Sníh se v paprscích třpytí a sluníčko zlatě probleskuje mezi stromy. Po dvou dnech zatažena a šera přichází jasno a s ním modrá obloha. A taky vtíravý ledový vítr.

Ráno je díky sluníčku mnohem veselejší a navíc nemusíme šlapat na sněžnicích. Vzhledem k bolesti mých sedřených nohou jsme se rozhodli, že uděláme náhradní trasu – o dva kilometry kratší a místo sněžnicového terénu to odšlapeme po silnici. Nohy tak nejsou pod takovým tlakem, když každou z nich netahá kilo a čtvrt těžká sněžnice zpět k zemi. Jára sice navrhuje, abych z Hanušovic jela domů, ale když je dneska konečně jasno a večer máme šanci pozorovat západ slunce, usuzuju, že zkrácení bude muset stačit a z vandru pojedu hned zítra ráno.

V Horním Bohdíkově nás vítá další kaple svaté Anny. Nově postavená kamenná kaple z roku 1929 stojí také na místě původní dřevěné kapličky, stejně jako její včerejší jmenovkyně. Sluníčko stoupá po obloze a my v jeho paprscích klesáme táhlou vesnicí plynule navazující na obec Žárová až k dřevěnému kostelu sv. Martina z roku 1611, který se dochoval v původní podobě. Málem jsem tento poklad obešla po žluté lesem, ale naštěstí pár dní před odjezdem jsem na facebooku Alenky, se kterou jsem se seznámila na vandru v Povážském Inovci, zahlédla fotky kostela a hned šla hledat, kde to je. Sotva pár metrů od plánované trasy – a tak jsem ji okamžitě upravila. Obdivujeme 400 let starý, zrovna zavřený kostel alespoň z venku a v závětří zastávky před kostelem svačíme.

Ještě tři kilometry asfaltu nás čekají, než dosáhneme Velkých Losin a jejich lázeňského areálu se sirnými prameny. Neubráním se slzám. Předchozí dny a makačka na sněžnicích nedávaly prostor myslet na cokoli, co nebylo v dané chvíli důležité. Dnes máme pohodičku a mysl tak má prostor rozletět se do dálky. Těkat, skákat, soustředit se. Jakmile není nutné soustředit maximum energie na chůzi, myšlenky se taví rovnou v slzy. Mrznou mi na tvářích, zatímco mě do nich štípe vítr a sluníčko je pomáhá vysušit. Ještě to není to první jarní teplé sluníčko, které si připodobňuji k hřejivé náruči maminky, ale je symbolické, že slzy pro tatínka vysušuje právě sluníčko. Jako by tu byly se mnou oba dva.

U sirného pramene Karel dáváme svačinu. Voda nijak zvlášť nesmdí, jen chuť je lehce sirovodíková. Tak akorát, aby kolemjdoucí byl ochotný se napít i po prvním zkušebním loku. Potkáváme tu starší pár s dospělou dcerou, který se hned se zájmem ptá, zda jdeme Stezku Českem. Dcera reaguje, že tudy přece nevede, a rodiče jí dají za pravdu. Povídáme si o našem vandru i cestování a oni vzpomínají, jak ještě zamlada trampovali po Rumunsku jen s lihovým vařičem. Usmívám se, že na tom aspoň nebylo co rozbít.

Procházíme parkem, kde se promenádují hlavně starší lidé. Namrzlé cestičky pěkně kloužou, musíme si dávat mnohem větší pozor než doposud. Sněhem pokrytý park odpočívá a nabírá síly na jarní rozkvět. Zimní sezóna není ta, v níž by park ohromil neznalého, ale procházka je to moc hezká i tak. Zakončujeme ji návštěvou pomníku 38 upálených lidí, kteří byly falešně obviněni z čarodějnictví a v letech 1679–1686 upáleni.

Oběd si dáváme v restauraci Losín a je výborný, ale opět se ukazuje, že jídlo neoznačené alergenem 1, tedy lepkem, je lepkové. Už jsem se po neblahých zkušenostech naučila vždy u bezlepkového jídla dodat, že mám bezlepkovou dietu, ať se číšník ujistí, že je opravdu jídlo vhodné. Vrací se z kuchyně s tím, že je přelité moukou zahuštěným sosem, jestli mi to nevadí. Vadí. To nevadí číšníkovi, objedná mi jídlo bez sosu a já si na něm mohu krásně pochutnat. Oběd tady doporučím každému návštěvníkovi Losin, byl perfektní. Zacházka k restauraci má jedno velké plus, protože za restaurací je obrovská stará budova s komínem s nápisem Muzeum a mě zajímá, co to je.

Je to muzeum ruční výroby papíru, která ve stejné budově aktivně pořád probíhá starými ručními postupy za pomoci jednoduchých strojů, ovládaných převážně lidskou silou. Dnes na muzeum čas nemáme, ale v hlavě se mi už rodí plán. Dnes máme jiný cíl. Západ slunce se blíží a nás čeká ještě pět kilometrů do cíle.

Napřed se ale zdržíme prohlídkou zámeckého parku, který nám vstupuje do cesty i se zámkem, jenž je v zimě zcela veřejnosti uzavřen. V parku potkáváme rodinku, se kterou jsme se seznámili u pramene Karel. Ptají se, zda jdeme na rozhlednu, že oni se na ni byly také podívat, a ještě jednou nám přejí pohodlné nocování. Setkání je to opravdu moc milé.

Cesta na rozhlednu není zadarmo. Také si někdy při balení říkáte: sněžnice nebo nesmeky? Já zvolila obojí, jen nesmeky jsem nevzala půlkulové, ale jen takové lehké, spíše pro ten pocit. Pod táhlým stoupáním je nazouvám. Z cesty do kopce je ledová klouzačka. Sněhová cesta je ohlazená desítkami nohou, které rozpouští sníh a sluníčko s mrazem z ní dělají skluzavku. Cestička je navíc úzká a místy utržený svah s prostorem sotva na jednu nohu nepřidává na jistotě.

Klouzavé stoupání i popadané stromy se nám daří překonat beze ztrát na životech a při finálním stoupání potkáváme rodinku se čtyřmi malými psíky. Poslední fenečka je na jedno oko slepá, zachráněná z nevhodných podmínek. To má dost společného s Dustíkem. Zatímco si s paní povídáme, pořádně fenečku mazlím. Prý se nejvíc učí od svých psích souputníků a já přitakávám, že to je často nejlepší. Minimálně u Charlieho bylo dost znát, že psí průvodce světem lidí byl pro něj neocenitelný přinos.

Rozhledna Bukovka! Vrcholu s dřevěnou volně přístupnou rozhlednou z roku 2016 dosahujeme půl hodiny před západem slunce a já si hned vybíhám nahoru bez péřovky, že se pak vrátím ještě dolů přiobléct. Nakonec ale nahoře zkoumáme okolní výhledy a vrcholy tak dlouho, že už bych to dolů nestihla, a docela se do mě dává zima. Vítr má tady nahoře sílu a zapadající sluníčko ji docela ztrácí, a přestože nějak zvlášť nehřálo, rozdíl mezi dnem a nocí je teplotně výrazný.

Noc u rozhledny je krásná. Jasná obloha plná hvězd se klene nad lesy a mrazivý vzduch krade veškeré teplo. Přesto se snažím zachytit krásu dnešní noci, ještě než půjdu spát. Kdo by o tohle dobrovolně přišel? Snad ten, kdo nechce spát v –6 °C.

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz